Maigretův první případ (Georges Simenon)

8. KAPITOLA
Jeden mlčí a druhý má řečí nazbyt

„Aspoň to mi udělej k vůli a vezmi si teplý kabát,“ naléhala paní Maigretová. Měl v té době dva svrchníky: jeden teplý černý kabát se sametovým límcem, který nosil už tři roky, a béžový svrchník, docela krátký, který si nedávno koupil a po němž toužil už jako chlapec. Podezříval ženu, že Minardovi pošeptala do ucha, když vycházeli z bytu: „Hlavně ho nenechávejte samotného!“

I když si z flétnisty dělala trochu legraci, byl jí sympatický, připadal jí takový mírný, zdvořilý, ,nevtíravý‘. Obloha byla pokryta lehkými houbovitými mraky, které měly krásnou bledošedou barvu, a poprvé za celých deset dní se schylovalo k dešti. Liják začal za chvíli šrafovat vzduch vlažnými proudy vody a Maigret byl pod kabátem celý mokrý, šířil kolem sebe pach zmoklého zvířete.

Tvrďák držel v ruce, protože si ho nemohl nasadit na hlavu, pokud ji měl omotanou tím obrovským obvazem. Minard ho doprovázel k doktorovi na Voltairově bulváru a tam Maigret dosáhl toho, že mu udělali nenápadnější obvaz.

„Je to opravdu nevyhnutelné, abyste šel do města?“

Doktor mu dal papírovou krabičku, která obsahovala pilulky obalené žlutým práškem.

„Pro případ, že by se vám začala točit hlava.“

„Kolik si jich můžu vzít?“

„Od teďka do večera čtyři nebo pět. Víc ne. Viděl bych vás radši v posteli.“

Maigret nevěděl dost dobře co s muzikantem a nechtěl ho taky zarmoutit tím, že by ho poslal zase domů, když ho teď už nepotřeboval.

Poslal ho do Ghaptalovy ulice a nechal ho v domnění, že jde o velice důležité poslání.

„Naproti tomu domu nebo skoro naproti je malá restaurace U starého calvadosu. Byl bych rád, kdybyste se tam posadil a pozoroval, co se děje u Gendreauových.“

„A co když byste se necítil dobře?“

„Nebudu sám.“

Minard ho opustil až u dveří věznice na Orlojovém nábřeží. V té chvíli byl Maigret ještě plný sebedůvěry. Dokonce i ten pach vanoucí z potemnělých vrat vdechoval s rozkoší. Všechno bylo špinavé, nečisté. Sem přiváželi strážnici každou noc všechny podezřelé, co posbírali po ulicích, a tady zelené antony vysypávaly všechnu tu všivou sebranku pochytanou při šťárách. Vešel do strážnice, kde to páchlo kasárnami, a zeptal se, jestli by mohl mluvit s komisařem. Zdálo se mu, že se na něj dívají nějak divně. Moc se tím dojmem nezabýval. Řekl si, že pro zdejší lidi je nějaký tajemníček z komisařství čtvrti zřejmě něčím, co nestojí za pozornost.

„Posaďte se.“

Byli tu tři strážníci, jeden z nich psal, druzí dva nedělali nic. Kancelář komisaře bylá vedle, ale nikdo mu nešel nic oznámit, nikdo se o Maigreta nestaral; chovali se k němu, jako by nepatřil k polici . Byl z toho tak nesvůj, že si netroufal ani nacpat dýmku.

Po čtvrthodině se odvážil zeptat:

„Komisař tu není?“

„Má práci.“

„Kde jsou lidi, které sebrali dneska v noci?“

Když šel kolem prostorného sálu, kam šoupají pochytanou sebranku, neviděl totiž nikoho.

„Nahoře.“ Neodvážil se požádat o dovolení, aby tam směl zajít. Nahoře se prováděla antropometrie. Nechají je nastoupit do řady jako ve škole. Všichni se postupně musí svléknout. Prohlížejí je jednoho po druhém, aby viděli, jak jsou tetováni, zaznamenají si sebemenší poznávací znamení, nato si pak zase musí natáhnout šaty a jdou se měřit, pak je fotografují a nakonec jim berou otisky prstů.

Jestlipak se Dédé pořád ještě naparuje, když tam tak stojí ve frontě spolu s pobudy a vandráky?

