Maigret má strach (Georges Simenon)

Kapitola osmá
INVALIDA Z GROS-NOYER

Když šel od Chabota, zabočil Maigret kousek před mostem doprava a už deset minut kráčel dlouhou ulicí, kde to nevypadalo ani jako město, ani jako vesnice. Zpočátku byly ještě domky – bílé, červené, šedé, včetně velikého domu a sklepů obchodníka s vínem přilepeny jeden na druhý, ale nemělo to ráz například ulice Republiky, a některé z nich, obílené vápnem, jen přízemní, byly spíše jen chalupami.

Pak tu byly proluky, úzké uličky, odkud bylo možno zahlédnout zeleninové zahrady sestupující po mírném svahu k řece, občas bílou kozu, přivázanou ke kůlu.

Na chodníku nepotkal takřka nikoho, ale otevřenými dveřmi zahlédl v přízemí rodiny, které zdánlivě bez pohnutí naslouchaly rádiu anebo pojídaly dorty, jinde zase muže v košili, čtoucího noviny, dále stařenku, která spala u velkých stojacích hodin s měděným kyvadlem. Zahrady se poznenáhlu zvětšovaly a proluky mezi zdmi rozšiřovaly, řeka Vendée, nesoucí větve urvané posledními vichřicemi, se přibližovala k cestě.

Maigret, který odmítl dát se odvézt vozem, toho začínal litovat, protože si nemyslil, že je to tak daleko, a sluníčko ho už pálilo do šíje. Trvalo mu skoro půl hodiny, než došel na křižovatku GrosNoyer, za níž, jak se zdálo, už byly jen louky. Tři mládenci, oblečení v námořnické modři, s napomádovanými vlasy, kteří se opírali o dveře hostince a zřejmě nevěděli, kdo je, na něho hleděli s agresívní ironií venkovanů vůči městskému člověku, který k nim zabloudil.

„Dům paní Pageové?“ zeptal se jich.

„Chcete říci Léontiny?“

„Neznám její křestní jméno.“

To je stačilo rozesmát. Shledávali směšným, že někdo nezná křestní jméno Léontiny.

„Jestli je to ona, jděte tamhle do těch dveří.“

Dům, který mu ukázali, měl jen přízemí, tak nízké, že Maigret mohl dosáhnout rukou na střechu. Dveře, natřené nazeleno, byly ze dvou částí, jako bývají někdy dveře do stájí, horní část byla otevřená, spodní zavřená.

Nejdříve neviděl nikoho v kuchyni, která byla velmi čistá, s bílými kachlovými kamny, kulatým stolem pokrytým kostkovaným voskovaným plátnem, se šeříkem ve strakaté váze, vyhrané zřejmě na pouti, na krbu plno drobností a fotografií.

Zatřepal zvonečkem visícím na provázku.

„Copak je?“

Maigret ji viděl vyjít z pokoje, jehož dveře byly nalevo; to byly jediné místnosti v domě. Ženě mohlo být právě tak dobře padesát jako pětašedesát. Vyschlá a tvrdá, jako byla pokojská v hotelu, prohlížela si ho se selskou nedůvěřivostí, aniž se přiblížila ke dveřím.

„Co chcete?“

Potom najednou:

„Nejste vy ten, co dali jeho fotku do novin?“

Maigret zaslechl šramot v pokojí. Mužský hlas se ptal:

„Kdo je to, Léontine?“

„Komisař z Paříže.“

„Komisař Maigret?“

„Myslím, že se tak jmenuje.“

„Ať jde dál.“

Opakovala bez pohnutí:

„Pojďte dál.“

Sám nadzvedl petlici, aby otevřel dolní část dveří. Léontine ho nevyzvala, aby se posadil, neříkala nic.

„Vy jste byla hospodyní u Roberta de Courçon, že ano?“

„Patnáct let. Policie a novináři se mě už ptali na všechno možné. Nevím nic.“

Ze svého místa viděl teď komisař bílou místnost se zdmi ozdobenými barvotisky, nohy vysoké ořechové postele s červenou peřinou na ní a kouř z dýmky se táhl až k jeho chřípí. Muž sebou vrtěl.

