Mlčení s T. G. Masarykem

* * *

MÁ-LI PISATEL HOVORŮ S T. G. MASARYKEM (kterého pro větší stručnost a neosobnost budeme dále označovat prostě jako pana Pisatele) vylíčit, jak se seznámil s T. G. M., je nutno začít jistou oklikou, a sice vylíčením, jak to přišlo, že se s ním neseznámil dříve.

První, co o Masarykovi slyšel jako klouček na malém městě, bylo, že profesor Masaryk kazí mládež; ale jelikož v pozdějších letech poznal mnoho lidí, kteří kazili mládež, nenechalo v něm ono mínění hlubších stop. Naopak dost brzo se ocitl mezi těmi, které Masaryk kazil; když tak v tercii, kvartě gymnázia měl své první konflikty se školou a hlavně katechetou, počal se horlivě kazit sám čtením protiklerikálních filipik tehdejšího Masarykova Času. Tehdy se scházeli studenti a sem tam nějaký dělník v jedné hradecké hospůdce a pěstovali poezii, volnomyšlenkářství, kácení model a jakýsi neurčitý anarchismus; debatovalo se o Masarykovi, socialismu, literatuře a náboženství, Macharem a Sovou se překonával Vrchlický a vůbec se žilo, jak se tehdy říkalo, pokrokově. Pisatel se scházel v hradeckém semináři s mladým bohoslovcem, krajanem; byl to vášnivý ateista – později vystoupil z bohosloví, studoval filozofii a brzo zemřel; jinak to byl první přesvědčený masarykovec, jehož pan Pisatel poznal a kterého jaksi zbožňoval pro jeho kousavou a divokou útočnost. Tehdy praskla věc s tím tajným spolkem; bylo z toho vyšetřování, a pan Pisatel jako kvartán vyletěl z hradeckého gymnázia s ústním consiliem abeundi. “Já vám dám Masaryka, vy jeden ateisto,” oddechl si dobrák katecheta.

Nato se pan Pisatel dostal na gymnázium v Brně; i použil toho k tomu, že psával do jednoho pokrokového týdeníčku o černém klerikalismu, školním nevolnictví a jiných otázkách; to už jaksi náleží k pubertě. K tomu četl Masarykovu Sebevraždu a prožíval věčný názorový konflikt Starých a Mladých; Masaryk totiž patřil Mladým.

Nuže, uplynuly dva nebo tři roky, a pan Pisatel stál docela jinde. Byla v tom hlavně literatura a vůbec tehdejší umělecké hnutí; mladá generace od gruntu překonávala starý realismus, a kritické rubriky Času, jemuž se říkalo Masarykův orgán, představovaly asi tak zásadní opak toho, co chtěli a jak mysleli mladí, v našich očích to byla tribuna úzkoprsého, zastaralého, umělecky vyčpělého realismu, nadto ještě načichlého mravokárným kazatelstvím a kantorskou poučností. Vedle toho se přežíval filozofický pozitivismus; a Masaryk byl s celou tehdejší filozofickou fakultou považován za typ pravověrného pozitivismu. Tehdy tu byl vitalismus, Bergson, logický idealismus, filozofie hodnot, fenomenologie, počátky relativismu,– krátce, valila se na nás celá záplava nových a svůdných filozofických koncepcí; kampak na nás s oficiálním, suchým pozitivismem! A ještě ke všemu tu byli Masarykovi straníci, kteří po vlastech českých tepali zlořády a napravovali mravy jako noví Miličové a Waldhauserové; takový všemoudrý, abstinentní a kázavý druh lidí to byl. Prostě předválečná, poněkud bohémská a převážně francouzsky orientovaná generace si s Masarykem a hlavně s tím, co bylo kolem něho, nevěděla dost rady. Což o to, politicky se nám líbil; byl proti Rakousku, honil české maloměšťáctví a měl pochopení pro socialismus; ale politika tehdy neznamenala pro lidské myšlení a třídění tolik jako teď.

Pravda, jakmile Pisatel přešel na univerzitu, zapsal si hned Masarykovy přednášky; ale profesor Masaryk toho roku ani nezačal přednášet, byl zabrán svým poslancováním; vůbec ani v letech příštích nezahájil čtení, leda v jednom jediném semestru, kdy pan Pisatel jako z udělání byl zrovna v Berlíně nebo v Paříži. Ještě ke všemu se Pisatel ocitl v redakční skupině Přehledu; byli to většinou moudří a učení pánové, ale z nějakých ne dost jasných příčin potírali Masaryka. Snad to byl vliv profesora Mareše, který tehdy vedl své filozofické spory s Masarykem a Krejčím; Mareš nám byl do jisté míry bližší svým učením vitalistickým – zdá se skutečně, že vývoj ročníků předválečných se od Masaryka duchovně spíše odkláněl. Potom přišla celá ta historie s válkou, a Masaryk se svou zahraniční činností se nám stal osobou skoro mytickou.

Zkrátka takto se stalo, že Pisatel poprvé uviděl vlastníma očima T. G. Masaryka teprve toho dne, kdy vystupoval na Wilsonově nádraží z vlaku jako prezident republiky.

(Teprve hodně později Pisatel pochopil, jak málo znal Masaryka, když se na něm v prvním kvasu mladosti učil bouřliváctví a revoltě, a že ho stejně málo znal, když v něm viděl a odmítal učitele pozitivismu; pomalu shledal, že Masaryk je asi tak pravý opak toho, zač ho kdy považoval – ale to už byl sám v letech, kdy se přestával divit tomu, jak omylné je lidské mínění.)

Po válce si Pisatel ani nepomyslel, že by se kdy mohl setkat s prezidentem Masarykem; Masaryk, to byl pro něho jiný svět, svět vysoké politiky a vysokých funkcí, k nimž zachovával Pisatel uctivou vzdálenost. Po čtyřech letech války měl mladý člověk, abychom tak řekli, dost co dělat se samotným životem; už ten fakt, že se zase mohlo volně žít, myslet a psát, ho plně zaměstnal. I psal své knížky a hry a celkem nemyslel na nic jiného. Už za války se stal členem redakce Národních listů, které tehdy na sklonku vojny představovaly nejrozhodnější národní a protirakouskou frontu; vstoupil tam současně s Herbenem, Macharem, Dykem, Otokarem Fischerem – kde jsou ty časy!

Jenže netrvalo to dlouho, a začalo se po převratu politické třídění duchů a stran; v Národních listech se pořád častěji objevovaly víceméně skryté, ale čím dál tím netajenější polemiky proti politice Masarykově a Benešově, nakonec i osobní hroty proti nim. Budiž po pravdě řečeno, že se ten nový kurs listu většině redakce nelíbil; ohradila se proti němu kolektivním protestem, ale prudký, přímý Rašín zdrtil odpor redakce hrozným tartasem v redakční radě. Redaktoři krom několika své podpisy na protestu odvolali; ale těch několik méně ústupných brzo pocítilo následky. Za pár neděl dostal výpověď z redakce Pisatelův bratr; a Pisatel, věda, odkud vítr vane, dal výpověď sám. Tak s…