Jednou později, až bude patřit k šéfově brigádě, bude mít Maigret právo procházet libovolně celou budovou.

Co se žen týče, ty prohlížel v jiné místnosti lékař, a nemocné byly posílány do nemocnice vězení Saint-Lazare.

„Jste si jist, že komisař pořád ještě nemá čas?“

Čekal už přes půl hodiny. Zdálo se mu, že se tři muži na sebe pobaveně podívali.

„Musí se počkat, až zazvoní.“

„Ale vždyť neví, že jsem tady. Jsem tu v důležité věci. Jistě o tom byl zpraven.“

„Vy jste ze svatojiřské čtvrti, že ano?“

A jeden ze strážníků, ten, který psal, vrhl pohled na papír ležící před ním na stole.

„Julius Maigret?“

„Ano.“

„Musíte počkat, kamaráde. Nemůžu vám pomoct.“

Ze sousední místnosti, kde měl být komisař, nebylo slyšet sebemenší zvuk. A když čekal víc než hodinu, komisař vešel nikoli ze své kanceláře, ale zvenku.

„Vy jste Le Bretův sekretář?“

Konečně se jím někdo zabývá, už ho nenechávají sedět na kraji lavice jako prosebníka.

„Snad vás nezranili?“

„To je maličkost. Chtěl bych…“

„Vím. Máte vyslechnout jistého Dédého. Myslím, že už je dole. Podíval byste se, Gérarde? Jestli je tam, přiveďte ho do mé kanceláře.“

A Maigretovi řekl:

„Jděte dovnitř, prosím. Přenechám vám svou kancelář.“

„Bude taky třeba, abych vyslechl tu ženu.“

„Samozřejmě. Postačí, když řeknete strážmistrovi, aby vám ji přivedl.“

Bylo v tom všem opravdu něco nepřirozeného? Maigret si představoval, že věci budou probíhat jinak, ale ještě se neznepokojoval. Neznal zdejší zvyky a udělalo to na něj dojem. Strážník přivedl Dédého, pak on i komisař odešli a dveře se za nimi zavřely.

„Tak co, Julku?“

Garážista z Akátové ulice měl na sobě stejný oblek jako minulý den. Jenom mu podle předpisu odebrali kravatu a tkaničky od bot, takže vypadal trochu nepořádně. Maigret se váhavě posadil za komisařský stůl.

„Jsem rád, že jsme vám moc neublížili,“ prohlásil Dédé. „Můžete se těch pánů tady zeptat: když jsem přišel sem, ze všeho nejdřív jsem se ptal, jak se vám daří.“

„Vy jste věděl, kdo jsem, že?“

„No kruci!“

„A já jsem věděl, že to víte,“ řekl Maigret prostě.

„Tak vy jste čekal, že vám rozbijeme kebuli? A co kdybysme vás byli oddělali nadobro?“

„Sedni si.“

„Dobrá. Nemám nic proti tomu, abyste mi tykal.“

Maigret na to ještě nebyl navyklý, ale věděl, že je to tu tak zavedeno.

„Vím ještě hodně jiných věcí a myslím, že se dohovoříme.“

„To bych se divil.“

„Hrabě je mrtev.“

„Myslíte?“

„V noci z 15. na 16. dubna jsi hraběte zavezl ve svém voze do Chaptalovy ulice a čekals na něj s nevypnutým motorem.“

„Už si nepamatuju.“

„Otevřelo se okno, nějaká žena vykřikla a padl výstřel. Nato jsi odjel směrem k Fontainově ulici. Objel jsi blok domů. Zastavil ses hezky dlouho v ulici Victora Massého a pak jsi ještě jednou zajel do Chaptalovy ulice, aby ses podíval, jestli Bob vyšel ven.“

Dédé se na něj podíval s klidným úsměvem.

