Maigret v akci (Georges Simenon)

XVII

LÁHEV RUMU

Bylo by možná přehnané tvrdit, že při většině vyšetřování vznikají mezi policií a tím, koho se policie snaží zahnat do kouta, srdečné vztahy.

Přesto ale téměř vždycky, nejdeli ovšem o příliš zavilého surovce, se vytvoří jakási důvěrnost. Vyplývá to bezpochyby z toho, že policista a zločinec se spolu po dlouhé týdny, někdy i měsíce, stýkají.

Vyšetřovatel se horlivě snaží poznat co nejpodrobněji minulý život vyšetřovaného, pokouší se vniknout do jeho myšlení, předvídat jeho sebemenší reflexy.

Jednomu jak druhému jde při této hře o kůži. A když se setkají, bývá to za dost dramatických okolností, takže zdvořilá lhostejnost, jaká obvykle vládne v každodenních vztazích mezi lidmi, tady roztává.

Často inspektoři, když se jim podaří po velkých obtížích zločince zatknout, pocítí mezitím k němu náklonnost, chodí za ním do vězení a jsou mu až do poslední chvíle, než jde na šibenici, morální oporou.

To částečně vysvětluje vztah našich dvou mužů, když se octli spolu sami v pokoji. Hoteliér jim přinesl ohřívadlo na dřevěné uhlí a konvici vřelé vody. Vedle ní, mezi dvěma sklenicemi a cukřenkou, stála vysoká láhev rumu.

Oběma bylo zima. Zachumláni do vypůjčených županů, krčili se nad ohřívadlem, které bylo příliš malé, aby je dokázalo zahřát.

V tomto jejich počínání se odráželo všechno; bylo to, jako když má stráž v kasárnách pohov, byla v tom nenucenost, která existuje jen mezi těmi, pro něž přestaly momentálně platit obvyklé společenské zvyklosti.

Snad to bylo prostě jen proto, že oběma bylo zima... Pravděpodobněji však to bylo únavou, která je oba současně přepadla.

A tak tedy oba těžce usedli na židle, vztáhli ruce ke konvici a zahleděli se na tu modře emailovanou nádobu, která mezi nimi tvořila spojení.

Johannson, uchopil láhev s rumem a pečlivými úkony připravil grog. Maigret vypil několik doušků, pak se zeptal:

„Vy jste ji chtěl zabít?“

Muž odpověděl stejně prostě:

„Já nemohl.“

Vtom se jeho tvář zkřivila, byla opět zachvácena tím chorobným škubáním, kterým asi často trpěl. Oční víčka mu rychle několikrát za sebou spadla a rty se mu počaly stahovat v tu nebo onu stranu, nebo se mu zas stáhlo a rozechvělo chřípí.

Na vzdornou a inteligentní Johannsonovu tvář padla clona. Byl tu pojednou tulák s přetaženými nervy. Maigret si jeho chování nevšímal.

Proto ani nezpozoroval, jak druhá mužova ruka uchopila láhev s rumem. Naplnil si sklenici a rázem ji vypil. Oči mu začínaly hořet.

„Jejím manželem byl Petr? On a Olaf Swaan jsou jedna a táž osoba, že?“

Johannson povstal. Neměl nikde stání, nemohl vydržet na místě, hledal kolem sebe cigarety, žádné nenalezl, a zdálo se, že ho to přivádí z míry. Když šel kolem stolu, kde stálo ohřívadlo, nalil si opět rum.

„Tímhle bychom neměli začít,“ řekl.

Potom, dívaje se komisaři do tváře, se zeptal:

„Vy víte všechno, nebo skoro všechno, že?“

„Dva bratři z Pskova... Myslím, že dvojčata... Vy jste Hans, ten, který se bratrovi obdivoval a slepě ho ve všem poslouchal...“

„Už když jsme byli docela malí, bavilo ho zacházet se mnou jako se služebníkem. A to nejen, když jsme byli sami, ale i před ostatními. Neříkal mi sluha, říkal otrok... Viděl, že mi to dělá dobře. A mně to skutečně dělalo dobře, dodnes nechápu proč. Všechno jsem viděl jen jeho očima. Byl bych pro něho na místě umřel. Když potom později...“

„Kdy později?“

V tváři mu začalo opět škubat, víčka mu prudce mrkala. Napil se zase rumu. Pokrčil rameny, jako by říkal:

Co na tom teď už záleží.

