Matka

DĚJSTVÍ TŘETÍ

Týž pokoj, ale všechny zbraně se stěn i stojanů jsou odklizeny.

MATKA (snímá se stěny poslední pár pistolí a zamyká je do zásuvky. Klíč bere k sobě): Tak. Já nechci, aby měl Toni na očích samé zbraně. (Rozhlíží se.) Já to nechci. (Jde k oknu a zavírá okenice.) A ven se taky dívat nebude. (Rozsvítí vypinačem u dveří.) Není tu už nic? — (Jde k rozhlasové skřínce.) A ty, ty už taky přestaneš mluvit. Toni nemusí vědět, co se děje venku. (Váhá u rozhlasové skřínky.) A já — já to nepotřebuju vědět. Já už nechci nic slyšet. Mně už po ničem nic není. (Váhá.)Nu, vidíš, musíš mlčet. A chtěla bys mluvit, viď? Zase bys chtěla plést Tonimu hlavu, že? Ne, ne, ty už nám tu křičet nebudeš. Hlásej si, co chceš — ale tady ne. Tady ne. Tady jsem já. Už nebudeš mému Tonimu nic namlouvat. — Nu, co tomu říkáš? (Otočí knoflíkem radia.) Tak co, ty —?

HLAS V AMPLIONU (ženský, vášnivý, naléhavý): Je to zločin. Byl spáchán zločin proti všemu právu, jsou pošlapány všechny smlouvy, stalo se nejbrutálnější násilí. Slyšte, slyšte, slyšte: bez opovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Bez jediného slova výstrahy, bez důvodu, bez opovědění války počala cizí děla a letadla bombardovat naše města. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. Voláme z amplionu celý svět: slyšte, stal se zločin, stal se nevýslovný zločin! We call the world: hear, hear, it is an outrage, it is an awful crime! Nous appelons toute Phumanité: voyez, quel crime! Wir rufen die ganze Welt: es wurde ein schreckliches Verbrechen begangen! Náš národ, náš nešťastný a vysílený národ je dobíjen jako zvíře!

MATKA (zavírá knoflík radia): Co na mne křičíš? Já tě nechci slyšet! Zločin! Zločin! To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra? A to nebyl zločin, že musel padnout můj Kornel? Můj Kornel! Můj Petr! Mně budeš mluvit o zločinech! Já, já je znám, já matka; na mně se jich spáchalo nejvíc. Já vím, tys neznala mé hochy; kdybys je byla viděla, jak jich tu bývalo plno — Jen si křič do světa; já jsem taky křičela, a myslíš, že mi někdo odpověděl? (Otočí knoflíkem.)

HLAS V AMPLIONU: — My sami, my sami si musíme pomoci. Budeme se bránit do posledního dechu. Nastavíme hradbu těl a srdcí. Naše pluky, vržené proti nepříteli, bojují se zoufalou statečností; ale nemohou se udržet, nedostanou-li posil. Voláme všechny muže: musíte je vystřídat. Slyšte, voláme všechny muže do posledního. Voláme vás, muži této země: hlaste se, hlaste se, hlaste se do zbraně! Voláme vás, ženy této země: nastoupíte do práce za své muže a syny, které pošlete k praporům —

MATKA (otočí knoflíkem): Ne, ne. To máš marné. Já ti nikoho nemohu poslat, já už nikoho nemám. Toni nemůže, Toni je ještě dítě. Takový rozkaz není, aby musely děti na vojnu. To je nesmysl. Co ty máš co posílat něčí muž…