Maigret v akci

II

PŘÍTEL MILIARDÁŘŮ

Maigretova přítomnost v Majestiku měla do sebe cosi neblaze nepřátelského. Objevilo se tu pojednou jakési cizí těleso, kterému se hotelová atmosféra bránila, které odmítala přijmout. Ne snad proto, že by připomínal policisty tak často karikované v novinách. Neměl ani knírek, ani střevíce s tlustou podrážkou. Oblek nosil dobře ušitý, z dost jemné vlněné látky. Také se každý den holil a ruce měl pěstěné.

Z jeho tělesného stavu však vyzařovalo cosi plebejského. Byl mohutný a kostnatý. Pod látkou saka se mu rýsovaly tvrdé svaly, kalhoty, sotva je měl nové, míval na kolenou hned vytahané. Především však tu byl ten způsob jen jemu vlastní, jak se vždy postavil jakoby na odiv, a to se nelíbilo ani většině jeho kolegů.

Bylo v tom něco víc než jistota, a přece jen v tom nebylo ani kra-pánek pýchy. Když někam přicházel, bylo to, jako by se přivalil balvan, a tu se v té chvíli zdálo, že všechno se musí o ten balvan rozbít, a to ať šel nebo zůstal stát na místě s nohama vždycky nepatrně rozkročenýma. Dýmku držíval pevně sevřenou v čelisti. Neodložil ji ani teď, v Majestiku. Mohlo by se říci, že tato tak zjevně vyjadřovaná sebedůvěra má v sobě něco na odiv vystavované vulgarity, proč ne?

V té prudce osvětlené hotelové hale, kde se pohybovala v závanech voňavek elegantní společnost, kde se ozýval chvílemi pronikavý smích anebo zas šepot, kde personál jako ze škatulky se přeuctivě choval, tam ho nebylo možno v tom jeho širokém černém svrchníku se sametovým límcem přehlédnout.

O tohle on se nestaral. Byl jaksi mimo to vše. Zvuky jazzové hudby, zaznívající sem z dancingu z podzemí, se o něho odrážely jako o neproniknutelnou zeď.

Ve chvíli, kdy vykročil na první schod, vybídl ho sluha od výtahu, aby nastoupil. On se však po něm ani neohlédl.

V prvním patře ho někdo oslovil:

„Hledáte někoho?“

Zvuk hlasu však jako by k němu ani nedolehl. Rozhlížel se po chodbách pokrytých donekonečna červenými koberci, až z toho dostával člověk závrať. Stále stoupal. V druhém patře, s rukama v kapsách, četl čísla na bronzových tabulkách. U pokoje číslo 17 byly dveře otevřeny. Sluhové v pruhovaných vestách tam snášeli zavazadla. Cestující, který si mezitím svlékl plášť a který teď, jen v obleku z jemného freska, vypadal ještě drobnější a ještě štíhlejší, kouřil cigaretu s dlouhou dutinkou a uděloval rozkazy. Číslo 17 nebyl pouze pokoj, nýbrž celé apartmá skládající se ze salónu, pracovny, ložnice a koupelny. Dveře apartmá se otvíraly právě v ohybu chodby, kde jako lavičku na křižovatce umístili pohodlnou kulatou pohovku.

Maigret se tam usadil právě proti otevřeným dveřím, natáhl nohy, rozepjal si svrchník. Petr ho uviděl, neprojevil však sebemenší údiv, nijak se nepohoršil. Udílel dál rozkazy. Když sluhové uložili všechny kufry a tlumoky na místo, Petr šel za nimi sám zavřít dveře, nechal je však na okamžik pootevřené a škvírou pozoroval komisaře.

Maigret tam seděl po dobu, než vykouřil tři dýmky, a musel mezitím odehnat dva poschoďové poslíčk…