„Chci vidět, jaký je...“ brebentil.

A ona k Maigretovi, bez jakékoliv přívětivosti:

„Slyšíte, co říká můj manžel? Pojďte dál. Je upoután na lůžko.“

Muž, který tam seděl, měl zarostlou tvář, okolo něho byly rozloženy noviny a populární romány. Kouřil pěnovku s dlouhou troubelí a na nočním stolku na dosah ruky měl litr bílého vína a skleničku.

„Nohy,“ vysvětlovala Léontine. „Od té doby, co ho přimáčkly nárazníky mezi vagóny. Pracoval na dráze. Dalo se mu to do kostí.“

Krajkové záclony tlumily světlo a dva květináče s pelargóniemi rozveselovaly okenní parapet.

„Četl jsem všechny historky, které se o vás vyprávějí, pane Maigrete. Čtu celý boží den. Předtím jsem nečetl vůbec. Přines skleničku, Léontine!“

Maigret nemohl odmítnout. Ťukli si. Pak, využívaje toho, že žena zůstala v pokoji, vytáhl z kapsy kus olověné trubky, kterou si vzal s sebou.

„Znáte to?“

Zůstala klidná. Řekla:

„Samozřejmě.“

„Kde jste to viděla naposled?“

„V salóně na velkém stole.“

„U Roberta de Courçon?“

„U pána, ano. Je to z předělávky, minulou zimu se musela vyměnit část potrubí, protože mrazem popraskaly vodovodní trubky.“

„On měl tenhle kus trubky na stole?“

„Tam toho bylo. Říkalo se tomu salón, ale byla to místnost, kde byl v jednom kuse a kde pracoval.“

„Vy jste mu uklízela?“

„Co mně dovolil dělat, zamést podlahy, utřít prach – ale to se nesmělo s ničím hnout – a umýt nádobí.“

„Byl maniak?“

„To jsem neřekla.“

„Komisaři to můžeš říct,“ našeptával jí manžel.

„Nemůžu si na něj stěžovat.“

„Ledaže ti někdy celé dlouhé měsíce nezaplatil.“

„To není jeho vina. Kdyby mu ti naproti byli dali peníze, které mu patřily...“

„Neměla jste chuť tuhle trubku zahodit?“

„Pokusila jsem se. Nařídil mi, abych ji tam nechala. Používal ji jako těžítka. Vzpomínám si, že ještě řekl, že by se mohla hodit, kdyby se k němu vloupali zloději. To je divný nápad, protože mě1 všude po zdech plno pušek. Sbíral je.“

„Je to pravda, pane komisaři, že se jeho synovec zabil?“

„Je to pravda.“

„Myslíte, že je to on? Ještě trochu bílého? Víte, jak jsem říkal ženě, když jde o boháče, vůbec se je nepokouším pochopit. Oni nemyslejí ani necítí jako my.“

„Znal jste Vernouxovy?“

„Jako všichni, jen od vidění. Slyšel jsem vykládat, že už nemají peníze, že si dokonce nějaké vypůjčili od služebnictva, ale musí to být pravda, protože Leóntinin pán už nedostával důchod a nemohl jí zaplatit.“

Jeho žena mu dávala znamení, aby tolik nemluvil. Neměl toho ostatně mnoho co říci, ale byl šťastný, že má společnost a že vidí komisaře Maigreta z masa a kostí. Ten od nich odešel s nakyslou příchutí bílého vína v ústech. Na zpáteční cestě už bylo živěji. Chlapci a děvčata se vraceli na kolech na venkov. Rodinky mířily pomalým krokem k městu. V Paláci byli asi ještě všichni pohromadě v soudcově kanceláři. Maigret odmítl se k nim přidat, protože nechtěl ovlivnit jejich rozhodnutí.

