Osm černých koní

13

Hluchý by byl souhlasil jako první, že většinu katastrof mají na svědomí hlupáci tohoto světa. Ani se mu však nesnilo, že hlupák může katastrofě zabránit a povznese se tak ze své nízké sféry mezi hrdiny.

Generova první příležitost stát se hrdinou nastala ve tři čtvrtě na dvě odpoledne 5. ledna, který byl dvanáctým svátkem vánočním. Město už uklidilo vánoční výzdobu a zdálo se nějak pusté, i když se v něm bezpochyby stejně odehrávalo osm milionů nejrůznějších příběhů. Teplota se udržovala na dvanácti stupních Fahrenheita - zde dvanácti nad nulou, ale přibližně jedenáct pod nulou v zemích vyznávajících Celsia - a velmi přispěla k likvidaci fantastické představy (dvanáct vánočních dní, kdo to jakživ slyšel!), že svátky přetrvávají přes Nový rok. Občané věděli jenom, že zima je už doopravdy tady a do Velikonoc je daleko. Mezitím se zmrzlému obyvatelstvu předhodí hrstička nanicovatých svátků jako narozeniny prezidenta Lincolna, den sv. Valentina, narozeniny prezidenta Washingtona, den sv. Patrika - a přitom se úředně slaví jen narozeniny Washingtonovy. Prozatím vypadalo město i nastávající měsíce co nejpochmurněji.

Policie znervózněla.

Uplynuly teprve tři dny, co vylítlo do povětří devět policejních aut.

Nic nenasvědčovalo občanskému postoji ze strany obyvatelstva.

V některých čtvrtích se někteří občané dokonce vyjádřili, že to policajtům patří. Teď poznají, co to je, stát se obětí zločinu! Třeba podniknou něco proti neslýchané zločinnosti. Třeba se přičiní, aby se zase dalo jezdit metrem bezpečně. Co mají hlídkové vozy společného s metrem, se nikdo neobtěžoval vysvětlit. Mluvilo se jen o tom, že se bota konečně octla na správné noze a že na každého jednou dojde. Obyvatelé města měli k policii dvojí vztah. Když se večer vrátili domů a našli byt vykradený, utíkali jak s keserem zavolat policii. A pak si stěžovali, jak jim to dlouho trvá, než přijedou, a jak ty ukradené věci stejně nikdo nedostane zpátky. V tomhle městě se člen výboru bdělosti mohl stát hrdinou, i když byl jinak hlupák.

Pro policisty ze sedmaosmdesátky nebyl Genero hlupák. Pro jejich slovník to bylo příliš knižní slovo. Podle nich si Genero rád stěžoval a lamentoval, jako policista byl neschopný a vůbec trouba, ale nebyl hlupák. Prostě domýšlivý osel. Většina detektivů nestála o Genera jako partnera. Cítili, a snad právem, že kdyby motyka spustila, nebyl by Genero tím, na koho by se obrátili. I ten nejzarytější odpůrce žen by byl radši sloužil se ženskou než s Generem. Říct jim, že se Genero proslaví jako hrdina, sklidili byste nezakrytý posměch.

O dvanáctém vánočním svátku, ve tři čtvrtě na dvě odpoledne, měl Genero k dispozici číslo poručíkova telefonu domů; jako skvělý detektiv ho vyslídil v kanceláři. Nevěděl, co by si počal, kdyby telefon zvedl sám poručík, ale tuhle překážku zdolá, až k ní dojde. Nevěděl taky, jak má říkat Harriet Byrnesové, jestli sluchátko vezme ona, ale soudil, že ho něco napadne.

V telefonu se ozvala žena.

„Paní Byrnesová?“ řekl Genero.

„…