Maigret v akci

V

OPILEC

Takovými věcmi se člověk nechlubí, a kdyby se někdy o nich zmínil, vzbudily by u druhých jen úsměv; a přece k tomu, aby byly vykonány, bylo třeba určitého hrdinství. Maigret tu noc například nezamhouřil oka. Od půl šesté do osmi ráno se kodrcal ve vlaku, kde na něho ze všech stran táhlo.

Už v La Bréauté byl promoklý na kůži. Teď mu ve střevících při každém kroku čvachtala voda, buřinku měl zdeformovanou. Svrchník, dokonce i sako promočené. Prudký déšť hnaný větrem ho nemilosrdně bičoval. Ulička byla pustá. Byla to jen taková mezi zahradními zdmi prudce se svažující stezka. Jejím středem se valil přival. Zůstal nějakou chvíli nerozhodně stát. I dýmku měl v kapse provlhlou. A nikde v blízkosti vily žádný kout, kde by se dalo schovat. Jediné, co mohl udělat, bylo přitisknout se, jak to nejlépe šlo, ke zdi a čekat.

Půjdeli tudy někdo, zahlédne ho a bude se po něm ohlížet. A bude tu muset čekat možná celé hodiny. Pro to, že v domě je muž, neměl žádný zjevný důkaz. A i když tam je, což se mu bude chtít v tom nečase jít ven?

Přesto tu Maigret zůstával stát, nevrle si nacpávaje zvlhlým tabákem dýmku, a nořil se do neurčitých úvah. Tak tohleto nebylo rozhodně místo pro důstojníka od kriminální policie. To byl úkol tak nanejvýš pro začátečníka. Takhle hlídkoval mockrát, když mu bylo dvacet, nejvýš třicet let. Nedařilo se mu za žádnou cenu rozškrtnout sirku. Smirek na krabičce byl sedřený. Byl by snad užuž odešel, kdyby byl ten kousek dřevíčka náhle jako zázrakem nevzplál. Z místa, kde stál, viděl jen nízkou zeď a zeleně natřenou zahradní mříž vily. Slyšet bylo jen hučení moře, občas se ozvala siréna a zezdola zaslechl chvílemi zvuk jedoucího auta. Uplynula už půlhodina, co tam tak čekal, když tu nějaká žena, která vypadala jako kuchařka, stoupala po strmé cestě s košíkem nakoupených potravin. Maigreta spatřila, teprve když se octla těsně u něho. Obrovská postava stojící nehybně u zdi v uličce, kudy se proháněl vítr, ji tak vyděsila, že se dala do běhu.

Sloužila pravděpodobně v některé z vil nahoře. Uplynulo sotva pár minut a v ohybu cesty nad Maigretem se objevil muž, který si ho z dálky prohlížel, za chvíli se k němu připojila žena, potom oba zase zmizeli.

Byl opravdu v dost směšné situaci. Uvědomoval si, že má pramalou šanci, že by tohle hlídkováni k něčemu vedlo.

A přec jen tu zůstával, nutilo ho k tomu něco, jakýsi slabý pocit tak neurčitý, že se to nedalo nazvat ani tušením.

Byla to spíš taková jeho teorie, kterou ostatně nikdy šířeji nerozvedl, zůstávala v jeho podvědomí nepřesná, sám pro sebe ji nazýval teorií trhliny.

V každém zločinci, v každém banditovi je člověk, Ale je v něm také, a to především, hráč, protivník, a právě tohoto hráče se policie snaží odhalit, na toho hlavně útočí. Je spáchán zločin nebo nějaký jiný přestupek. Boj započne padle víceméně objektivních údajů. Je tu rovnice o jedné nebo více neznámých, kterou se rozum pokouši rozřešit. Maigret jednal, jako jednali druzí. Užíval stejně jako ostatní mimořádn…