Maigretův první případ

4. KAPITOLA
Starý pán z Bouloňské třídy

S Minardem měli domluveno, že po návratu z Conflansu nechá na bulváru Richarda Lenoira lístek, aby mu oznámil, co je nového.

„Ale vždyť to nemáte vůbec při cestě!“ namítl Maigret. Dostalo se mu obvyklé odpovědi:

„Na tom nesejde.“

Maigret se ho také zeptal, dost ostýchavě, protože se obával, aby flétnistovi nebral kuráž:

„Čím tam chcete tu svou návštěvu zdůvodnit? Co jim máte v úmyslu říct?“

Teprve teď, z odstupu, když se po vyčerpávajícím dnu vracel osvětlenými bulváry domů, ho muzikantova odpověď trochu děsila.

„Já už na něco přijdu. Nemějte strach.“

Ale po chvilkové slabosti odpoledne, vyvolané možná opovržlivým chováním hospodského od Starého calvadosu, možná tím, že mu dělalo velké potíže strávit ty skleničky, co do sebe od rána lil, Maigretova sebedůvěra už zase stoupla.

Dálo se v něm něco, co ještě neznal, a netušil, že takováhle náhlá změna se pro něj stane něčím příznačným, takže tím bude jednou na Zlatnickém nábřeží pověstný. Prozatím jenom cítil, jak se mu celým tělem rozlévá příjemné teplo, a v jeho chůzi bylo víc důrazu, pohled, kterým se díval kolem sebe na lidi, omnibusy a světla, fiakry i tramvaje, byl pozornější. Ještě před chvilkou v Chaptalově ulici měl komisaři za zlé, že mu dovolil zabývat se tímhle případem, a nebyl vzdálen myšlenky, že mu Le Bret vědomě provedl zlomyslný kousek. Cožpak může jeden člověk úplně sám zaútočit na takovou pevnost, jako je dům Balthazarových?

Pracují snad takhle ta esa z šéfovy brigády? Ti mají k dispozici spoustu prostředků, spisy, kartotéky, spolupracovníky na nejrůznějších místech, informátory. Jestliže pokládají za potřebné dát sledovat deset osob, pošlou po různých stopách deset inspektorů.

Nu, a teď byl Maigret najednou rád, že je sám, že musí sám takhle slídit po všech zákoutích. Netušil také, že právě takováhle bude jednou jeho metoda a že až bude sám velitelem zvláštní brigády a bude mít k službám celou malou armádu policistů, půjde občas ještě osobně na „stojku“, osobně bude sledovat podezřelého na ulicích a čekat celé hodiny v nějaké hospůdce. Než odešel ze Starého calvadosu, kde mu Paumel e dával najevo už jenom naprostou lhostejnost, zatelefonoval ještě na dvě místa. Napřed na Městskou, neboť fiakr, ve kterém odjela Líza Gendreauová, měl barvy této společnosti. Nechali ho dlouho čekat u aparátu.

„Číslo 48 patří k vozovně v La Vil ette. Kočí se jmenuje Evžen Cornil e. Nastoupil službu dnes v poledne. Je málo pravděpodobné, že se do vozovny vrátí před půlnocí.“

„Nevíte, kde bych ho do té doby mohl zastihnout?“

„Obvykle stává na Augustinském náměstí, ale závisí to samozřejmě na tom, kudy jezdí. Je tam malá restaurace, která se jmenuje U Auvergnanů. Zdá se, že tam vždycky chodívá posvačit, když mu vybude čas.“

Pak zavolal ještě evidenci automobilů na prefektuře. Najít v rejstřících číslo auta trvalo trochu déle. Maigret telefonoval jakoby z komisařství, a tak mu navrhli, že ho zavolají sami.

„Zůstanu raději u telefonu.“

Kone…