Maigret má strach

Kapitola šestá
MŠE O PŮL JEDENÁCTÉ

Když si uvědomil, že je neděle, začal odkládat vstávání. Už dříve provozoval tajnou hru svého raného dětství. Stávalo se, že ji hrával, když ležel vedle své ženy, a dával si pozor, aby nic nepoznala. A ona se dala oklamat, a když mu přinášela šálek kávy, říkala:

„Copak se ti zdálo?“

„Pročpak?“

„Usmíval jsi se ze spaní.“

Toho rána ve Fontenay, dříve než otevřel oči, pocítil, jak mu po víčkách sklouzl sluneční paprsek. Nejen pocítil. Měl dojem, že ho vidí skrze jemnou pleť, která ho svědila, a krev, která jí protékala, způsobovala, že to bylo slunce mnohem červenější než na obloze, triumfální, jako bývá na obrazech.

S tímhle sluncem mohl vytvořit celý svět, snopy jisker, sopky, kaskády roztaveného zlata. Stačilo, aby pohnul lehce víčky na způsob kaleidoskopu, přičemž řasy posloužily jako mřížka. Slyšel holuby vrkat na římse nad svým oknem, potom se ozvalo vyzvánění zvonů na dvou místech současně, a představil si zvonice vypínající se do nebe, jež musilo být modré bez jediného mráčku. Pokračoval ve hře a přitom naslouchal zvukům z ulice a tak, podle ozvěny, kterou zanechávaly kroky, podle určitého druhu ticha, poznal, že je neděle.

Dlouho váhal, než natáhl ruku pro hodinky na nočním stolku. Ukazovaly půl desáté. V Paříži, na bulváru Richarda-Lenoira, jestli tam jaro už konečně také zavítalo, paní Maigretová určitě otevřela okna dokořán a poklízela v župánku a pantoflíčkách, zatímco na plotně se pomaloučku dusila ragú. Předsevzal si, že jí zatelefonuje. Protože v pokojích nebyl telefon, musil počkat, až sejde dolů, a zavolat z kabiny.

Stiskl elektrickou hruštičku. Pokojská mu připadala úhlednější a veselejší než včera.

„Co budete jíst?“

„Nic. Chtěl bych hodně kávy.“

Dívala se stejně zvědavě.

„Mám vám napustit vodu do vany?“

„Až si vypiju kávu.“

Zapálil si dýmku a šel otevřít okno. Vzduch byl ještě chladný, musil si obléci župan, ale bylo už cítit vlahé závany. Fasády a dlažba vyschly. Ulice byly liduprázdné, jen občas přešla svátečně vystrojená rodinka nebo vesničanka, která nesla v ruce kytici fialového šeříku. Život v hotelu probíhal zřejmě ve zpomaleném tempu, protože čekal dlouho na svou kávu. Oba dopisy, které včera večer dostal, nechal ležet na nočním stolku. Jeden z nich byl podepsaný. Písmo bylo úhledné jako na rytině, inkoust černý jako tuš.

Řekli vám, že vdova Gibonová je porodní asistentka, která pomáhala paní Vernouxové při porodu syna Alaina?

Je možná užitečné to vědět.

S pozdravem Anselme Remouchamps.

Druhý dopis, anonymní, byl napsán na papíru výborné jakosti, od něhož byla odstřižena horní část, bezpochyby záhlaví. Byl napsán tužkou.

Proč nevyslýcháte služebnictvo?

Vědí daleko víc než kdokoliv jiný.

Když si Maigret přečetl tyto dva řádky včera večer, než si lehl, napověděla mu intuice, že je napsal správce domu, který je přivítal beze slova v Rabelaisově ulici a který mu při odchodu podal plášť. Byl to hnědovlasý, tělnatý muž mezi čtyřiceti padesáti lety. Působil dojmem …