Univerzitní studie

II. Teorie estetického požitku

A. Teorie vcítění

Počátky estetiky vcítění spadají do německé idealistické filozofie, nebo v širší souvislosti do romantického hnutí v umění. Romantický poměr ke krásnu vyznačuje se především rysem proti intelektualistickým. Pro romantického ducha krása je zcela iracionální, je symbolem, jenž je rozluštitelný jen citem. Duševní střed krásy je tam, kde srdce ještě souvisí s přírodou, s duchem země. Tento romantický panteismus je vlastním pramenem estetiky vcítění. Konečně znakem romantiky je stupňovaný individualismus nebo s krajní naléhavostí položený problém poměru já k světu. Tyto složky, sentimentalismus, panteismus, naturální cit a egocentrismus můžeme zjistit i v dnešní teorii vcítění.

Filozofické počátky teorie vcítění nalézáme i v idealistické filozofii. Dle Fichta krása je shoda představy se subjektem, s přirozenou povahou celého já. Já cítí v krásnu sebe samo v plné svobodě, požitek krásy je sebepožívání, čisté vyžití sebe sama a své nevyčerpatelné plnosti. Schelling pojal krásno jakožto ideu v jevu, jako jev vnitřního v zevním a nekonečného v konečném. Stejně pro Hegela krása jest jevící se Logos, vše krásné je nositelem metafyzického obsahu. U Fr. Vischera stává se už tento „obsah“ krásna nemetafyzickým, psychologickým; je to cítící a vědomý život, jejž vkládáme ze svého nitra do přírody. Veškera příroda a veškero krásno je symbolem vnitrného lidského života, jejž propůjčujeme věcem; tento symbolický život je všude kol nás, „tušíme tlukoucí srdce v pramenech, horách i stromech“.

Pozoruhodno je, že všichni skoropsychologové vcítění rekurují^[2] neustále k přírodě a ukazují na ní zlidštění, oduševnění a oživení jako prvý efekt estetického vcítění. Myslím, že z velké části je tu zaměněna láska k přírodě a krása přírody. Krása přírody je z největší části výplodem lásky k přírodě, a tato je úkazem kulturním. Jsou všelijaké sociální příčiny, které nás pohánějí uchýliti se do přírody a spočinouti v ní oddaně a horoucně. Jmenovitě romantismus zplodil jakési náboženské rozpoložení mysli nad přírodou, a romantismus nelze pochopit bez širokých kulturních součinitelů. Psychologii vcítění by se velmi posloužilo, kdyby se v ní nalezly jisté kulturní faktory, jež jsou spíše konkrétně historické než abstraktně psychologické.

Takové horování pro přírodu nalézáme v estetických výkladech Hermanna Lotzeho. „Zvláštním citem života,“ praví Lotze, „vnikáme do toho, co nám je blízké. My jako ve snu spoluprožíváme úzce omezený život škeble, jedním spoluvzedmutím rozpínáme se do štíhlých forem stromu,“ a takové příklady by bylo možno vršiti. „Není postavy tak zdráhavé, aby naše fantazie soužitím nemohla se do ní převtělit.“ Toto převtělení neděje se jen v imaginaci, nýbrž účastní se ho i naše tělo orgánovými, fyziologickými počitky: „Prostorové útvary nás uchvacují spolupůsobením našich organizačních zvláštností“; „jen vlastní smyslné zažití činnosti nebo trpění dává nám požívat smělejší nebo chabější vzlet linie“. „Prostorové poměry architektury byly by nám jen zpola srozumitelny, kdybychom my sami neměli pohybové síly a kdybychom nedovedli ve vzpomínce na procítěná břemena a odpory ocenit velikost, hodnotu a dřímající sebecit oněch sil, jež se ve vzájemném podpírání a spočívání architektury vyjadřují.“ Vedle tělesného vcítění hrají tu velkou roli vzpomínky: „Jen kdo sám na sobě poznal hnutí citů, pro toho vše smyslně vnímatelné mluví, a co on sám byl nucen zevně projevit, bude tušit v každém podobném odjinud poskytnutém jevu. Krásný obrys nepůsobí sám sebou, nýbrž našimi vzpomínkami.“ Podle toho krásno je původu naprosto subjektivního; umělecké dílo je jen „předmětem krásného citu“. „Musí-li být veškerá blaženost a všechno požívání a hodnota krásna přeložena do požívajícího ducha, co zbývá krásnému předmětu? Nic než možnost při zcela nahodilém setkání s duchem stát se nevinnou příležitostí k citové řadě. Předmět sám není již krásný v tom smyslu, že by mu příslušela vnitrná hodnota; teprve živý duch klamem rozestírá své teplo přes chladné světlo podoby jej vzrušující.“

Term…