„Povídejte dál,“ řekl. „Cigaretu nemáte? Ti parchanti mi sebrali všechno, co jsem měl v kapsách.“

„Kouřím jenom dýmku. Bylo ti známo, za jakým účelem hrabě do toho domu šel.“

„Jen mluvte.“

„Pochopils, že došlo k nějakému karambolu. V novinách jsi druhý den nic nenašel. Hrabě se nevrátil. Další den pořád ještě nic.“

„To jsou zajímavý věci.“

„Obcházel jsi ještě trochu v ulici. Potom, když jsi uhodl, co se stalo, zašel jsi za Richardem Gendreauem. Ne do jeho bytu, ale do kanceláře.“

„Copak,jsem tomu pánovi řek?“

„Že za určitou sumu, pravděpodobně padesát tisíc franků, jsi ochoten mlčet. Protože tys věděl, za jakým účelem šel do Chaptalovy ulice, a tedy víš, proč ho zabili.“

„To je všechno?“

„To je všechno.“

„Co mi navrhujete?“

„Nic. Abys mluvil.“

„Co chcete, abych řek?“

„Hrabě Gendreauovy znal. Několikrát to děvče navštívil. Byl jejím milencem?“

„Viděl jste ho někdy dřív?“

„Ne.“

„Kdybyste ho viděl, tak byste se mě neptal. To nebyl chlapík, kterej si nechá ujít příležitost.“

„Mluvilo se taky o sňatku, že?“

„Víte, že jste mi sympatickej? Říkal jsem to zrovna Lucince: škoda, že to je fízl! Je to nápad, dělat poldu, když je člověk stavěnej jako vy a není budižkničemu!“

„Tak tobě je milejší kriminál?“

„Milejší než co?“

„Když budeš mluvit, tak se na to vydírání Richarda Gendreaua pravděpodobně zapomene.“

„Vy myslíte, že podá žalobu?“

„Zapomene se i na ten pokus o vraždu, kterého ses dopustil vůči mně.“

„Poslouchej, Julku. To není fair play. Šetři si slinu, protože z tohohle bych dostal břichabol. Jsi fajn chlap. Možná že se jednou ještě sejdem a že spolu vypijem nějakou tu skleničku. Ale tady nehrajem rovnou hru. Děláš jim tu ministranta. Ošulí tě, jak se jim bude chtít.“

„Kdo?“

„Na tom nesejde! Řeknu ti jenom jednu dobrou věc: Bob byl fajn chlap. Měl svoje vlastní názory na to, jak se v životě chovat. Některý mamlasy nemoh ani vidět. Ale syčárny schopnej nebyl. To si zapiš za uši.“

„Je mrtev.“

„Možná. O tom nic nevím. Anebo jestli něco vím, nikomu do toho nic není. Teďka ti ještě povím jako kamarád: Nech to plavat!

Chápeš? Nech to plavat, Julku! Nemám co říct. Nic neřeknu. Tyhle věci, to není nic pro tebe. Dejme tomu, že na tohle jsme oba dva krátký.

Nic nevím, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel. Těch padesát táců? Budu opakovat tak dlouho, jak to bude potřeba, že jsem je vyhrál v Longchamps.

A jestli se odtud dostanu, to se uvidí, ne?“

Podivně se při těch slovech uchychtl.

„A teďka, jestli mi chceš taky udělat nějakou laskavost, tak tu chuděrku Lucinku moc netejrej. Měla toho svýho Boba opravdu ráda. Chápeš to? Ženská může šlapat beton a mít svýho chlapa ráda. Netrap ji a možná ti to jednou vynahradím. To je všecko.“

Vstal a sám od sebe zamířil ke dveřím.

„Dédé!“ zavolal Maigret, který se také zvedl.

„Konec! Držím klapačku. Už ze mě nedostaneš ani slovo.“

A Dédé otevřel dveře a zavolal strážníky.

„Už jsme skončili,“ řekl s posměvačným úsměvem.

A strážmistr se Maigreta zeptal:

„Mám vám přivést tu ženskou?“

Odmítla se posadit, stála vzpřímena před psacím stolem.

„Víte, za jakých okolností Bob zemřel?“

Povzdechla:

„Nevím nic.“

„Byl zavražděn v jednom domě v Chaptalově ulici.“

„Myslíte?“

„Byl milencem mladé dívky.“

„Žárlivá nejsem.“

„Proč nechcete mluvit?“

„Protože nemám, co bych řekla.“

„Kdybyste byla předpokládala, že je Bob naživu, tak byste neodjížděla do Belgie.“

Mlčela.

„Proč nechcete, aby byl Bob pomstěn?“

Kousla se do rtu a odvrátila hlavu.

