Mlčení s T. G. Masarykem

DROBNOSTI O VELKÉM PREZIDENTOVI

O ženách

Nesnesl, aby se o ženách obecně řeklo hrubé nebo podceňující slovo; to se hned rozčiloval. Neúcta k ženě mu náležela mezi věci, jež zahrnoval do pojmu “nevzdělanost”. Byl k ženám neskonale jemný a přitom zřetelně rozpačitý.

Někdy se stalo, že se už u stolu stočil hovor na politiku. Byla-li při tom dáma, která při tomto tématu upadla v mlčení, zarazil se Starý pán, popadl mísu s ovocem a postavil ji energicky před ni, aby se jaksi necítila vyřazena; načež se s úlevou vrhl do další politické debaty.

Diskrétnost

Nikdy se na nic neptal; a nikomu neukládal, co má dělat. Od nikoho nežádal, udělejte to a to; a přitom přetékal úkoly, které by rád viděl splněny. To bylo co chvíli, ať mluvil s kýmkoliv, že naznačoval: ta a ta práce by se měla udělat, bylo by jí zapotřebí. Stále hledal spolupracovníky, kteří by se k takovým úkolům přihlásili dobrovolně; nepřikazoval práci, nýbrž čekal, že se jí člověk chopí sám. Byl to vůdce, který vedl lidi vlákny nejhedvábnějšími: žádným poroučením, nýbrž diskrétním očekáváním, že vy druzí ukážete sami, co umíte. I v té diskrétnosti bylo velmi mnoho (a právě toho nejjemnějšího) z toho, čemu se říká demokracie.

Oblek

Nosil nejraději jezdecké boty. “To proto, že se s nimi nemusím šněrovat,” vysvětloval. “Natáhnu je, šup, a už jsem obut. Tak jako u nás na Slovácku sedláci: Mámo, podej mi čepici, ať se obleču!”

Zavrhl knoflíčky u rukávů košile. “Já nemám trpělivost se s tím zapínat.” Místo toho si vymyslel jakési složité manžety, jejichž cípy se prostě měly do sebe zasunout a držet. Pravda, měly, ale nedělaly to; stále se rozvíraly, a tak jeden z typických pohybů prezidenta Masaryka byl, že si pořád nějak rovnal a dával dohromady rukávy u košile.

Švehla

Jednou se někdo zmínil, jak dobře vypadá prezident Masaryk v bílých jezdeckých šatech.

“Že mu to nejlíp sluší?” vyhrkl Švehla oživeně. “Když jsem ho prvně viděl v bílém, řekl jsem hned Hůzovi (komorníkovi), aby mu dal ušít aspoň šest takových šatů. A aby mu je dával, kdy to jen půjde. Člověče, to je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný!”

T. G. M. a jídlo

Že byl dokonale střídmý, je známo; jen silnou černou kávu měl rád, i když se na to doktoři mračili. “Nějakou neřest člověk musí mít,” bránil se.

Jednou si bral při obědě rýži a zasmál se. “Když jím rýži, připadám si jako slon.”

“Tato,” užasla jeho rodina, “copak ty jíš rýži nerad?”

“Nu, vlastně nerad,” přiznal se. A do svého dvaaosmdesátého roku to nikomu neřekl a jedl ji trpělivě téměř obden!

Návštěvy

Jednou z velikých a málo známých jeho prací pro stát bylo přijímání návštěv. Byl vlastně jediným velkým hostitelem cizinců, u kterých na tom úředně záleželo, a trpělivě, neúnavně a taktně je informoval o nás a získával nám jejich přátelství.

Nebyly to vždycky zajímavé návštěvy. Kdysi hostil po několik dní vynikající anglickou lady. Byla to výtečná dáma, ale až příliš obřadně uctivá k hlavě státu; nikdy nezačala hovor a na každou otázku odpovídala tak krátce a uctivě, jak jen bylo možno. Následkem toho celá tíha hovoru ležela jen na drahém Starém pánovi.

Konečně lady odjela a pan prezident ji doprovodil až k autu; pak ještě za ní kynul přátelsky rukou a obrátil se k svým českým bližním. “Tak vidíte,” oddechl si. “Všecko člověk předrží.”

Film

Rád, se skutečnou zálibou, si nechával dvakrát týdně promítat film. “Člověk při tom odpočne od myšlení,” vysvětloval. “A potom, nevydržím už dlouho číst, bolí mě oči; pro mne je to náhrada za čtení.”

Ale bylo v tom něco víc; nejraději měl filmy, ve kterých se jezdí na koni, skáče do propasti a vůbec provozují divy tělesné síly a šikovnosti. Film uspokojoval nejvíc jeho junáckou zálibu v tělesné zdatnosti. Romány jsou víc duše; film je víc krásné a zdravé tělo. Ale to ještě byly zlaté doby němého filmu.

Ve hněvu

Pravda, měl často příležitost hněvat se, – ovšem jen tehdy, když potkal špatnou myšlenku nebo nedobrý skutek v politice nebo veřejném životě; jinak se nehněval snad nikdy, ale v těchto oborech mělo jeho rozhořčení své stupně. “Tož, naivita,” řekl s pokrčením ramen, když šlo o velikou chybu. Při chybě ještě větší se zachmuřil a poznamenal: “Taková nevzdělanost!” Ale když nad někým už udělal kříž, řekl: “Nepěkný člověk!”

Nikdy neřekl špatný nebo ničemný člověk; jeho nejostřejší slovo bylo právě to “nepěkný”, a pronášel je s výrazem, který už nebyl vážný, ale přímo smutný.

Odborníci

Byl u něho jednou na obědě zvěrolékařský odborník, asi kvůli starému junákovi Hektorovi. A pan prezident se toho dne nemohl odtrhnout od obvyklého hovoru při černé kávě.

“Mně se na něm líbilo,” řekl potom s gustem a povděkem, “s jakou znalostí mluvil o své věci. To mám rád.”

T. G. M. a zvířata

Je známo, jak míval pan prezident Masaryk rád svého starého koně Hektora; bylo to rozumné, a přitom hrdé zvíře, které se nedalo jen tak předhonit. Pan prezident ho vždycky před jízdou poplácal po šíji a podal mu kostku cukru.

“Proč mu dáváte odměnu před jízdou?” ptal se jednou host.

“To není odměna,” namítl pan prezident. “Ale já bych chtěl, aby se ten kůň na vyjížďku taky těšil.”

*

Jinak neměl k zvířatům příliš blízkého vztahu; vadil mu v tom až příliš vyvinutý smysl pro tělesnou čistotu. Nikdy neměl doma psa a dával najevo, že se to jaksi nepatří.

...Nicméně jednou byl přistižen, jak si hraje se štěnětem svých vnoučků; uvázal papírek na provázek a rozdováděl psisko, až bylo bez sebe blažeností. Ale to si myslel, že ho při tom nikdo nevidí.

Jednou večer seděl s českým hostem v topoľčianském parku, když se přivrtělo vesnické psisko a hned se lísalo k tomu hosti, protože v něm asi cítilo přítele. A tak host povídal dál a drbal přitom čokla mezi ušima.

Pan prezident se na to po očku podíval a zčistajasna vyhrkl anglicky: “You don’t know, if he is clean.” (Nevíte, je-li ten pes čistý.)

Byla to bezděčná a krásně naivní jemnost: patrně nechtěl, aby tomu ten psík rozuměl.

O koníčkách

“Dívám se, jak kouříte,” řekl jednou. “Myslím si, ze lidé nekouří jenom pro ten kouř, a…