Maigret v akci

XVI

MUŽ NA SKÁLE

Když strážník Bornier, který byl, ve službě nováčkem, uviděl šéfa, jak kolem něho beze slova běží a nechává dveře vily za sebou otevřené, byl z toho celý vyjevený, nevěděl, co se děje. Dvakrát za ním zavolal:

„Komisaři! Komisaři!“

Maigret se ani neohlédl. Teprve za hodnou chvíli, když doběhl do Etretatské ulice, kde se trousilo už několik chodců, zvolnil krok, zahnul doprava, probrouzdal se kalužinami bláta, dostihl nábřeží a tam opět zrychlil krok, směřoval k přístavní hrázi.

Ani ne po sto krocích zahlédl ženskou postavu. Obešel nábřeží, aby si nadešel. Nějaká rybářská loď tam vykládala ryby a na stožárovém lanu měla zavěšenou karbidovou lampu. Zde se zastavil a čekal, až žena došla k světlu. Poznal rozrušenou tvář paní Swaanové. Měla vytřeštěný zrak, pospíchala, šla nejistě, jako by bloudila bažinami, a jen zázrakem se jí dařilo vyhnout se jim.

Komisař se už chystal ji oslovit, a udělal proto směrem k ní několik kroků. Vtom však před sebou spatřil opuštěné molo, které se táhlo jako černá čára a ztrácelo se v temnotách, omývané z obou stran zpěněnými vlnami.

Bez rozmýšlení se tím směrem rozběhl. Minul rybářskou loď, dál už nebylo živé duše. Svítila tam ve tmě na lávce jen dvě světla, zelené a červené. Maják tyčící se na skále prudce osvítil každých patnáct vteřin veliký úsek moře, paprsky jeho světla dopadly vždy jako blesk na skalní útes, který se pojednou strašidelně zjevil a hned zas zmizel.

Maigret klopýtal o sloupky, k nimž se uvazují lodní lana, vystoupil na můstek namontovaný na pilířích a octl se obklopen ze všech stran ohlušujícím hlukem příboje. Zrakem pátral v temnu. Zaslechl sirénu nějaké lodi, která se dožadovala výjezdu z přístavu. Před ním hučelo tajemné a burácející moře. Za ním bylo město se svými světly, obchody, špinavou dlažbou. Šel rychle, rozhlížel se, občas se zastavil, jeho úzkost rostla. Nevyznal se tu, byl by si chtěl nadejít, zkrátit si cestu. Po lávce došel až k semaforu, kde byly tři černé koule, bezděky je spočítal.

O kousek dál se naklonil přes zábradlí nad širokou tůní pokrytou bílou pěnou, rozlévala se mezi vyčnívajícími tmavými skalisky.

Ulétl mu klobouk. Rozběhl se za ním, ale nedohonil ho, nepodařilo se mu ho chytit, spadl do moře.

Rackové pronikavě křičeli a občas se proti tmavé obloze zabělalo bílé křídlo. Cožpak paní Swaanová na schůzce nikoho nenašla? Nebo snad ten, s kým se tu měla setkat, předčasně odešel?

Nebyl snad v této chvíli už mrtev?

Maigret byl jako na trní, uvědomoval si, že rozřešení záhady je otázkou už jen několika vteřin. Došel k zelenému světlu, obešel železný pilíř, na kterém byla lucerna upevněna. Nikdo! A vlny jedna za druhou narážely mocně na hráz, mohutné, s bělavými hřebeny se od ní vzdalovaly a opět s novou prudkostí se vracely.

Bylo slyšet zvuk oblázků, jak na sebe navzájem narážely. Neurčitě se rýsující budova prázdného kasina.

Maigret hledal muže! Sešel na břeh mezi kameny, které potmě připomínaly obrovské brambory. Nalézal se teď ve výši vl…