„To je vám pár bankovek milejších než odsouzení jeho vraha?“

„Tohle nemáte právo říkat.“

„Tak mluvte.“

„Nevím nic.“

„Kdybych vám pomohl?“

„Nic bych neřekla.“

„S kým jste se setkala za tu dobu, co jste tady?“

Neboť konečně začínal chápat. Nenechali ho čekat kvůli tomu, že by měl komisař práci. Místnosti Kriminální dokumentace nahoře byly spojeny chodbou se Zlatnickým nábřežím. Jestlipak Dédé vůbec prošel antropometrií? Jestlipak se Lucinka podrobila lékařské prohlídce? Bylo to málo pravděpodobné. Skoro jisté zato bylo, že je už někdo vyslýchal, někdo z Bezpečnosti. Maigret přišel teprve dobrou hodinu potom, co Le Bret odešel z domu na bulváru Richarda Lenoira.

Bylo tomu těžko uvěřit, ale cožpak Dédé sám Maigretovi před chvílí nenaznačil, že ho obalamutili?

Vyšel z místnosti a měl dojem, že se strážníci usmívají. Dozorčí komisař se jako náhodou zrovna v tu chvíli vracel.

„Tak co, příteli? Uspěl jste? Mluvili?“

„Co s nimi máte v úmyslu udělat?“

„Ještě nevím. Čekám na rozkazy.“

„Od koho?“

„Shora, jako obvykle.“

„Děkuju vám.“

Když se Maigret octl zase na nábřeží, zrovna ve chvíli, kdy se rozpršelo, cítil se tak zmalomyslnělý, že by byl málem šel komisaři odevzdat žádost o propuštění.

Děláš jim tu ministranta, řekl mu garážista s nádechem soucitu. A on si tolik přával pracovat v téhle budově, odkud teď odchází se svěšenou hlavou, s hrdlem sevřeným znechucením!

Vešel k Dauphinovi, kde bývalo vždycky pár inspektorů ze Zlatnického nábřeží, kteří sem zaběhli na sklenici. Znal je od vidění, ale pro ně byl něčím, co nestojí za pozornost. V naději, že ho to vzpruží, si vzal napřed jednu z pilulek, které mu dal doktor, a pak do sebe hodil velkou skleničku alkoholu. Viděl je kolem stolu, porozepjaté, v nejlepší míře, a tihleti mají právo vejít všude, znají všechno, o vyšetřovaných případech se informují navzájem. Má Maigret vůbec ještě chuť patřit k „domu“? Nezačal právě zjišťovat, že představa, kterou si o polici dělá, je falešná?

Po druhé skleničce byl už už uchystán, že půjde vyhledat svého příznivce vrchního šéfa Xaviera Guicharda a řekne mu všechno, co má na srdci.

Napálili ho. Le Bret z něho doma v pokoji tahal rozumy. Jeho auto čekalo zatím u dveří. Dal se bezpochyby zavézt na Zlatnické nábřeží, a jeho čekat nenechali.

„Můj sekretář je splašenec. Natropí hlouposti, nadělá nám mrzutosti.“

Kdo ví, jestli se neobrátil ještě výš, k policejnímu prefektovi například, nebo dokonce k ministrovi vnitra?

Možná že ministr vnitra je koneckonců taky jeden z těch, kdo chodí na obědy do Chaptalovy ulice?

Ponechali ten případ Maigretovi – a co se mu komisař nadoporučoval, aby jednal opatrně! – jedině proto, aby si na něm zlámal vaz, tím si je teď jist.

„Chcete vyslechnout Dédého? Proč ne? Jen do toho, příteli.“

Jenomže si napřed garážistu vzali na paškál. Bůh ví, co mu slíbili, aby držel jazyk za zuby. Bylo to snadné. Má už nějaký ten trest za sebou. Pokud jde o Lucinku, kdyby ta nemlčela, šoupnou ji na nějaký čásek do vězení Saint-Lazare.

„Děláš jim tu ministranta.“

Ušklíbl se, protože doma na vsi skutečně svého času dělával ministranta. Pošpinili mu všechno, pošpinili mu jeho polici . Nebyl dopálen kvůli tomu, že ho chtějí připravit o jeden drobný úspěch. Bylo to něco hlubšího, připomínalo to spíš zklamání nějakého milence.

„Pane vrchní!“

Byl by si málem dal další sklenku, ale rozhodl se jinak, zaplatil a vyšel s pocitem, že tamti čtyři na něj od svého stolu ironicky pokukují.