Rozhodnou se vyšetřování uzavřít, považujíce doktorovu sebevraždu za přiznání?

Bylo to pravděpodobné, a v tom případě si to bude Chabot do smrti vyčítat. Když došel do Clemenceauovy ulice, otevřel se mu výhled do dlouhé ulice Republiky, kde se to lidmi přímo hemžilo, někteří se procházeli po obou chodnících, jiní vycházeli z kina a na terase kavárny U pošty byly všecky židle obsazené. Slunce mělo již narudlé zabarvení západu. Zamířil k náměstí Víete, přešel okolo přítelova domu, kde za okny prvého patra zahlédl paní Chabotovou. V Rabelaisově ulici postávali ještě zvědavci naproti domu Vernouxových, ale snad proto, že do něho zavítala smrt, drželi se lidé v uctivé vzdálenosti, většinou na protějším chodníku. Maigret si znovu řekl, že tenhle případ se ho netýká, že dnes večer má odjet, že riskuje, že s ním bude kdekdo nespokojený a rozkmotří se s přítelem.

Načež, neschopen odolat, natáhl ruku ke klepátku na dveřích. Musil dlouho čekat, vystaven pohledům procházejících se lidí, než konečně zaslechl kroky a správce pootevřel křídlo vrat.

„Chtěl bych mluvit s panem Hubertem Vernouxem.“

„Pána není nikde vidět.“

Maigret vstoupil bez pozvání. V hale bylo přítmí. Nebylo slyšet sebemenší zvuk.

„Je ve svém bytě?“

„Myslím, že si lehl.“

„Jedna otázka: vedou okna vašeho pokoje na ulici?“

Správce se zdál být v rozpacích, mluvil potichu:

„Ano. Ve třetím patře. Žena a já spíme v mansardách.“

„A vidíte na dům naproti?“

Aniž cokoliv zaslechli, dveře salónu se pootevřely a Maigret poznal siluetu švagrové.

„Copak je, Arséne?“

Viděla komisaře, ale nepromluvila na něho.

„Říkal jsem panu Maigretovi, že pána není nikde vidět.“

Nakonec se obrátila k němu.

„Chtěl jste mluvit se švagrem?“

Odhodlala se otevřít víc dveře.

„Pojďte dál.“

Byla sama v rozlehlém salóně se staženými závěsy, na stolku svítila jediná lampa. Nebyla tu žádná rozevřená knížka, žádné noviny, žádné vyšívání nebo cokoliv jiného. Asi tam seděla jen tak, s rukama v klíně, když zvedl klepátko.

„Mohu vás přijmout místo něho.“

„Ale já chci mluvit s ním.“

„I kdybyste šel za ním, nebude pravděpodobně ve stavu, aby vám mohl odpovědět.“

Šla ke stolku, na němž byla řada lahví, vzala jednu, která obsahovala burgundský marc, ale teď byla prázdná.

„V poledne byla ještě zpoloviny plná. Nebyl ani čtvrt hodiny v téhle místnosti, když jsme ještě seděli u oběda.“

„Stává se to často?“

„Skoro denně. Teď bude spát tak pět nebo šest hodin a pak bude mít krví podlité oči. Sestra a já jsme se pokoušely láhve zamknout, ale on si vždycky poradí. Je lepší, když se to odehrává tady než v bůhvíjaké krčmě.“

„Chodívá někdy do hospod?“

„Jakpak to podle vás máme vědět? Odejde si malými dvířky bez našeho vědomí, a když potom vidíme jeho krvavé oči, když začne koktat, tak víme, co to znamená. Skončí jako jeho otec.“

„Je to už dlouho, co to začalo?“

„Celé roky. Možná že pil předtím taky a nepůsobilo to tak na něho. Nevypadá na svůj věk, ale je mu přece jen sedmašedesát“

„Požádám správce, aby mě k němu zavedl.“

„Nechcete přijít později?“

„Vracím se dnes večer do Paříže.“

Pochopila, že další slova jsou zbytečná, stiskla zvonek. Objevil se Arséne.

