Pryč z jejich myslí (Clifford D. Simak)

Kapitola 17

Nějaký čas mi nedocházelo, co se vlastně stalo. Byl jsem vyděšen z představy, že stojím uprostřed dálnice. Že to byla dálnice, jsem poznal okamžitě – široké betonové pásy oddělené uprostřed zelení a po vnějších stranách uzavřené těžkým kovovým hrazením mě nenechaly ani chvilku na pochybách. A pak jsem uviděl ta stojící auta a byl jsem otřesen. Kdyby to bylo jedno auto stojící při kraji s otevřenou kapotou, nepřekvapilo by mě to. Ale pokud jich bylo dvanáct či dokonce více, bylo to něco úplně jiného. Žádné lidi jsem tam neviděl ani žádné stopy po nich. Byla tu jen auta. Některá z nich měla kapotu otevřenou, jiná ne. Vypadalo to, jako by se všechna naráz porouchala a zůstala stát tam, kam dojela setrvačností. Kam až jsem dohlédl, všude byla auta. Ta v dálce nebyla větší jak špendlíkové hlavičky. Chvíli jsem na to nevěřícně koukal a pak mi došlo to, co mi mělo dojít hned.

Byl jsem zpátky! Na Zemi! Už jsem nebyl v tom podivném světě Ďábla a Dona Quijota!

Kdyby nebylo těch aut, byl bych určitě velmi šťasten. Auta mě příliš zneklidňovala na to, abych byl schopen se radovat.

Přiblížil jsem se k tomu, co stálo nejblíž, abych si je prohlédl. Na předním sedadle ležely nějaké mapy a průvodci, na zadním sedadle v rohu byl zmačkaný svetr a prázdná láhev. V popelníku ležela dýmka, ale klíčky v zapalování nebyly.

Prohlédl jsem si ještě další auta. V některých jsem dokonce našel nějaká zavazadla, jako by je tam lidé nechali s tím, že dojdou pro pomoc a pak se sem ještě vrátí.

Na obzoru vycházelo slunce a začínalo se oteplovat.

V dálce jsem uviděl nad dálnicí přejezd. Řekl jsem si, že tam zřejmě bude i sjezd z dálnice, a tak jsem se tím směrem vydal. Všude kolem bylo ticho, jen několik ptáků poletovalo mezi poblíž stojícími stromy, ale i ti byli tišší.

Takže já jsem doma, pomyslel jsem si, stejně jako Kathy, jestli mi Ďábel nelhal. Kde asi je? Napadlo mě. Snad je v bezpečí doma v Gettysburgu. Slíbil jsem si, že jakmile se dostanu k telefonu, tak jí zavolám, abych si ověřil, že je v pořádku.

Míjel jsem spousty aut, ale už jsem se jimi netrápil. Upínal jsem se k tomu, že musím sejít z dálnice a najít někoho, kdo by mi pověděl, co se tu děje. Došel jsem k patníku, u kterého byla napsána sedmdesátka. Podle toho jsem poznal, kde jsem. Někde v Marylandu, mezi Frederickem a Washingtonem. Pokud se zeměpisně shodoval tamten svět s naším, musel kůň během noci urazit pěkný kus cesty, říkal jsem si.

Konečně jsem se doplazil k odbočce. Těsně před ní stál ukazatel a na něm bylo napsáno jméno města, o kterém jsem nikdy neslyšel. Zabočil jsem a vzápětí uviděl malý autoservis, který se krčil v místě, kde začínala malá silnička. Došel jsem k němu. Dveře byly zamčené a všude kolem pusto. Vydal jsem se tedy po silnici. Nešel jsem moc dlouho a dorazil jsem k prvním domkům, které tvořily okraj malého města. Šel jsem hlavní ulicí, na obrubnících stála auta, ale jet jsem žádné neviděl. Jak jsem zahlédl první místo, kde bych se mohl občerstvit, zabočil jsem. Byla to malá kavárnička udělaná z nízké panelové krabice natřené na žluto.

Žádní zákazníci uvnitř nebyli, ale vzadu v kuchyni rachtaly hrnce a bylo odtamtud cítit vůni kávy.

Sedl jsem si na stoličku k baru a téměř okamžitě vyšla z kuchyně poněkud ošuntělá žena.