A pokračoval zdrženlivým hlasem:

„Později jsem se zamiloval a to už jsem nebyl schopen tak velké oddanosti. V každém případě jsem už v té slepé poslušnosti polevil. Miloval jsem Petra jako... neumím to vyjádřit! Pral jsem se s kamarády, když nechtěli uznat jeho nadvládu, a protože jsem byl z nich nejslabší, vždycky jsem prohrál, ale i ty rány, které jsem dostával, mi dělaly dobře.“

„Tahle nadvláda jednoho nad druhým je u dvojčat dost běžná,“ poznamenal Maigret, míchaje si další grog. „Dovolíte na chvíli?“

Šel ke dveřím a zavolal Leona, aby mu poslal nahoru dýmku, která zůstala v kapse saka stejně jako tabák. Johannson mu připomenul:

„A pro mne cigarety, kdybyste byl tak hodný.“

„A cigarety, šéfe, modré!“

Zase se posadil. Oba mlčky čekali, až služka žádané přinesla a až za ní zapadly dveře.

„Byli jste spolu na universitě v Tartu,“ začal Maigret.

Muž nevydržel na jednom místě. Kouřil, cigaretu přitom žvýkal, vyplivoval kousky tabáku, chodil sem tam nervózním krokem, popadl na krbu vázu, postavil ji jinam, mluvil stále horečnatěji.

„Ano, tam to všechno začalo! Bratr byl nejlepším studentem. Tvrdili to o něm všichni profesoři. Měl na ostatní studenty veliký vliv, takže ho zvolili za předsedu spolku Ugala, ačkoli byl ze všech nejmladší. Pořádaly se pitky, pilo se hlavně pivo. Zejména já tomu propadl! Dodnes nevím, proč jsem se tak brzy dal na pití. Neměl jsem z toho tenkrát rozum. Já vlastně celý život pil... Snad jsem to dělal proto, že jsem po několika sklenicích fantazíroval, představoval jsem si svět uspořádaný podle vlastních představ, svět, ve kterém bych já hrál nějakou význačnou úlohu... Petr se ke mně choval tvrdě. Spílal mi, nadával mi.

V té době se lid v naší zemi často bouřil, můj bratr si vzal do hlavy, že založí spolek Ugala. V nestřežené chvíli se vloudili do kasáren, zmocnili se zbraní a začali uprostřed města pořádat bitky. Já osobně se jich neúčastnil, já byl zbabělý. Nemohl jsem za to. Měl jsem strach. Nedokázal jsem nikdy jít s nimi. V takových chvílích jsem zalezl někam do hospody, kde spustili okenice, a já po všechen ten čas, co se prali, pil...

Myslel jsem si o sobě, že jsem předurčen, abych se stal velkým dramatickým spisovatelem, něco jako Čechov, znal jsem všechna jeho díla nazpaměť. Petr se mi vysmíval.

‚Ty... Z tebe nikdy nic pořádného nebude. Ty budeš vždycky jen ztracenou existencí,‘ říkával. Zmatky a vzpoury trvaly po celý rok. Život v celé zemi byl vykolejen. Vojsko nestačilo udržet pořádek, a proto se obyvatelstvo organizovalo a tvořily se dobrovolné čety na obranu města. Z bratra, předsedy spolku Ugala, se stala důležitá osobnost. I ti nejváženější občané ho brali vážně. V té době nenosil ještě vousky a už se o něm mluvilo jako o příštím státníkovi. Když byl konečně pořádek obnoven, provalil se skandál, který musel být za každou cenu ututlán. Při kontrole účtů se zjistilo, že Petr užíval peněz spolku pro vlastní potřebu, bral si, kolik se mu zachtělo. Byl členem několika komisí a falšoval podpisy členů. Byl přinucen odejít ze země. Odjel do Berlína. Napsal odtamtud, abych za ním přijel.

A tam to všechno začalo!“

Maigret pozoroval strašně rozrušenou Johannsonovu tvář.

„Kdo z vás falšoval podpisy?“

„Petr mě dal zapsat do kursů chemie. Naučil jsem se mistrně napodobovat jakékoliv písmo. Bydlel jsem v malém kutlochu, dával mi dvě stě marek měsíčně. On si za několik neděl koupil auto, v kterém vozil své milenky.

Falšovali jsme hlavně šeky. Z šeku, který zněl původně na deset marek, jsem udělal šek na sto tisíc. Petr si je dával proplácet v cizině, ve Švýcarech, Holandsku, a jednou si dokonce zajel až do Španělska.

Já v té době strašně pil. On mnou pohrdal, hrozně se mnou zacházel. Jednou by ho byli málem kvůli mně zavřeli. Vyrobil jsem falzifikát trochu méně dokonalý. Ztloukl mne za to holí. Já se nebránil! Já se mu pořád obdivoval. Nevím proč. On tak působil ostatně na všechny. Jednou se mohl oženit, kdyby byl chtěl, s dcerou říšského ministra. Neudělal to. Kvůli tomu nepodařenému šeku jsme museli uprchnout do Francie, kde jsem bydlel v ulici U lékařské fakulty.