„Zaveďte pana komisaře k pánovi.“

Arsěne na ní hleděl s údivem, jako by se ptal, zda to dobře uvážila.

„Ať se stane, co se má stát!“

Bez správce by byl Maigret zabloudil v chodbách, které se křižovaly a byly široké a akustické jako chodby v klášterech. Zahlédl kuchyň, v níž se leskla měď a kde, jako v Gros-Noyer, stála na stole láhev bílého vína, bezpochyby Arsénova.

Ten, jak se zdálo, nebyl z Maigretova počínání vůbec moudrý. Když se ho zeptal na jeho pokoj, očekával opravdický výslech. Nezeptal se ho však na nic.

V pravém křídle přízemí zaklepal na vyřezávané dubové dveře.

„To jsem já, pane!“ řekl zvýšeným hlasem, aby ho bylo uvnitř slyšet. Když se ozvalo zabručení:

„Komisař, který je tu se mnou, chce s pánem mluvit“

Stáli nehnutě, zatímco v místnosti někdo přecházel a konečně pootevřel dveře. Švagrová se nemýlila, když hovořila o krví podlitých očích, které se upíraly na komisaře s jakousi strnulostí.

„To jste vy!“ vykoktal Hubert Vernoux se zdřevěnělým jazykem.

Musil si lehnout úplně oblečený. Jeho oblek byl pomačkaný, bílé vlasy mu padaly do čela a odhrnul je mechanickým pohybem.

„Co chcete?“

„Chtěl jsem si s vámi promluvit.“

Bylo těžké vyhodit ho. Vernoux, jako kdyby nebyl ještě úplně při smyslech, poodstoupil. Místnost byla neobyčejně velká, s postelí z vyřezávaného, velmi tmavého dřeva, s nebesy, závěsy z vybledlého hedvábí.

Každý kus nábytku byl starobylý, více méně stejného stylu a připomínal kapli nebo sakristi .

„Dovolíte?“

Vernoux vešel do koupelny, natočil si sklenici vody a vykloktal se. Když se vrátil, vypadal už trochu lépe.

„Posaďte se. Do tohohle křesla, chcete-li. Mluvil jste s někým?“

„S vaší švagrovou.“

„Řekla vám, že jsem pil?“

„Ukázala mi láhev marcu.“

Pokrčil rameny.

„Pořád stejná písnička. Tomu ženy nerozumějí. Muž, kterému zničehožnic oznámí bez obalu, že jeho syn...“

Oči se mu zamžily. Hlas se o tón snížil, zněl plačtivě.

„To je tvrdá rána, komisaři. Zvlášť když člověk má jen tohohle syna. Co dělá jeho matka?“

„Nemám ponětí...“

„Bude nemocná. To je její trik. Je nemocná a nikdo se jí už neodváží nic říci. Chápete? A tak ji zastoupí sestra: říká tomu vzít dům do rukou...“

Připomínal vysloužilého herce, který chce za každou cenu dojmout. V jeho mírně napuchlé tváři měnily rysy výraz s udivující rychlostí.

Během několika minut vyjádřily postupně omrzelost, určitou bázeň, pak otcovský zármutek, hořkost vůči oběma ženám. Teď vyplouval znovu na povrch strach.

„Proč jste se mnou chtěl mluvit?“

Maigret, který se neposadil do nabídnutého křesla, vytáhl z kapsy kus trubky a položil ho na stůl.

„Chodil jste často ke švagrovi?“

„Asi tak jednou do měsíce, abych mu donesl peníze. Předpokládám, že se ví, že jsem ho živil?“

„Všiml jste si tedy tohohle kousku trubky na stole?“

Zaváhal, pochopil, že odpověď na tuto otázku je klíčová, a také to, že se musí rozhodnout rychle.

