O umění a kultuře III

DUCH POZNÁNÍ A DUCH OVLÁDÁNÍ

Sdělení podané na schůzi Stálého komitétu pro vědy a umění, jež se konala v Budapešti 1936 a jednala o vědách humanitních.

Jsou dvě tvůrčí činnosti lidské. Jedna hledá poznání nebo v širším smyslu prožití světa, ve kterém žijeme; druhá usiluje o ovládnutí přírodních a hmotných sil tohoto světa.

Tu první činnost obyčejně nazýváme kulturou duchovní; její součástí a podstatným projevem jsou humanitní vědy, které jsou předmětem našeho rozhovoru. Ta druhá činnost je prostě technika.

Může se mi namítnout, že nenáležitě rozšiřuji pojem věd humanitních, kterými se obyčejně rozumí studium vzdělanosti řecko-římské a vědomé navazování na tuto kulturní tradici. Avšak římská a ještě větší měrou řecká vzdělanost, to nebyl jenom jazyk, ani jenom poezie nebo filozofie; to byla také matematika a fyzika, studium přírody, hvězdářství a medicína; naše exaktní vědy náležejí ze stejného titulu ke klasickému humanismu jako naše lingvistika nebo historiografie: renesance antického ducha na počátku novověku byla také renesancí exaktních věd. Naproti tomu nám řecká vzdělanost neodkázala téměř žádnou tradici technickou, žádnou instrukci, jak exploatovat nebo ovládat hmoty a přírodní síly. V tom smyslu můžeme, aniž bychom překročili rámec našeho rozhovoru, postavit proti sobě vědy humanitní ve velmi širokém smyslu slova, jejichž ideálem je poznání a prožití světa, a vědy technické, jejichž účelem je ovládání hmot a sil.

Nejde o to, konstruovat rozpory mezi tou dvojí velikou činností, ani ptát se, která z nich je pro lidský svět důležitější. Rozumí se, že bez nich obou by se život člověka nepovznesl nad animální úroveň; stejně jisto je, že se ty obě funkce ustavičně doplňují, že jedna vychází z druhé nebo jí dodává nové cíle a prostředky. Ale přesto – a dnes silněji než kdy jindy – si musíme uvědomit, že se ty dvě největší lidské činnosti hluboce rozcházejí ve svých základních tendencích; do značné míry záleží budoucnost a vývoj lidského světa na tom, která z těch dvou tendencí bude mít dostatečný podíl na jeho řízení: zda duch poznání, nebo duch ovládání.

*

Vezměme předem techniku, to jest veškeré záměrné ovládání hmot a přírodních sil. Není pochyby, že každý pokrok techniky je nebo může být obecně užitečný, nebo dokonce blahodárný; na druhé straně však veškerá technická činnost vytváří určité statky hmotné, jež nikdy nejsou majetkem všech, nýbrž vlastnictvím jenom někoho: jednotlivců, výrobních skupin, států nebo národů. Technika, aniž by to vlastně chtěla, vede za dnešního stavu světa téměř nevyhnutelně k průmyslové a obchodní soutěži, k boji o přírodní zdroje, koneckonců k hospodářskému nacionalismu, k mocenské expanzi a k stále ostřejším hranicím mezi národy a státy. Technika, jež se zrodila z primitivního boje o život, nepřestává být nástrojem tohoto zuřivého boje, vedeného v měřítku stále větším.

Technice se vytýká – a ne neprávem, že se stává víc a víc nástrojem té nejstrašnější formy boje o život, totiž moderní války. l když je to pravda, nezapomínejme, že dává zbraně nejen násilí, nýbrž také zbraně proti němu; technika svými děsnými prostředky může zničit civilizovaný svět, ale také jej může uhájit proti všem útokům na jeho svo…