Kuráž
Jak vám může každý potvrdit, nejsem zrovna žádný fešák. To slovo neznám. Vždycky jsem obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílené, zoufalé chlapy, chlapy se zkaženými zuby a vymlácenou palicí, chlapy, kteří se nechovají tak, jak se sluší. Zajímají mě. Jsou výbušní a neustále něčím překvapují. Mám také rád sprosté, zkažené ženské, opilé obhroublé štětky s padajícími punčochami a bezvýraznými utahanými obličeji s rozmazanou šminkou. Zajímají mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák. Nemám rád zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechci, aby si mě formovala společnost. Jednou v noci jsem u mě v pokoji chlastal s Martym, bývalým kriminálníkem. Byl jsem bez práce. Nestál jsem o ni. Chtělo se mi jen tak vysedávat se zutýma botama, pít víno, povídat si, a pokud možno se taky smát. Marty nebyl žádný chytrák, moc toho na něm sice nebylo, ale měl něco za sebou.
"Mám tě rád, Hanku," říkal mi, "jseš opravdickej chlap, jseš jeden z mála skutečnejch chlapů, co znám."
"Jo," utrousil jsem.
"Máš šmrnc, něco v tobě je."
"Jo."
"Taky jsem byl dost tvrdej chlap, když jsem makal v dolech ..."
"Jo. "Rval jsem se s jedním maníkem. Mlátili jsme se násadama od seker. První ranou mi přerazil levou ruku. Rval jsem se dál. Řezal jsem ho přes tu jeho pitomou palici. Když po tom nářezu přišel k sobě, byl úplně mimo. Vymlátil jsem mu mozek z hlavy. Šoupli ho do pakárny."
"To je dobrý," poznamenal jsem.
"Hele," začal Marty, "chci se s tebou porvat."
"Máš první ránu. Dělej, natáhni mi ji."
Marty seděl v zeleném křesle s rovným opěradlem. Zamířil jsem k výlevce, abych nalil z láhve další sklenici vína. Rychle jsem se otočil a praštil ho pravačkou do obličeje. Překotil se přes křeslo, zvedl se a zaútočil. Neuhlídal jsem levačku. Vzal mě přes čelo a srazil mě k zemi. Hrábl jsem do papírového sáčku plného zvratků a prázdných lahví, jednu jsem chytil, zvedl se na kolena a mrštil ji po něm. Marty se sehnul a já po něm šel se židlí. Zrovna jsem ji zvedal nad hlavu, když se otevřely dveře. Byla to naše domácí, hezká mladá blondýnka, které nebylo ani třicet. Nikdy jsem nezjistil, proč se vlastně o takovýhle barák stará. Postavil jsem židli zpátky na zem.
"Běžte domů, Marty."
Marty se styděl jako malý kluk. Kráčel chodbou ke svému bytu, vešel a zavřel za sebou.
"Pane Chinaski," začala, "chtěla bych vám říct ..."
"Já bych vám chtěl říct," přerušil jsem ji, "že to nemá cenu."
"Co jako nemá cenu?"
"Nejste můj typ. Nechci vás opíchat."
"Poslyšte," řekla, "něco vám chci říct. Včera v noci jsem vás viděla močit na sousední parcele. Jestli se to bude ještě .jednou opakovat, vyhodím vás. Zároveň se někdo vymočil ve výtahu. Nebyl jste to náhodou také vy?"
"Já ve výtahu nechčiju."
"Jo, ale na té parcele jsem vás včera v noci viděla. Dávala jsem pozor. Byl jste to vy."
"Kulový."
"Byl jste příliš opilý, abyste si to uvědomoval. Už to nedělejte." Zavřela dveře a odešla.
Za několik minut už jsem zase seděl, popíjel v klidu víno a snažil si vzpomenout, jestli jsem na té parcele opravdu chcal, když v tom někdo zaklepal.
"Dále," houkl jsem.
Byl to Marty: "Musím ti něco říct."
"Jasně. Sedni si."
Nalil jsem mu portské a on si sedl.
"Jsem zamilovaný."
Nic jsem neříkal. Ubalil jsem si cigaretu. "Věříš na lásku?" zeptal se.
"Aby ne. Jednou jsem to zažil."
"A co sní je?"
"Už nic. Je mrtvá."
"Mrtvá? Jak se to stalo?"
"Chlast."
"Tahle taky chlastá. Trápí mě to. Je pořád ožralá. Nedokáže s tím přestat."
"To nedokáže nikdo z nás."
"Chodím s ní na schůze Anonymních alkoholiků. Je nalitá, už když tam jdeme. Polovina lidí je tam ožralá. Smrdí to tam chlastem."
Mlčel jsem.
"Panebože, ale ona je tak mladá. A to tělo! Ty vole, já ji ale miluju, fakt ji miluju!"
"Jdi do prdele, Marty, vždyť je to jenom sex."
"Ne, já ji miluju, Hanku. Já to fakt cítím."
"Tomu bych docela věřil."
"Ježišmarjá, šoupli ji do sklepa. Ne…