„Myslím, že ano.“

„Je to jediný hmotný důkaz, který v tomto případu máme. Zdá se, že jeho význam nebyl plně doceněn.“

Usadil se, vytáhl z kapsy dýmku a nacpal ji. Vernoux zůstal stát, vypadal ztrhaně, jako by ho prudce rozbolela hlava.

„Můžete mi věnovat okamžik?“

Nepočkal na odpověď a pokračoval:

„Bylo konstatováno, že ty tři vraždy byly více méně nachlup stejné, aniž bylo řečeno, že ta první je ve skutečnosti zcela odlišná od těch ostatních. Vdova Gibonová, právě tah jako Gobil ard byli zavražděni chladnokrevně, úkladně. Člověk, který zazvonil u dveří bývalé porodní asistentky, tam přišel zabíjet, a udělal to bez meškání, hned, na chodbě. Už když stál na prahu, držel zbraň v ruce. Když o dva dny později napadl Gobil arda, neměl možná spadeno právě na něho, ale byl venku, aby někoho zabil. Rozumíte, co tím chci říci?“

Vernoux každopádně vynakládal téměř bolestné úsilí, aby uhodl, kam tím Maigret směřuje.

„Případ Courçon je zcela odlišný. Když vrah přišel k němu, neměl u sebe zbraň. Z toho můžeme vyvodit; že nepřišel s úmyslem vraždit. Stalo se něco, co ho k tomu dohnalo. Možná Courçonovo chování, často vyzývavé, možná nějaké výhrůžné gesto z jeho strany?“

Maigret zmlkl, škrtl zápalkou a zapálil si dýmku.

„Co o tom soudíte?“

„O čem?“

„O mém výkladu?“

„Myslel jsem, že případ je uzavřen.“

„I za předpokladu, že by tomu tak bylo, snažím se pochopit.“

„Blázen se asi nezatěžuje takovýmito úvahami.“

„A co kdyby se nejednalo o blázna, v každém případě ne o blázna v tom smyslu, jaký je obvykle přikládán tomuto označení? Uvažujte se mnou ještě okamžik. Někdo přijde večer k Robertovi de Courçon, nijak se neskrývá, protože nemá dosud špatné úmysly, a důvody, které neznáme, ho přimějí k vraždě. Nezanechá po sobě žádnou stopu, odnese zbraň, což svědčí o tom, že nechce být dopaden.“

„Jde tedy o člověka, který oběť zná, který má ve zvyku navštěvovat ji v tuto dobu.“

„Policie bude nutně pátrat tímto směrem.“

„A určitě se jí podaří dojít až k viníkovi.“

Vernoux na něho hleděl se zamyšleným výrazem, jako by zvažoval pro a proti.

„Předpokládejme nyní, že je spáchána další vražda na druhém konci města, na osobě, která nemá nic společného ani s vrahem, ani s Courçonem. Co se stane?“

Muž nedokázal úplně potlačit úsměv.

Maigret pokračoval:

„Nebude se už pátrat především v okruhu příbuzných a známých první oběti. Každého napadne, že jde o blázna.“

Udělal pauzu.

„A to se stalo. A vrah, z přemíry opatrnosti, aby utvrdil tuto hypotézu o šílenci, spáchal třetí vraždu, tentokrát na ulici, na prvním opilci, který se namanul. Soudce, prokurátor, policie, všichni se na to dali nachytat.“

„Vy ne?“

„Nebyl jsem jediný, kdo tomu nevěřil. Stává se, že se veřejné mínění mýlí. Stává se však také často, že mívá stejný druh intuice jako ženy a děti.“

„Chcete říci, že označilo mého syna?“

„Označilo tento dům.“

Nenaléhal, vstál, zamířil ke stolu ve stylu Ludvíka XIII., který sloužil za psací stůl a na němž ležel na podložce dopisní papír. Vzal jeden list a vytáhl z kapsy jiný.

„Psal to Arsěne,“ utrousíl nedbale.

„Můj správce?“

Vernoux rychle přistoupil a Maigret si všiml, že navzdory své tělnatosti je hbitý, jako často bývají někteří silní lidé.