„Dobrý den, pane,“ řekla, „jste tu nějak brzy.“

Vzala do ruky šálek, naplnila ho obsahem z konvice a postavila ho přede mne.

„Budete si přát ještě něco?“ optala se.

„Vejce se slaninou,“ řekl jsem, „a kdybyste měla nějaké drobné, potřeboval bych si co nejdříve zavolat.“

„Drobné vám dám,“ odpověděla, „ale k ničemu vám nebudou. Telefon nejde.“

„Je rozbitý. Ale možná by tady někde…“

„Ne, to jsme si nerozuměli,“ řekla. „Tady nejdou telefony už několik dní, od té doby, co auta přestala jezdit.“

„Viděl jsem, že na dálnici…“

„Nic tu nejde,“ pokračovala žena. „Nevím, co se s námi stane. Nejde ani televize, ani rádio, telefony, auta. Co budeme dělat, až nám dojde jídlo? Zatím to jde, škola teď není a můj kluk může na kole objíždět farmáře, takže kuřat a vajec máme dost. Ale co až mi dojde káva, mouka, cukr a spousta jiných věcí? Náklaďáky nejezdí stejně jako ostatní auta.“

„Jste si tím jistá?“ optal jsem se. „Myslím tím, co jste tvrdila o těch autech. Jste si jistá tím, že se z ničeho nic zastavila?“

„Já si už nejsem jistá ničím,“ odvětila žena. „Vím jen to, že tu kolem žádná auta v posledních dvou dnech nejezdí.“

„A tím jste si jistá?“

„Tím ano,“ řekla. „A teď jdu, abych vám připravila snídani.“ Napadlo mě, jestli by právě toto nemohlo být tím plánem, o kterém se mi Ďábel na vrcholku Cemetery Ridge zmiňoval. Mluvil o něm velmi neurčitě a mlhavě a přitom už tehdy na něm musel pracovat. Zřejmě to všechno začalo v okamžiku, kdy se Kathino auto zastavilo. S ním se zastavila i všechna ostatní auta, ale jen to jedno bylo odstaveno mimo lidský svět, na vozy vyježděnou cestu kdesi na vrcholu neznámého kopce. Tomu by dokonce odpovídalo i to, že Kathy nemohla auto nastartovat, říkal jsem si.

Ale jak by to mohl provést? Jak by se mu mohlo podařit naráz zastavit všechna auta a porouchat je tak, aby se už nemohla rozjet? Zřejmě v tom budou nějaké čáry, řekl jsem si. Je to nejpravděpodobnější. Ačkoli, když jsem se nad tím zamyslel, přišlo mi to nesmyslné.

Pochopitelně. Ve světě, ve kterém jsem seděl a čekal na snídani, se to zdálo být nesmyslné. Ale v Zemi Fantazie byla kouzla a čáry to samé jako u nás chemické a fyzikální zákony. Kouzla a čáry provázejí lidstvo už od jeho počátků. Ve všech pohádkách a bájích, ve všech starobylých spisech, které se dochovaly do dnešní doby, se s nimi setkáváme. Lidé jim kdysi věřili a věřili jim strašně dlouho, a dokonce i dnes se najde dost těch, kteří je chovají v posvátné úctě a nedokáží se od nich zcela oprostit. A možná jim i věří. Kolik je těch, kteří raději změní směr své cesty, než by prošli pod žebříkem? Kolik je těch, kteří mají nepříjemný pocit, když jim černá kočka přeběhne přes cestu? A je snad málo těch, kteří si uchovávají pro štěstí pacičku králíka anebo nějakou jinou věc, třeba minci nebo připitomělý odznáček? A kolik je těch, co si s nadějí utrhnou čtyřlístek? Nikdo z nich to asi nemyslí úplně vážně, třeba se tomu i smějí, ale přesto je za tím nutno vidět strach. Strach, který si lidé s sebou nesou již z jeskyní, strach, který vyvolává potřebu mít něco, čím bychom se chránili před temnými silami, nešťastnou náhodou či jak bychom to mohli nazvat.

Ďábel si stěžoval na to, že je lidé zahrnují přihlouplými pořekadly a rčeními, kterými působí jen potíže v jeho světě, poněvadž tam má pořekadlo, přísloví či rčení vážnost zákona. A pokud tomu tak opravdu je, a v Ďáblově světě platí například taková věc, jakože až potřetí vzniká kouzlo, pak nemůže být pro Ďábla žádný problém zastavit dopravu.