Bylo mu jasné, že teď bude narážet všude na samý podfuk. Co může dělat? Jít za flétnistou. Neboť tohle je jediná trefa, kterou má ve hře: neznámý flétnista! A právě Justina Minarda nařídil Le Bret hned první den prošetřit.

Když se on, Maigret, dopálí, začnou třeba prohlašovat, že mu ta rána, kterou dostal do hlavy, popletla mozek.

Nastoupil do autobusu, který jel kolem, a zůstal na plošině, zakaboněně vdechoval pach, který šel z jeho kabátu, pach zmoklého psa. Bylo mu horko. Možná že má trochu horečku?

V Chaptalově ulici by byl málem udělal čelem vzad, když pomyslil na Paumel a, hostinského od Starého calvadosu, který se na něj tenkrát taky díval s takovým protektorským výrazem. Kdo ví, jestli nakonec nemají pravdu oni? Možná že se v sobě zmýlil, vzato kolem a kolem, a že nemá pro povolání policisty žádné předpoklady?

Přesto tak dobře cítil, co by byl udělal, jenom kdyby mu byli nechali volné ruce! Tenhle dům, na který kouká z chodníku, by byl poznal do nejmenších zákoutí, byl by poznal i jeho obyvatele, nebylo by tam pro něj nic tajného, od starého Balthazara, který je mrtev, až po Lízu Gendreauovou a po Ludvíka.

Nebylo nejdůležitější, co se stalo zrovna v noci z patnáctého na šestnáctého, neboť to bylo jenom vyvrcholení událostí. Bylo by snadné, když by znal myšlenky každého z nich, vypočítat si, co kdo dělal.

Jenomže tenhle dům, zrovna tak jako i dům na Bouloňské třídě, je pevností, jejíž brány jsou mu uzamčeny. Při sebemenším poplachu přibíhají odevšad posily. Dédé začne být najednou mlčenlivý a Lucinka se vzdává touhy pomstít svého Boba.

Přistihl se, že při chůzi mluví sám se sebou, a pokrčil rameny, pak prudce otevřel dveře malé hospůdky.

Justin tu stál u pultu se sklenicí v ruce. Stal se Maigretovým nástupcem v tom osamělém popíjení s Paumel em, a ten nedal najevo žádný údiv, když spatřil nového hosta.

„Taky jednu,“ poručil si Maigret.

Vrata byla otevřena. Liják končil a mezi kapkami zasvítilo slunce. Dláždění se lesklo; bylo patrné, že za chvilku oschne.

„Však jsem si myslel, že se vrátíte,“ řekl hospodský. „Překvapuje mě jenom, že nejste s tamtěmi pány.“

Maigret se prudce otočil k Justinu Minardovi; ten jako by váhal, a nakonec pronesl:

„V domě je plno lidí. Přijeli asi před půlhodinou.“

Na ulici nebylo vidět žádná auta. Návštěvníci přijeli bezpochyby fiakrem?

„Kdo je to?“

„Neznám je; tak nějak jsem si představoval, že to vypadá, když prokuratura přijede na místo činu. Je tam nějaký pán s bílými vousy a provází ho mladý úředník, snad je to prokurátor a jeho písař?“

Maigret křečovitě sevřel v prstech sklenku a zeptal se:

„A dál?“

„Lidi, které jsem nikdy neviděl.“

Justin z ohleduplnosti neříkal, co si myslí, a Paumel e zabručel místo něho:

„Vaši kolegové. Ne z komisařství. Z Nábřeží. Jednoho z nich jsem poznal.“

Ubohý Minard! Nevěděl už, kam se podívat. Celkem vzato, mohl si taky tak trochu připadat, jako by ho Maigret napálil. Maigret ho nechal v domnění, že vyšetřování řídí on, a flétnista mu upřímně pomáhal, seč byl.

No a teď je Maigret už pouhá nula, dokonce ho ani neinformovali o tom, co se děje. Měl už zase chuť sebrat se, vrátit se domů, napsat ve vzteku dopis, že vystupuje ze služby, a lehnout si do postele. Hlavu měl rozpálenou a bolestivě mu v ní škubalo. Hospodský držel nerozhodně láhev calvadosu a Maigret přikývl.

Tím hůř! Dostali ho na celé čáře. Mají pravdu. Dělá tu jenom ministranta.