V té době už Petr nepracoval sám. Spolčil se s několika mezinárodními bandami. Jezdil mnoho do ciziny a mne potřeboval pořád míň a míň. Přišel za mnou občas, když potřeboval zfalšovat nějaký šek, protože já v tom nabyl mistrné obratnosti. Poskytoval mi trochu peněz.

‚Ty budeš vždycky jen takový budižkničemu, ty dokážeš jen pít!‘ říkával mi často. Jednoho dne mi oznámil, že odjíždí za nějakou kolosální záležitostí do Ameriky. Ten podnik prý z něho udělá milionáře: Poručil mi, abych se usadil na venkově, protože jsme už byli několikrát vyslýcháni policií, oddělením pro evidenci cizinců.

‚Chci na tobě jen jedno, chovej se co možná nenápadně. To není nakonec tak moc, co?‘

V té době mi také poručil, abych vyrobil celou séri falešných cestovních pasů. Udělal jsem to. Odjel jsem do Le Havru.“

„A tam jste poznal tu, která se stala později paní Swaanovou.“

„Jmenovala se Berta.“

Ticho. Johannson rozčilením naprázdno polykal.

Posléze vybuchl:

„Tehdy jsem si počal poprvé strašlivě přát, aby se ze mne stalo něco pořádného. Ona byla pokladní v hotelu, kde jsem bydlel. Vídala mne, jak jsem se vracel každého dne opilý. Domlouvala mi. Byla mladá, ale už tak vážná. Byla pro mne ztělesněním spořádaného domova, dětí... Jednou večer, když mi zase tak domlouvala a já nebyl opilý až k bezvědomí, jsem se v jejím náručí rozplakal a myslím, že jsem tenkrát přísahal, že se změním, že se pokusím, aby se ze mne zase stal řádný člověk.

Věřím, že bych byl dokázal dodržet slovo. Měl jsem už všeho dost! Dost toho bídného života, vláčet se stále opilý. Vydržel jsem to asi měsíc. Možná že se tomu usmějete, že se vám to zdá naivní! Ale byl to krásný měsíc. Chodili jsme spolu v neděli na koncerty. Bylo to na podzim. Domů jsme se vracívali přístavem, pozorovali jsme lodě.

O lásce nepadlo ani slovo. Tvrdila, že je mou přítelkyní. Ale já věděl, že jednoho dne... Ach ano! Jednoho dne se vrátil bratr. Nutně a bezodkladně mne potřeboval. Přivezl kufřík plný šeků a já je měl zfalšovat. Bylo dost divné, kde všude je sebral! Byly mezi nimi zejména šeky znějící na všechny velké světově banky.

V té době ze sebe dělal námořního důstojníka a dával si říkat Olaf Swaan. Ubytoval se v hotelu, kde jsem bydlel já. A zatímco jsem po celé dlouhé týdny pracoval, falšovat šeky je dost choulostivá práce, objížděl on po celém pobřeží přístavy a hledal lodě, jež by mu vyhovovaly a které byly na prodej. Jeho nový podnik prosperoval. Svěřil se mi, že se dal dohromady s jedním z nejvýznačnějších amerických finančníků, ten ovšem měl hrát v celé té machinaci úlohu jen v pozadí.

Šlo o to, sjednotit všechny velké mezinárodní gangsterské bandy a podřídit je jednotnému vedení. Už se mu podařilo dát dohromady všechny pašeráky lihovin. Potřebovali jen lodě s malou tonáží, na nichž by lihoviny pašovali.

Jak to bylo dál, vám snad už ani nemusím vykládat. Abych mohl pracovat, zabraňoval mi Petr v pití. Zavíral mne v mé světničce s hodinářskými lupami, kyselinami, pery, všemožnými inkousty, měl jsem tam dokonce i malou přenosnou tiskárnu.

Jednou jsem vešel neočekávaně k bratrovi. Leželi si s Bertou v náručí...“

Uchopil rozčileně láhev, kde bylo ještě trochu rumu, a vypil všechno naráz.

„Odjel jsem!“ Zakončil podivně zabarveným hlasem. „Nic, jiného jsem nemohl udělat. Odjel jsem. Sedl jsem na vlak. Celé dlouhé dny jsem vytloukal všechny možné bary a všechny pařížské výčepy... Skončil jsem opilý na smrt v ulici U krále sicilského. A pak jsem se z toho smrtelně rozstonal!“