Ale to všechno se týká tamtoho světa, říkal jsem si. V našem světě přece platí fyzikální zákony, jak by tady mohl Ďábel uplatnit své čáry? Ačkoli, když jsem se nad tím zamyslel, čáry byly velmi úzce spjaty s člověkem. Člověk si je vymyslel a předal je tomu druhému světu, a kdyby ten jich použil a obrátil je proti člověku, zasloužil by si snad člověk něco jiného? Koukáme-li se na celou záležitost z pohledu lidského světa, nedává nám smysl, ale z pohledu toho druhého světa byla auta stojící na dálnici, nefungující telefony, mlčící rádia a televizory více než smysluplná. Měly člověku, který postupně ztrácel víru v kouzla, ukázat, že kouzla ještě stále existují.

A o to tu vlastně jde, řekl jsem si. Pokud nebudou jezdit auta, vlaky, nebude pracovat tisk, rozhlas, televize, pak se během několika dalších dní dostane tato oblast do katastrofálního stavu. Bez dopravy a informací se to tu všechno sesype. Lidé rychle pocítí nedostatek jídla, který jen prohloubí tím, že podlehnou panice a budou nesmyslně hromadit zásoby. A pak skutečně pocítí hlad a hladové hordy se vyhrnou z měst, aby neznámo kde hledaly potravu.

Už teď bylo možné sledovat první náznaky paniky. Lidé zůstali bez informací, museli čelit něčemu neznámému a velmi rychle se mezi nimi začaly šířit různé spekulativní zvěsti.

Svět lidí mohl tímto způsobem utržit takovou ránu, ze které by se už vůbec nemusel zotavit. Dnešní společnost je tak složitě propletená, že doprava a informace jsou pro ni životně důležité. Jejich ztráta pro ni znamená smrtelné nebezpečí. Během třiceti dní by se vše sesypalo a člověk by se vrátil o tisíciletí zpět. Stal by se barbarem. Vznikaly by různé skupinky a ty by se potulovaly po kraji a hledaly prostor, kde by mohly přežít.

Až dosud jsem hledal odpověď pouze na jedno – co se to stalo, ale ještě jsem nepátral po tom, co by se s tím dalo dělat. Upřímně řečeno, věděl jsem, že už ta první odpověď bude naprosto nepřijatelná.

Nikdo mi neuvěří, pravděpodobně mi ani nikdo nebude věnovat dostatek času na to, abych ho mohl přesvědčit o tom, že mám pravdu. Za situace, jako byla tato, se vyrojí spousta pomatených vysvětlení a to moje bude jen jedním z nich.

Žena vystrčila hlavu z kuchyně. „Ještě jsem vás tu neviděla,“ řekla, „vy určitě nejste odsud.“

Přikývl jsem.

„Je vás tu teď ve městě spousta,“ pokračovala. „Všichni jste přišli z dálnice. Někteří jsou opravdu z daleka a nemají možnost, jak se domů dostat…“

„Ale vlaky jezdí.“

Zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne. Na nejbližší stanici je to asi třicet kilometrů, ale slyšela jsem, jak někdo říkal, že vlaky nejezdí.“

„A kde to vlastně jsme?“ optal jsem se.

Překvapeně na mě pohlédla. „Tak se mi zdá, že vy nevíte vůbec nic.“ Nereagoval jsem a tak mi nakonec odpověděla. „Do Washingtonu je to tady po té silnici čtyřicet pět kilometrů.“

„Díky,“ řekl jsem.

„Dneska by to byla pěkná procházka,“ pravila. „Bude pěkné vedro. Chcete to zkusit dojít až do Washingtonu?“

„Uvažuji o tom,“ odpověděl jsem.

Na to se odvrátila a odešla do kuchyně.

Do Washingtonu je to čtyřicet pět kilometrů, a do Gettysburgu devadesát – nebo více? A navíc nemám jistotu, že Kathy v Gettysburgu najdu.

Uvažoval jsem – Washington nebo Gettysburg?