„Germaina je v domě,“ zamumlal Minard. „Zahlédl jsem ji u okna.“

No safra! Ona taky, to je docela přirozené. Není snad moc inteligentní, ale má čich jako všechny ženy. Pochopila, že se přidala na špatnou stranu, že Maigret a ten jeho flétnista jsou jenom figurky.

„Jdu tam!“ rozhodl se náhle a postavil sklenku na pult.

Měl takový strach, aby neztratil kuráž, že koukal honem přejít na druhou stranu ulice. Když se octl ve vratech, spatřil dva muže, jak kopou v rohu zahrady. Vlevo, přede dveřmi vedoucími do haly, stál na stráži inspektor.

„Jsem ze zdejšího komisařství,“ řekl Maigret.

„Musíte počkat.“

„Počkat na co?“

„Až tamti skončí.“

„Ale ten případ jsem vyšetřoval já.“

„To je možné. Mám příkaz, kamaráde.“

Taky jeden ze Zlatnického nábřeží.

Jestli se někdy dostanu k Bezpečnosti, slíbil si Maigret, který už zapomněl na svoje pevné rozhodnutí odejít od policie, přísahám, že nebudu nikdy koukat spatra na chuděry z komisařství.

„Prokurátor?“

„Všichni tihle lidi.“

„Můj komisař je tam?“

„Neznám ho. Jak vypadá?“

„Má šedý žaket. Velký a štíhlý, s tenkým, plavým knírem.“

„Neviděl jsem.“

„Kdo přišel z Nábřeží?“

„Komisař Barodet.“

Ten, jehož jméno se v novinách čítalo pravděpodobně nejčastěji. V Maigretových očích to byl snad nejzázračnější člověk na světě, přes tu svou bezvousou tvář, která připomínala nějakého majordoma, přes slídivé oči, které pořád jako by se dívaly někam jinam. Mrtvola.

Policista odpovídal na otázky zdráhavě a s jakousi blahosklonností.

„Richard Gendreau je v domě?“

„Jak vypadá?“

„Tmavovlasý, s dlouhým nosem nakřivo.“

„Ten tam je.“

Tak tedy Gendreau buď nešel do kanceláře, jako obvykle chodívá, anebo se z ní spěšně vrátil. Právě v té chvíli se v ulici zastavil fiakr. Vystoupila z něj mladá žena a rozběhla se ke vratům, před nimiž oba muži rozmlouvali.

Maigreta zřejmě neviděla.

„Jsem Gendreauová,“ řekla koutkem rtů.

Inspektor jí rychle otevřel a kolegovi prozradil:

„Měl jsem příkaz.“

„Čekali ji?“

„Dostal jsem jenom pokyn, abych ji pustil dovnitř.“

„Správce jste viděl?“

„Toho mají právě v téhle chvíli v parádě. Vy ten případ znáte?“

„Trochu,“ odpověděl Maigret polykaje pocit pokoření.

„Zdá se, že to byl pěkný neřád.“

„Kdo?“

„Tamten, co ho ten sluha oddělal.“

Maigret se na něj podíval s pusou dokořán.

„Jste si tím jist?“

„Čím?“

„Že Ludvík…“

„Víte, já nevím ani, kdo je to Ludvík. Zaslechl jsem jen kousek hovoru. Vím jenom to, že se musí dbát, aby se nezavdala příčina k nějakému shlukování.“

Jeden z kopajících mužů, patřící zřejmě k polici , vešel do průjezdu; ten, který zůstal na zahradě, byl nejspíš komorník. První muž měl bláto na rukou, bláto na podpatcích a v obličeji znechucený výraz.

„Moc krásný pohled na něj není!“ řekl, jak šel kolem.

Inspektor mu otevřel dveře a on zmizel v domě. Za tu chvilku, co dveře zůstaly pootevřené, se Maigretovi podařilo zahlédnout Lízu Gendreauovou a jejího bratra, jak stojí v hale a hovoří spolu. Ostatní, páni z prokuratury, byli zřejmě v některém ze salónů za zavřenými dveřmi.

„Máte se s někým sejít?“ zeptal se policista Maigreta, na němž bylo vidět známky netrpělivosti.

„Nevím.“

Měl z toho oči zavlhlé. Ještě nikdy nezažil takové pokoření.

