Problém čísel

Problém čísel

Profesor Neddring vlídně pohlédl na svého postgraduálního studenta. Mladý muž před ním seděl uvolněně; oči měl chladné, ale pronikavé, ruce v kapsách laboratorního pláště. Celkem vzato velmi slibný exemplář, pomyslel si profesor.

Už nějakou dobu věděl, že se zajímá o jeho dceru. Abychom byli ještě přesnější - už nějakou dobu věděl, že i jeho dcera projevuje o tohoto mladíka zájem.

„Tak abychom měli jasno, Hale,“ začal profesor. „Přišel jsi požádat o ruku mé dcery?“

„To souhlasí, pane profesore.“

„Uznávám, že nejsem obeznámen s posledními výstřelky vás mladých - ale tohle už v módě být nemůže.“ Dal si ruce do kapes a opřel se o židli. „Přeci dnes mladí lidé nežádají o dovolení? Neříkej mi, že by ses mé dcery vzdal, kdybych nesvolil.“

„Ne pokud mě i přesto bude chtít, a já myslím, že bude. Ale bylo by příjemné...“

„... kdyby se ti dostalo mého svolení. Proč?“

„Z velmi praktických důvodů. Nemám ještě doktorát a nechci, aby se o mně říkalo, že se scházím s vaší dcerou, jen abych ho dostal. Pokud si myslíte, že tomu tak je, tak mi to hned řekněte a já možná počkám, dokud titul nedostanu. Ale možná nepočkám a budu riskovat, že mi váš nesouhlas dosažení titulu ztíží.“

„Takže to kvůli doktorátu si myslíte, že by bylo hezké, kdybychom se na sňatku s Janou dohodli v přátelském duchu?“

„Abych byl upřímný, ano, pane profesore.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Profesor Neddring o celé věci přemýšlel a šlo mu to jen velmi ztuha. Už několik let se zabýval výzkumem koordinačních sloučenin chrómu a činilo mu značné potíže precizně přemýšlet o něčem tak vágním jako láska či manželství.

Promnul si hladké tváře - ve svých padesáti letech už byl příliš starý na to, aby se rozhodl pro některý typ plnovousu, který s takovou láskou pěstovali mladší…