„Touží po výslechu. Ale neodvažuje se zajít sám od sebe na polici nebo do Soudního paláce.“

„Arséne nic neví.“

„To je možné, ačkoliv jeho pokoj vede do ulice.“

„Vy jste s ním mluvil?“

„Ještě ne. Rád bych věděl, jestli vám nemá za zlé, že mu nevyplácíte mzdu a že jste si od něho půjčil peníze.“

„To taky víte?“

„A vy, vy mi nemáte co říci, pane Vernouxi?“

„Co bych vám měl říci. Můj syn...“

„Nemluvme o vašem synovi. Předpokládám, že jste nikdy nebyl šťasmý?“

Neodpověděl, pozoroval upřeně koberec s tmavými květy.

„Dokud jste měl peníze, mohla vás uspokojovat ješitnost. Koneckonců jste byl ze všech tady nejbohatší.“

„To jsou osobní věci, o nichž nerad hovořím.“

„Přišel jste za poslední roky o hodně peněz?“

Maigret nasadil lehčí tón, jako by to, co říkal, nebylo důležité.

„Na rozdíl od toho, co si myslíte vy, vyšetřování neskončilo a případ zůstává otevřený. Až doposud, z důvodů, jež se mě netýkají, nebylo vyšetřování prováděno podle pravidel. Ale nebude nadále možné vyhnout se výslechu vašeho služebnictva. Budou chtít také strčit nos do vašich obchodních transakcí, přezkoumat vaše bankovní účty. Zjistí to, co všichni tuší, že už celá léta marně zápasíte, abyste zachránil zbytek svého jmění. Za fasádou už není nic než muž, s kterým jeho vlastní rodina jedná bez nejmenších ohledů od té doby, co už není schopen vydělávat peníze.“

Hubert Vernoux otevřel ústa. Maigret ho nenechal promluvit.

„Zavolají také psychiatry.“

Viděl ho zvednout prudce hlavu.

„Nevím, jaký bude jejich názor. Nejsem tu úředně. Vracím se dnes večer do Paříže a odpovědnost za vyšetřování ponese nadále přítel Chabot.

Řekl jsem vám prve, že první vražda nemusila být nutně dílem blázna. A dodal jsem, že ty dvě následující byly spáchány za určitým účelem, jako výsledek dost ďábelské úvahy. Avšak nepřekvapilo by mě, kdyby psychiatři pokládali takovouto úvahu za důkaz šílenství, zvláštního druhu šílenství, a běžnějšího, než se soudí, jemuž říkají paranoia. Přečetl jste si knihy, které váš syn určitě má ve své pracovně?“

„Někdy jsem si v nich listoval.“

„Měl byste si je znovu přečíst.“

„Nechcete snad tvrdit, že já...“

„Netvrdím nic. Viděl jsem vás včera hrát karty. Viděl jsem vás vyhrát. Jste zřejmě přesvědčen, že i tuhle parti vyhrajete stejným způsobem.“

„Nehraju žádnou parti .“

Protestoval chabě, v hloubi duše mu vlastně lichotilo, že se jím Maigret tolik zabývá a vzdává nepřímo hold jeho obratnosti.

„Chci vás upozornit na jednu chybu, které byste se neměl dopustit. Nic by se nevyřešilo, ba naopak, kdyby došlo k novému vraždění, nebo jen k jednomu jedinému zločinu. Rozumíte, co chci říci? Tak jak to zdůrazňoval váš syn, šílenství má svá pravidla, svou logiku.“

Vernoux znovu pootevřel ústa, ale komisař ho opět nepustil ke slovu.

„Skončil jsem. Odjíždím vlakem v půl desáté a musím si ještě před večeří sbalit kufr.“

Jeho partner, zmatený, zklamaný, na něho hleděl a ničemu už nerozuměl. Udělal pohyb, aby ho zadržel, ale komisař mířil ke dveřím.

