Mlčení s T. G. Masarykem

HRST MOZAIKOVÝCH KAMÍNKŮ

Dali bychom mnoho za to, kdybychom věděli, jak vypadal, jak mluvil, jak vystupoval Poděbrad, Komenský nebo jiný z vůdčích lidí našich dějin; rádi bychom je znali blíž a lidštěji. Co nám chybívá v minulosti, jsme my dlužni budoucím: uchovat pro ně, čeho jsme svědky. Poznámky, jež následují, nemají být ničím víc než snůškou drobných, namátkou nasbíraných a samozřejmě kusých postřehů, nebo chcete-li fenomenologických záznamů o T. G. Masarykovi intimním, o jeho zvycích a zevnostech, jak se nám jeví jako náš bližní.Nechtějí být povahopisem ani pokusem o psychologický obraz; vyhýbají se všemu, čemu se říká syntéza, hodnocení, rozbor, nebo výklad osoby; jsou to jen momentky, jen hrst mozaikových kamínků, jen trocha drobného materiálu k biografii a charakteristice muže, jehož jsme současníky.

Bůhvíproč si malíři a sochaři vzali do hlavy zobrazovat ho v redingotu. Jakživ ho nenosí, leda když jede v den své volby přísahat do sněmovny, když má audienci s vyslanci nebo při podobných formálních příležitostech. Jak je rok dlouhý, nosí ve svém soukromí vysoké jezdecké boty, jezdecké kalhoty s koženým podsazením, kabát upjatý až po bradu a na hlavě legionářskou furažku, jenže šedou, s drobnou červenobílou stužkou, šikmo připjatou; v jedné knoflíkové dírce uzounké stužky legií. Je to civil s jistou přísností uniformy; nebo pracovní halena a sportovní dres v jednom. Je to vlastní, osobní fashion, střih, který s ním už srostl. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, zdá se ještě větší v tom upjatém kabátě a jaksi pádnější v těch vysokých botách; těžko byste pro tento osobní odstín elegance našli slovo jiné než junáctví.

Jen v neděli nosí obyčejný civil, snad proto, že v neděli nejezdí na koni. A to už nevypadá jako stará a rovná sosna; zdá se subtilnější, starší a nehmotnější; řekli byste, že se pan prezident tentokrát převlékl za pana profesora.

*

Sám o svém odění praví: “Pane, to je jenom pohodlí. Ten kabát až po bradu: nemusím si vázat kravatku, nemusím pod ním nosit vestu, nemusím si vybírat látku na nové šaty, nemusím jich zkoušet. – A ty vysoké boty? Aspoň nemám žádné šněrování. Natáhnu si boty, a fertik, jsem ustrojen.” Zkrátka svého druhu racionalizace.

Těžko se loučí se starými šaty; jsou mu jako staří kamarádi.

Měl vysoké boty z Washingtonu; ještě po deseti letech se od nich za živého boha nechtěl odloučit.

Měl panama širák, a na tom už samým zdravením prohmatal ve stříšce díru.

“Táto,” řekly mu jeho děti, “ten klobouk už nemůžeš nosit, je děravý.”

Pokusil se ještě jej uhájit. “Tož dejte tu pentličku dopředu, tím se ta díra schová.”

*

Každý z nás má svá ustálená, zvyková gesta, o kterých ani nevíme. Jeho obvyklý, mechanický pohyb, zvláště když je zamyšlen, je, že se potahuje za knír. Je to pravý opak toho, čemu se říká kroutit si vousy: tahá je rovně dolů, spíš jako by jim bránil, aby se z nějaké svévole nezačaly kroutit samy. Krátce ostřižené vlasy, vousy narostlé tak, jak jim káže jejich vlastní zákon. Tak říkajíc je mu až po poslední vlas cizí nějak opravovat a překrucovat přírodu; člověku stačí ji ovládat.

*

Jednou přišel hrozně pořezán na tvářích i na krku. “Ó mocný chalife,” smál se jeho host, “dej utít hlavu nehodnému lazebníkovi, který tě tak zřídil.”

Začervenal se: “Já se totiž holím sám.”

*

Má silné kostnaté ruce, velmi intelektuální, ale přitom šlachovitě pevné; ukazovák zakřivený jako šavle. Tolstoj prý kdysi, dívaje se na ten zkřivlý prst, vyhrkl: “Vy jste těžce pracoval, s kladivem a železem, že?”

Charakteristické gesto při hovoru: vztyčený ukazovák. Ale není to poučující a káravý prst učitele. Je to miniaturní gesto útočné; je to pohyb podtrhující slovo. Jiné obvyklé gesto: zaťatá pěst, naznačující úder. Často v zamyšlení krouží rukou v zápěstí, jako když si šermíř trénuje klouby.

Úhrnem, přes intelektuální zjemnělost jsou to ruce význačné, ba urputně bojovné.

*

Každý člověk má své zvláštní podání ruky; můžete o něm poznat mnoho podle toho, jak vám potřese rukou. Jsou ruce nedůvěřivé a ruce, které se vlichocují; někdo vás podáním ruky jaksi odstrkuje, jiný si vás přitahuje jako chapadlem, třetí vás tak říkajíc bere do dlaně a tak dále. T. G. M. podává ruku s jistou náhlostí (protože vždy přemáhá maličké zaváhání), plně, otevřeně, se zcela krátkým stiskem: se stiskem, který si vás nepřisvojuje, který vás nechce kaptivovat, ale je dost silný, aby navázal fyzický vztah člověka k člověku; přitom se celý vykloní, protože je větší než většina lidí a protože vždy vztahuje ruku trochu z dálky, jako by nechtěl překročit tajemný kruh, uzavírající kohokoli z nás.

*

Sám o sobě řekl několikrát, že by nemohl být bez tělocviku, bez “sokolování”, ale nevěřte mu, že to dělá jen pro zdraví. Má antický vztah k fyzické síle a obratnosti; rád ji vidí, líbí se mu, rozjařuje ho.

Jednou stál s hosty pod prastarým a rozsochatým dubiskem. “Na ten strom by se dalo vylézt,” mínil jeden, takto sokol-borec. T. G. M. byl hned a plně při věci: “Tak ano, jen to zkuste!” Ukázalo se, že to nejde tak lehko; ale T. G. M. nepovolil, popadl hosta za kalhoty a vysadil ho do koruny dubu. “Tož ano,” řekl pak uspokojeně, “šlo by tam vylézt.”

Nebo měl u sebe amerického rejdaře, muže padesátníka, chlapíka tvrdého jako suk; bylo to na pěkné lesní louce; aby ukázal, co Amerika dovede, produkoval se loďař, chodě po rukou. Nuže, tady šlo o čest národních barev; a osmdesátiletý prezident se postavil na ruce jako svíčka.

Málokdo mu stačí, jde-li pěšky; udýchá důstojníky, kteří ho na manévrech doprovázejí. “Nemají být tak tlustí,” praví kriticky.

Nejvyšší chvála, kterou o někom řekne, je: “To je krásný člověk.” V tom slově zní antická kalokagathia.

*

“Proč jezdím na koni? Protože to je nejrychlejší tělocvik; pane, to se cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce – jen to zkuste!” Ale nejde jen o to cvičení; jede rád tryskem, a přitom už se najde nějaký příkop, přes který se dá skočit; obyčejně uhoní i daleko mladší spolujezdce. Tedy radost z výkonu; nejenom životospráva, ale i sports…