Maigretův první případ

7. KAPITOLA
Smích paní Maigretové

Pokoušel se je pořád odstrčit rukou, ale jeho ruka byla chabá, bez síly: Vždyť je prosil, aby ho nechali na pokoji! Nebo to snad ještě neudělal? Už neví. Má v hlavě tolik věcí, že ho z toho až trochu bolí.

Nade vším převládala jediná jistota: je nezbytné, aby ho nechali dojít až do konce. Do konce čeho?

Můj ty bože, co to dá lidem práce, aby vás pochopili! Až do konce!

No a oni s ním jednají jako s dítětem nebo jako s nemocným. Nikdo se ho neptá na jeho mínění. A co je ještě mrzutější, baví se nahlas o jeho případu, jako kdyby nebyl s to chápat. Kvůli tomu, že zůstal na zemi jako velký rozšlápnutý hmyz? Všude kolem něho byly samé nohy, dobrá! Pak ambulance. Poznal naprosto dobře, že je to ambulance, a vzpouzel se. Cožpak člověk nemůže dostat ránu do hlavy, aby ho hned neodvezli do špitálu?

Poznal i pochmurné průčelí Beaujouovy nemocnice, vchod s neobyčejně silnou elektrickou lampou, jejíž světlo bolelo do očí; lidé klidně chodili sem a tam a velký mladík v bílém plášti vypadal, jako by na všechny kašlal.

Cožpak nevěděl, že to je asistent? Ošetřovatelka stříhala Maigretovi vlasy na temeni hlavy a asistent jí vyprávěl hloupostí. Byla velmi hezká v tom svém úboru. Podle toho, jak se na sebe dívali, se spolu před Maigretovým příchodem asi vyspali.

Nechtěl zvracet, a přesto zvracel, bylo to tím éterem.

„Patří mu to,“ pomyslel si.

Co mu to dávali pít? Odmítal pití. Potřeboval přemýšlet. Což jim ten strážník s tím kolem neřekl, že je policista, který vyšetřuje důležitý případ, tajný případ?

Nikdo mu nevěří. Tím je vinen policejní komisař. On nechtěl, aby ho nesli. A proč se paní Maigretová začala najednou smát, když ve spěchu rozestýlala postel?

Byl si jist, že se smála, nervózním smíchem, jaký u ní neznal, pak ji ještě dlouho slyšel chodit sem tam po pokoji, tak, aby dělala co možná nejmíň hluku.

Mohl snad jednat jinak, než jednal? Ať ho nechají přemýšlet. Ať mu dají tužku a papír. Jakýkoli kousek papíru, ano. No to je ono.

Předpokládejte, že tahle čára je Chaptalova ulice… Je velice krátká… Dobrá… Je něco po jedné s půlnoci a v ulici nikdo není…

Pardon, někdo tu přece je. Je tu Dédé za volantem svého auta. Nezapomínejte, že Dédé nechal motor běžet. To mohlo mít dvojí příčinu. Buď tu, že se zastavil jen na pár minut. Anebo možná počítal, že bude muset rychle odstartovat. Zvlášť když je chladněji, motor auta se nesnadno rozbíhá – a v dubnu bývá v noci chladněji.

Ať ho nepřerušují! Tak tedy jedna čára. Malý čtvereček bude označovat dům Balthazarových. Říká Balthazarových, protože to pravdě víc odpovídá, než kdyby mluvil o Gendreauových. Tohle všechno je v podstatě rodina Balthazarova, balthazarovské peníze, balthazarovské drama. Jestliže tady stojí Dédého auto, znamená to, že existuje nějaká příčina, proč tu stojí. Tou příčinou je pravděpodobně to, že přivezlo hraběte a že ho má zase odvézt, až vyjde ven. Tohle je velice vážné. Nepřerušujte… Nemá cenu přikládat mu nějaké krámy na hlavu, ani převař…