„Najdu cestu sám.“

Chvíli mu to trvalo, potom objevil znovu kuchyň, odkud se vynořil Arsene s tázavým pohledem. Maigret mu nic neřekl, šel hlavní chodbou, sám si otevřel vrata, která za ním správce zavřel. Na protějším chodníku už zbyli jen tři čtyři vytrvalci. Jestlipak dnes večer bude výbor bdělosti pokračovat v hlídkování?

Málem zamířil k Soudnímu paláci, kde zasedání pravděpodobně pokračovalo, rozhodl se však udělat, jak řekl, a jít si sbalit zavazadlo. Potom, když se octl opět na ulici, dostal chuť na sklenici piva a posadil se na terasu kavárny U pošty.

Všichni se na něho dívali. Mluvilo se tišeji. Někteří lidé začali šeptat. Vypil dvě velká piva, pomalu, vychutnával je, jako kdyby byl na některé z teras velkých bulvárů, a rodiče se zastavovali, aby ho ukázali svým dětem.

Viděl jít okolo učitele Chaluse ve společnosti břicháče, kterému něco vyprávěl a šermoval přitom rukama. Chalus komisaře nezahlédl a oba zmizeli za rohem ulice. Byla už skoro tma a terasa se vylidnila, když namáhavě vstal, aby zamířil k Chabotovu domu. Ten mu přišel otevřít s ustaraným pohledem.

„Už jsem si říkal, kde jsi.“

„Na terase kavárny.“

Zavěsil klobouk na stojan, zahlédl prostřený stůl v jídelně, ale večeře nebyla hotova a tak ho přítel uvedl napřed do pracovny.

Po dosti dlouhém mlčení zamumlal Chabot, nedívaje se na Maigreta:

„Ve vyšetřování se pokračuje.“

Zdálo se, že říká:

„Vyhráls. Tak vidíš! Nejsme tak zbabělí, jak sis mysle!“

Maigret se neusmál, kývl maličko na znamení, že to schvaluje.

„Od této chvíle je dům v Rabelaisově ulici hlídán. Zítra přikročím k výslechu služebnictva.“

„Málem jsem ti zapomněl vrátit tohle.“

„Opravdu pojedeš dnes večer?“

„Je to třeba.“

„Rád bych věděl, jestli dospějeme k nějakému výsledku.“

Komisař položil na stůl olověnou trubku a prohledával kapsy, aby vyndal Arsenův dopis.

„Co Louise Sahatiová?“ zeptal se.

„Zdá se, že je mimo nebezpečí. Zachránilo ji to, že zvracela. Byla právě po jídle a trávení ještě nezačalo.“

„Co řekla?“

„Odpovídá jednoslabičně.“

„Věděla, že umřou oba?“

„Ano.“

„Souhlasila?“

„Řekl jí, že je nikdy nenechají být šťastnými.“

„Nemluvil s ní o těch třech vraždách?“

„Ne.“

„Ani o otci?“

Chabot mu pohlédl do očí.

„Myslíš si, že je to on?“

Maigret se spokojil se zamrkáním.

„Je šílený?“

„To rozhodnou psychiatři.“

„A tvůj názor?“

„Rád opakuji, že rozumní lidé nezabíjejí. Ale to je jen mínění.“

„Možná ne příliš ortodoxní?“

„Ne.“

„Vypadáš ustaraně.“

„Čekám.“

„Na co?“

„Že se něco stane.“

„Myslíš, že se stane něco dneska?“

„To doufám.“

„Proč?“

„Protože jsem navštívil Huberta Vernouxe.“

„Tys mu řekl...“

„Řekl jsem mu, jak a proč byly spáchány ty tři vraždy. A naznačil jsem mu, jak by měl vrah normálně reagovat.“

Chabot, ještě před chvílí tak pyšný na rozhodnutí, k němuž dospěl, se tvářil opět vyděšeně.

„Ale... v tom případě... nebojíš se, že...“

„Večeře je na stole,“ přišla oznámit Rose, zatímco paní Chabotová, mířící do jídelny, se na ně usmívala.