„Myslím, že mají hlavně strach z novinářů. Proto je kolem toho tolik opatrnosti. Legrační je, že u nás taky pijeme Balthazarovu kávu. Neměl jsem tušení, že jednou…“

Uvnitř se zřejmě hodně telefonovalo, neboť bylo často slyšet cvaknutí a zvonění zvonku.

„Jestli vás poslal váš komisař, můžu jim zajít říct, že tu čekáte.“

„To nestojí za to.“

Druhý pokrčil rameny. Už tomu nerozuměl, viděl, jak Maigret polyká nějakou pilulku.

„Zdraví neslouží?“

„Nevíte, jak to začalo?“

„Co jak začalo?“

„Vy jste byl na Zlatnickém nábřeží?“

„Ano. Chystal jsem se, že půjdu na stojku do La Vil ette. Komisař Barodet měl zrovna v parádě nějakého chlapa.“

„Takového malého, v kostkovaném obleku?“

„Ano. Nějaký číman.“

„Komisaři někdo zatelefonoval?“

„Ne. Dal si ho k sobě zavolat vrchní šéf. Dokonce jsem mezitím tamtoho chlapa hlídal. Fiškus. Řekl mi o cigaretu, ale žádnou jsem neměl.“

„A pak?“

„Když se Barodet vrátil, řekl nám, že máme být všichni připraveni, a pak se s tím chlapíkem v kostkovaném obleku ještě na chvíli zamkl.“

„Kdo aby byl připraven?“

„Chlapci z brigády. Přišli jsme tři a komisař k tomu. Dva jsou vevnitř. Tamten, co kopal, je Barrére. Asi před měsícem ho postřelili, když zatýkal toho Poláka v Caulaincourtově ulici.“

Každé slovo trefilo do živého. Maigret si představoval kancelář inspektorů a přátelskou autoritu komisaře Barodeta, který jim všem říká: Děti.

Proč mu tohle udělali? Dopustil se snad nějaké chyby? Nepočínal si snad správně? Což nebyl tak diskrétní, jak jenom bylo možné?

Když se s ním komisař Le Bret na bulváru Richarda Lenoira rozloučil, tvářil se, jako by mu nechával volnou ruku. A tentýž Le Bret se honem rozjel na nábřeží! Potom možná přišel sem?

„Zkrátka a dobře, správce prohlašuje, že to spáchal on?“

„Tak jsem tomu aspoň rozuměl. V každém případě má prachškaredou vizáž.“

„Už v tom ničemu nerozumím.“

„Vy si zřejmě myslíte, že tomu rozumět musíte?“

To byla možná první opravdová lekce skromnosti, které se Maigretovi dostalo. Inspektor byl starší než on. Třicítku měl už za sebou. Měl onen klid a lhostejnost těch, kteří toho už hodně viděli. Bafal zlehka z dýmky a ani se nepokoušel poslouchat, co se uvnitř říká.

„Je to pořád lepší než jít dělat bůhvíjak dlouho stojku v nějaké zastrčené uličce v La Vil ette.“

Teď u chodníku zastavilo auto. Vyskočil z něho hbitě lékař s hnědými vousy, s kufříkem v ruce a Maigret ho poznal podle fotografií uveřejněných v novinách. Byl to doktor Paul, soudní lékař, už bezmála slavný.

„Kde jsou vyšetřující?“

„Tudy, pane doktore. Mrtvola je na zahradě, ale předpokládám, že chcete napřed mluvit s prokurátorem?“

Kdekdo vcházel do té zapovězené svatyně, jen Maigret ne, ten byl odsouzen hryzat se vzteky ve vratech.

„Uvidíte,“ řekl druhý, „že z toho budou v novinách akorát tak tři řádky.“

„Proč?“

„Proto.“ A večer bylo skutečně možno číst v La Presse:

V noci z 15. na 16. tohoto měsíce vnikl do soukromého domu rodiny Gendreauovy-Balthazarovy v Chaptalové ulici lupič. Správce mu Ludvík Viaud, šestapadesát let, narozený v Ansevalu v departementu Nievre, na něj vystřelil a kulka zasáhla vetřelce do prsou. Maigret ležel v té chvíli s devětatřicetistupňovou horečkou a paní Maigretová nevěděla, jak se zbavit flétnisty, který se nehýbal z pokoje a připomínal více než kdy jindy zatoulaného psa.