Ve Washingtonu byli lidé, kteří by to všechno měli vědět, měli na to právo, i když jsem věděl, že mě s největší pravděpodobností nevyslechnou. Byli to lidé s postavením, přátelé či známí, ale našel bych mezi nimi aspoň jednoho, který by mě vyslechl? Přemýšlel jsem o každém z nich a došel jsem k závěru, že by se žádný takový nenašel, ani jeden by mě nebral vážně. Upřímně řečeno, nemohli si dovolit riskovat své společenské zesměšnění tím, že by s vážností a důvěrou naslouchali tomu, co bych jim já povídal. Ve Washingtonu mě tedy nic dobrého nečeká, jen tucty kamenných zdí, do kterých bych marně tloukl hlavou.

A poté, co jsem si to takto rozebral, ve mně vše křičelo, že se musím co nejrychleji dostat za Kathy. Pokud se má svět řítit do neznáma, my dva bychom měli být spolu ve chvíli, kdy se to provalí. Ona byla tou jedinou osobou na celém světě, která věděla to, co já, byla tím jediným příslušníkem lidské rasy, který se mohl vcítit do utrpení, které jsem zažíval – tou jedinou osobou, která mi mohla být nakloněna a mohla mi pomoci.

I když v tom bylo víc, než jen pouhá náklonnost, pomoc a pochopení. Vzpomínal jsem na její teplé, voňavé tělo, které jsem objímal, na její tvář, která byla v brlohu čarodějnice ozářena plameny, když ke mně naposledy vzhlížela. Po tolika letech, napadlo mě, po tolika jiných ženách jsem zrovna v tom vzdáleném a podivném světě poznal Kathy. Když jsem se vracel do města svého dětství, nebyl jsem si jistý, jestli dělám dobře, obával jsem se toho, co tam najdu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tam bude ona.

Z kuchyně vyšla žena a nesla talíř s vejci a slaninou. Usadil jsem se a začal jíst.

Po několika prvních soustech mě napadla šílená myšlenka. Neměla žádné logické opodstatnění, snažil jsem se ji ze sebe setřást, ale nedala se. Čím víc jsem se jí snažil zbavit, tím víc na mě dorážela. Kathy nebude v Gettysburgu, ale ve Washingtonu, potkáš ji před Bílým domem, kde krmí veverky, říkala mi.

Byl to nesmysl. O veverkách jsem s Kathy sice mluvil tu noc, co jsem ji doprovázel v Pilot Knobu domů, ale bylo to jen v rámci plané konverzace a v žádném případě jsem si nemohl na základě toho myslet, že Kathy bude před Bílým domem. Ale přesto jsem si to myslel. A co víc, já pocit'oval naléhavé nutkání vyjet do Washingtonu co nejdříve, abych ji nepropásl.

„Pane,“ oslovila mě žena za pultem, „jak jste si odřel tu tvář?“

„Upadl jsem,“ odpověděl jsem.

„To musela být pěkná rána, táhne se vám to přes celou hlavu,“ řekla. „Zdá se mi, že byste to mohl mít zanícené. Měl byste zajít k lékaři.“

„Na to nemám čas,“ řekl jsem.

„Starý Bates má ordinaci tady v ulici,“ odpověděla, „nemívá tam moc lidí, nemusel byste čekat. Je už starý, ale určitě by vám to ošetřil dobře.“

„Nemohu,“ namítl jsem. „Musím se co nejrychleji dostat do Washingtonu. Nesmím ztrácet čas.“

„Myslím, že mám v kuchyni nějaký jód. Mohla bych vám to vymýt a vydezinfikovat. A taky bych vám to obvázala čistým ručníkem, tenhle už máte špinavý. Neměl byste tady běhat s takovou zanícenou ránou.“

Chvíli mě sledovala, jak jím a pak řekla: „Nebude vás to bolet. Vím, jak se to dělá. Svého času jsem pracovala jako zdravotní sestra. Musela bych být padlá na hlavu, kdybych vás s tímhle nechala odejít.“

„Říkala jste, že váš syn má kolo,“ pravil jsem. „Myslíte, že by ho prodal?“

„No, nevím,“ odpověděla. „Už je takové rozviklané, za moc nestojí, a navíc ho teď potřebuje, aby mohl jezdit pro vejce.“

„Dobře za něj zaplatím.“

Váhala a pak řekla: „Mohu se ho optat. Ale pojďme si o tom promluvit do kuchyně, mám tam ten jód. Já vás odsud s hlavou v takovém stavu nepustím.“