25. kapitola
Když si Wan-To uvědomil, že na jeho receptory narazila čerstvá dávka tachyonů, nereagoval moc rychle. (V těchto dnech nedělal nic moc rychle.) Chvíli mu trvalo přepnout se z jednoho modu aktivity do druhého.
Apaticky, téměř s odmítavým úpěním, se rozhýbal, aby zjistil, co je ta poslední dávka tachyonů zač. Jeho detektory je přirozeně zaznamenaly pro případ, že by je chtěl prozkoumat detailně - ačkoli to pravděpodobně sotva stálo za námahu. Nedělal by to, kdyby měl na práci něco, co by za to stálo.
Wan-Toa to nijak nevzrušilo. Ztratil návyk vzrušení v tomto mrtvém vesmíru, kde nebylo žádné světlo, žádné rentgenové paprsky, žádné kosmické záření, nic až na vzdálený předoucí, bouchavý zvuk protonů jeho vlastní hvězdy; prozrazovaly stopy zašlé slávy. I tak nebylo neobvyklé, když ho zasáhly skupiny toho či onoho zatoulaného záření. Zřídka, ano - všechno bylo v těchto dnech "jen občas".
Ale nevylekalo ho to. Takové jevy byly prostě spršky částic, duchů nějakých nesmírných hvězdných katastrof z dávných dob - z časů, kdy se ještě mohla nějaká nesmírná událost v tomto skomírajícím vesmíru stát.
Ale tentokrát... Tentokrát...
Tentokrát to byla ta nejvíce vzrušující věc, která se Wan-Toovi přihodila za opravdu dlouhý čas. Ačkoli tomu nejprve stěží věřil, byl si brzy jist, že tohle není náhodný náraz částic. Bylo to poselství.
Byl to div, že Wan-To vůbec dokázal tu zprávu přečíst. Kódované pulsy byly z tachyonů s dalece nejnižší energií - a proto téměř nejrychlejších ze všech - a přesto jim trvalo dlouho, než ho dostihly (tak rozsáhlým se stal neustále se rozpínající vesmír za deset na čtyřicátou let). Musely být také vyslány se značnou energií. Popravdě to Wan-To poznal nejen ze vzdálenosti, kterou cestovaly, ale proto, že zpozoroval, že tachyony nebyly přenášeny v úzkém, hospodárném paprsku. Byly rozhozené doširoka.
Rozhozené! Takže odesílatel nevěděl, kde je! Ale zcela jistě byly určeny pro Wan-Toa - říkaly to úvodní pulsy.
Ta skutečnost byla pro Wan-Toa stejně vzrušujícím zážitkem jako první extatický pohled na plachtu na obzoru pro námořníka z potopené lodi. Považoval to za nemožné, ale i teď, v tomto konečném komatu vesmíru, chtěl věřit, že je někde někdo, kdo mu má co říct.
Ale co to bylo za zprávu?
Přijít na to byla práce, která vyžadovala hodně energie z Wan- Toovy skromné zásoby, stejně jako velký díl dlouhotrvajícího neúnavného soustředění. Ta zpráva přišla moc rychle. Celý náraz byl záležitostí pouhých sekund a od té doby, co byl Wan-To schopný fungovat touto rychlostí, uběhlo už mnoho let. Téměř zapomněl, jaké to bylo pracovat rychlostí jaderných reakcí. Aby vůbec vzkaz vyhodnotil, musel ho zpomalit vůči velikosti hvězdy a rozvážit krok po kroku jeho význam.
Potom také, ačkoli zpráva byla automaticky uložena kvůli prozkoumání na jeho vlastní rychlosti, chudoba Wan-Toových zdrojů znamenala, že i základní uskladnění bylo útržkovité. Zdálo se, že některé části zprávy chybějí, část obsahu budila pochybnosti. Wan- To pokládal za nezbytné reaktivovat rozsáhlé části své "mysli" z neaktivní úschovy, aby tak pomohly vyluštit, co zpráva znamená, a to samo o sobě byla pro jeho vyprahlou sílu značná zátěž.
Ale při závěrečné analýze to všechno už studovat nepotřeboval.
Sám podpis stačil, aby mu řekl téměř vše, co bylo možné.
Přicházel od toho dávno zapomenutého idiota, toho, jehož pověřil vysláním malé flotily hvězd na hon na divokou husu - Hmotné kopie číslo pět.
Hvězdy Pětky byly stále naživu.
Ony dávné hvězdy se kodrcaly vesmírem tak rychle, že dilatace času je zmrazila na téměř neměnné. Nestárly. Nehnily k rozkladu spolu se zbytkem vesmíru.
Ve vesmíru, kde se všechno ostatní rozkládalo do stagnujícího zániku, byly stále mladé... a překypovaly energií!
