Kapitola dvacátá druhá
"TY VE SKUTEČNOSTI NEVĚŘÍŠ, ŽE TO PŘIJMU, viď, Zedare?"
Garion ztuhl, když kladl ruku na železné dveře pod schody.
"Své odpovědnosti se předstíráním nezbytnosti nevyhneš," pokračoval hlas za dveřmi.
"A nejsme všichni poháněni nezbytností, Polgaro?" smutně odvětil neznámý nudný hlas. "Nechci tvrdit, že jsem bezúhonný, ale nebylo moje odpadnutí předurčeno? Vesmír se na počátku věků rozdělil a postavil se sám proti sobě. V tuhle chvíli obě Proroctví spěchají k závěrečnému střetu, který vše rozřeší. Kdo může říci, že to, co jsem učinil, nebylo pro toto setkaní nezbytné?"
"To je výmluva, Zedare," řekla mu teta Pol.
"Co tam teta dělá?" pošeptal Garion Belgaratovi.
"Je nutné, aby tam byla," tiše odpověděl Belgarat s podivným zábleskem uspokojení v očích. "Poslouchej."
"Nemyslím si, že něčeho dosáhneme, když budeme vzájemně zápasit," říkal Zedar Odpadlík. "Každý z nás věrí, že to, co dělá, je správné. Jeden druhého nepřesvědčíme, aby teď přešel na opačnou stranu. Proč to tedy nenecháme tak, jak to je?"
"Dobrá, Zedare," odvětila chladně teta Pol.
"Co teď" vydechl Silk.
"Měli by tam být i ostatní," pomalu odpověděl Belgarat. "Vtrhneme dovnitř, až si budeme jistí."
Železné dveře úplně nedoléhaly a štěrbinami pronikalo slabé světlo. Garion matně viděl Belgaratovu napjatou tvář.
"Jak se má tvůj otec?" ptal se Zedar bezbarvým tónem.
"Stejné jako obvykle. Je na tebe velmi rozzlobený, ale to asi víš."
"To se dalo očekávat."
"Už dojedl, paní Polgaro" Garion slyšel Se'Nedřin hlas.
Prudce se otočil k Belgaratovi, ale starý muž přiložil ukazovák ke rtům.
"Připrav pro něj jeden z těch slamníků, drahá," pokynula teta Pol, "a zabal ho do pokrývky. Je velmi pozdě, určitě se mu bude chtít spát."
"Já to udělám," nabídl se Durnik.
"Dobře," vyhrkl Belgarat. "Jsou tam všichni."
"Jak se tam dostali?" zašeptal Silk.
"Nemám ponětí, ale nehodlám se tím zabývat. Důležité je, že jsou tady."
"Jsem rád, že jste ho od zachránili od Ktačika," poznamenal Zedar. "Za ta léta, co jsme trávili spolu, jsem si ho docela oblíbil."
"Kde jsi ho našel?" zeptala se Polgara. "Nikdy jsme nebyli schopni určit, z jaké země pochází."
"To jsem úplné zapomněl," odvětil Zedar mírně znepokojeným hlasem. "Možná v Kamaaru nebo v Tol Honetu - nebo v nějakém městě na druhé straně Mallorey. Nějak mi unikají podrobnosti - skoro jako bych jim nepřikládal důraz,"
"Zkus si vzpomenout," řekla. "Může to být důležité."
Zedar povzdechl. "Když tě to potěší," opáčil. Odmlčel se a zřejmě přemýšlel. "Byl jsem tehdy z jakési příčiny neklidný," začal. "To bylo - ach, před padesáti, šedesáti lety. Učení mě již nezajímalo a tahanice s různými skupinami Grolimů mi začínaly lézt na nervy. Potuloval jsem se - a příliš mě netrápilo, kde se zrovna nalézám. Během těch let jsem musel několikrát křížem krážem prochodit všechna Západní i angaracká království."
"Zkrátka a dobře, projížděl jsem jedním městem a najednou mě osvítila ta myšlenka. Všichni víme, že Orb zničí každého, kdo se ho dotkne se sebemenším náznakem zla ve svém srdci, ale co když tak učiní někdo skrz naskrz nevinný? Ohromilo mě, jak je to jednoduché. Ulice, po které jsem v té chvíli šel, byla plná lidí. Ke svému záměru jsem však potřeboval klid, tak jsem zabočil za roh do jednoho zapomenutého stromořadí a tam si hrálo dítě - jako by na mě čekalo. Bylo asi dvě léta staré - dost na to, aby umělo chodit a nic víc. Podal jsem mu ruku a řekl jsem 'Dej mi ruku, chlapče, mám pro tebe úkol." Přišel ke mě a zkomoleně zopakoval - 'dej ruku.' A to jsou jediná slova, která jsem ho kdy slyšel říci."
"Co udělal Orb, když se ho poprvé dotkl?" otázala se ho teta Pol.
"Zazářil. Vypadalo to, jako by jej poznal. V okamžiku, kdy dal ruku na Orb, se zdálo, že mezi nimi cosi zvláštního probíhá." Povzdechl. "Ne, Polgaro. Nevím, kdo - či co - to dítě je. Napadlo mě, že by dokonce mohlo být jen iluzí-přízrakem. Nápad, abych ho použil, přišel tak náhle, že mám pocit, jako by mi jej někdo vsunul do hlavy. Je docela…
