23. kapitola
Vzpomínání je zábava pro starší. Lidé to dělají, když přežijí všechna svá ostatní zaměstnání - lidé stejně jako Wan-To.
Postarší lidské bytosti mají alespoň tělesné funkce, které jim zaberou nějaký čas. Musejí jíst, používat toaletu, dokonce se snad zvednout do svých kolečkových křesel a stěžovat si těm kolem sebe.
Wan-To neměl ani takové možnosti ubíjení času. Wan-To nejenže neměl moc práce, on neměl vůbec co dělat. Ve vyčerpaném, vybitém, skomírajícím vesmíru, ve kterém žil, nejen, že nepotřeboval dělat nic, aby se udržel naživu, ale neměl nic moc na způsob údů, schopností nebo efektorů, s nimiž by něco prováděl. Jeho mysl stále pracovala - opravdu celkem jasně, ačkoli žalostně nízkou rychlostí.
Ale všechno v ní zůstávalo. Neměl již žádné užitečné příslušenství, aby impulsy své mysli uvedl do akce.
Za těchto okolností byl Wan-To šťastný, že je toho tolik, nač může vzpomínat.
Rozhodně měl mnoho vzpomínek. Kdyby existovala soutěž, jež by měla ukázat, která jednotlivá bytost mezi všemi obyvateli vesmíru za všechny nekonečné věky jeho existence má nejvíce čehosi na způsob uchovaných vzpomínek, které lze vybírat a přemílat v hlavě, byl by Wan-To nesporným vítězem. Když vaše mysl zůstává jasná, a Wan-Toova zůstávala, vzpomenete si na hodně ze života dlouhého deset na čtyřicátou let.
Deset na čtyřicátou let moci... a snad jich přijde ještě víc. To byla jedna z věcí, o kterých musel Wan-To přemýšlet, a bylo tu stále alespoň jedno rozhodnutí, které bude muset dříve nebo později učinit.
Bude to velice těžké rozhodnutí. Protože bylo tak obtížné, raději na ně nemyslel. (Nesporně ovšem neměl vůbec naspěch.) To, o čem Wan-To přemýšlel rád - jediná věc, která mohla být popsána s potěšením, které mu ještě zbývalo - byly dny, kdy měl všechnu moc, po které mohla nějaká bytost kdy toužit.
Ach, ty dávno ztracené dny. Dny, kdy s rozmarem okamžiku bezstarostně používal energii hvězd - aniž se staral o budoucnost, bez trestu za své marnotratné způsoby! Když podle chuti křižoval z hvězdy na hvězdu, z galaxie do galaxie (toužebně vzpomínal, jak báječné bylo vstoupit do panenské galaxie, zářící miliardami na miliardy neobsazených hvězd, a všechny byly jeho!) Když ukončoval životy svých kopií, které měl jako společníky, a pln radosti s nimi bojoval o přežití, když se obrátily proti němu! (I obavy a starosti těch dní si teď s nostalgií připomínal.) Wan-To vzpomínal na povalování na povrchu hvězdy, kdy si hověl v chladném luxusu šesti nebo sedmi tisíc stupňů (a pomyslel na ten chlad!)... a plavání nepředstavitelně hutným jádrem... a skotačení v koróně o teplotě až několik milionů stupňů, prosáklé rentgenovými paprsky, let deset milionů mil z povrchu hvězdy na okraj koróny a pak rychlé ponoření zpět.
Vzpomínal na zábavu (a problémy - ach, liboval si ve vzpomínání na problémy!), když tvořil své malé kopie, Haigh-tika a Mromma a ubohého, hloupého Wan-Wan-Wana - a Milého a Šťastného a všechny ostatní, které udělal; dokonce si vzpomněl, i když ne moc přesně, na hrozně stupidní hmotné kopie, jež stvořil, jako byla Pětka.
(Vlastně nevzpomínal na Pětku jako na individualitu, aby bylo jasno.
Pětka pro něho nebyla důležitá - tehdy ne ) Vzpomínal na život. A i když mu vzpomínky přinášely jakousi melancholickou radost, vědomí, že už nikdy nic takového nebude, ho přivádělo téměř k zoufalství.
Teprve když se blížil zoufalství, mohl se přinutit přemýšlet o té druhé věci, té, o které bude muset dříve nebo později rozhodnout.
Týkala se jediných věcí ve vesmíru, ze kterých měl Wan-To vůbec kdy strach - protože toho na nich bylo tolik, čemu nikdy nebyl schopen porozumět.
Černé díry.
Tady záleželo na volbě; Wan-To se bude muset nakonec rozhodnout.
Ne hned, to je jisté - v této monotónní věčnosti nemusí být nikdy nic "hned" - ale dříve nebo později, kvůli přežití.
Černá díra by mu mohla velice dobře dát nejlepší šanci na opravdu dlouhověké přežití.
Wan-To si nebyl jist, zda tak docela chce dlouho žít. Neměl černé díry rád.
Definitivn…
