Maigret má strach

Kapitola třetí
UČITEL, KTERÝ NESPAL

Ulice poskytovaly v ranním světle mnohem tísnivější podívanou než v noci, protože déšť pokryl všechno špínou a zanechal na fasádách, jejichž barvy zošklivěly, tmavé šmouhy. Těžké kapky nepřestávaly padat z říms a drátů elektrického vedení, občas i z nebe, stále dramatického, z něhož odkapávalo, jako by nabíralo sil k novým bouřím.

Maigret vstal pozdě a neměl odvahu sejít na snídani. Mrzutý, bez chuti, toužil jen po dvou třech šálcích černé kávy. Navzdory Chabotovu koňaku stále ještě se mu zdálo, že cítí v ústech pachuť příliš sladkého bílého vína, které vypil v Bordeaux.

Stiskl hruštičku visící v záhlaví lůžka. Pokojská v černých šatech s bílou zástěrkou, která se objevila na zazvonění, si ho prohlížela tak zvědavě, že si překontroloval, zda má oblečení v pořádku.

„Opravdu nechcete teplé rohlíky? Muž jako vy se potřebuje ráno najíst“

„Jenom kávu, maličká. Velikánský hrnek kávy.“

Zahlédla oblek, který dal komisař večer sušit na topné těleso, a popadla ho.

„Co to děláte?“

„Přežehlím ho.“

„Ne, děkuji, to je zbytečné.“

Přesto ho odnesla.

Podle jejího vzezření by byl přísahal, že bývá obvykle spíš nepřívětivá. Když se myl a oblékal, vyrušila ho dvakrát, jednou, aby se přesvědčila, že má mýdlo, podruhé přinesla další hrnek kávy, o který ji nepožádal. Potom donesla oblek, suchý a vyžehlený. Byla hubená, s plochou hrudi, nevypadala zdravě, ale byla zřejmě tuhá jako houžvička. Pomyslil si, že si přečetla jeho jméno dole na přihlášce a že byla vášnivou čtenářkou černé kroniky. Bylo půl deváté dopoledne a otálel na protest proti bůhvíčemu, proti tomu, co považoval nejasně za spiknutí osudu.

Když sestupoval po schodišti s červeným běhounem, nějaký dělník, jdoucí nahoru, ho uctivě pozdravil:

„Dobrý den, pane Maigrete.“

Pochopil, když došel do haly, kde byl na stolečku rozložený Ouest-Eclair s jeho fotografií na první stránce. Byl to snímek pořízený v okamžiku, kdy se skláněl nad Gobil ardovým tělem. Dvojitý titulek přes tři sloupce hlásal:

„Komisař Maigret se zabývá zločiny ve Fontenay.“

„Kůžkař třetí obětí.“

Než si mohl článek přečíst, přistoupil k němu ředitel hotelu se stejnou úslužností jako pokojská.

„Doufám, že jste se dobře vyspal a že vás sedmnáctka, příliš nerušila?“

„Jaká sedmnáctka?“

„Jeden obchodní cestující, který včera večer přebral a tropil rámus. Přestěhovali jsme ho nakonec do jiného pokoje, aby vás neprobudil.“

„Neslyšel jsem nic.“

„Ráno tu byl Lomel, dopisovatel Ouest-Eclair. Když jsem mu řekl, že ještě spíte, prohlásil, že to nespěchá a že vás za chvíli uvidí v Soudním paláci. Je tu pro vás také dopis.“

Laciná obálka, jaké se prodávají ve složkách po šesti kusech v šesti různých barvách v hokynářstvích. Tahle byla nazelenalá. V okamžiku, kdy se ji chystal otevřít, Maigret zjistil, že půl tuctu lidí má obličeje přilepené zvenčí ke skleněným dveřím, kde po obou stranách stály palmy v soudcích.

„Nedejte se vomráčit těma lydma Nahóře.“

Ti, co čekali na chodníku a mezi nimiž …