Jon
Černí noci k nim připlul táhlý zvuk rohu. Tábor začal ožívat. Také Jon se vztyčil na lokti a ze zvyku sáhl po Dlouhém drápu. Roh, který budí spící, pomyslel si. Nízký tón stále prodléval na okraji slyšitelnosti. Hlídky u kruhové hradby se zastavily na svých obchůzkách a nyní tam muži stáli s hlavami otočenými ke zdi a dech jim zamrzal u úst. Jakmile zvuk rohu odezněl, dokonce i vítr přestal foukat. Muži odhazovali pokrývky a sahali po kopích nebo opascích s meči, tiší, zaposlouchaní do noci. Zaržál a byl utišen kůň. Na kratičký okamžik se zdálo, jako by celý les zadržoval dech. Bratři Noční hlídky čekali na druhé zatroubení a modlili se, aby se neozvalo. Když ticho trvalo již nesnesitelně dlouho a muži konečně nabyli jistotu, že roh už znovu nezazní, začali se ostýchavě usmívat jeden na druhého, jako by tím chtěli popřít, že měli strach. Jon Sníh přihodil do ohně pár větviček, zapnul si opasek s mečem, natáhl si boty, vytřepal ze svého pláště hlínu a rosu a připjal si jej kolem ramen. Zatímco se oblékal, oheň se rozhořel vysokým plamenem, který ho svým teplem příjemně hřál do pokožky tváře. Slyšel lorda velitele, jak se hýbe ve svém stanu. Po chvíli Mormont nadzvedl plentu vchodu. „Jedno zatroubení?“ zeptal se. Havran, který mu seděl na rameni, byl rozčepýřený, tichý a vypadal zkormouceně.
„Jedno, můj pane,“ přitakal Jon. „Přijíždějí sem bratři.“ Mormont přešel k ohni. „Půlruký. Už byl nejvyšší čas.“ Velitel byl každým dnem čekání nepokojnější; ještě chvíli a byl by z toho vyseděl mladé. „Postarej se, aby jeho muži dostali teplé jídlo a koně krmení. Půlrukého okamžitě pošli za mnou.“
„Přivedu ho, můj pane.“ Muži ze Stínové věže byli očekáváni již před celými dny. Když se neobjevili, bratři si začali dělat starosti. Jon slyšel ponuré mumlání kolem varného ohně, a nejenom od Bolestínského Edda. Ser Ottyn Wythers navrhoval, aby se vrátili do Černého hradu, čím dříve, tím lépe. Ser Mallador Locke chtěl vyrazit ke Stínové věži, aby prý zjistili, kudy se Půlruký ubíral a co se mu stalo. A Thoren Smallwood chtěl pochodovat dál do hor. „Mance Nájezdník ví, že se bude muset s Hlídkou střetnout,“ prohlásil, „ale nikdy nás nebude očekávat tak daleko na severu. Když se vydáme vzhůru podél Mléčné vody, překvapíme ho a rozsekáme jeho armádu na cucky dřív, než si uvědomí, že jsme na ně zaútočili.“
„Mance Nájezdník má mnohem víc mužů než my,“ protestoval ser Ottyn. „Kraster říkal, že shromažďuje velkou armádu. Mnohatisícovou. Nás jsou bez Qhorina pouhé dvě stovky.“
„Pošli dvě stě vlků proti deseti tisícům ovcí, sere, a uvidíš, co se bude dít,“ řekl Smallwood sebejistě.
„Mezi těmi ovcemi jsou i kozy, Thorene,“ varoval ho Jarman Buckwell. „Jo, a možná taky pár lvů. Chřestivá košile, Harma Psí hlava, Alfyn Vránobijec…“
„Já je znám stejně dobře jako ty, Buckwelle,“ vyštěkl na něho Thoren Smallwood. „A mám v úmyslu dostat je, všechny do jednoho. Jsou to divocí, ne vojáci. Pár stovek hrdinů, většinou opilých, uprostřed velké skupiny ženských, děcek a otroků. Přeženeme se přes ně a s vytím je zaženeme zpátky do jejich nor.“
Dohadovali se takto několik hodin, ale nedospěli k žádné shodě. Starý medvěd byl příliš tvrdohlavý, než aby se vrátil do hradu, ale také se nehodlal bezhlavě řítit podél Mléčné vody do bitvy. Nakonec se dohodli, že na muže ze Stínové věže počkají dalších pár dní, a pokud se neobjeví, promluví si o tom znovu.
Qhorinovi muži však konečně přijeli, což znamenalo, že rozhodnutí již nebude možné déle odkládat. Jon tomu byl rád. Pokud musí bojovat proti Mancemu Nájezdníkovi, ať je to co nejdřív.
Našel Bolestínského Edda u ohně, kde si stěžoval na to, jak špatné se mu spí, když někdo pořád v lesích troubí na ty svoje zatracené rohy. Jon mu poskytl novou záminku, aby si mohl stěžovat. Společně probudili Hakea, který si za hlasitého klení vyslechl příkazy lorda velitele, ale zanedlouho kolem sebe přesto měl tucet bratrů, již krájeli bulvy na polévku.
Když Jon procházel táborem, s oddychováním se k němu přihrnul Sam. …
