Zahrada Rámova (Arthur C. Clarke)

2

Oslava znovushledání byla úspěšná. Benjy objal svou milovanou Simone už ve dveřích. Katie přitiskla Patricka k podlaze ani ne minutu později.

„Vidíš, ještě tě přemůžu,“ řekla mu.

„Ale jen taktak,“ odpověděl Patrick. „Už jsem silnější. Měla by sis dávat pozor.“

Nicole objala Richarda i Michaela, než přiběhla malá Ellie a skočila jí do náruče. Byl večer, dvě hodiny po večeři podle čtyřiadvacetihodinového dne používaného rodinou, a Ellie byla už skoro připravená jít do postele, když se matka a sestry vrátily. Děvčátko pyšně Nicole ukázalo, že už umí číst „kočka“, „pes“ a „kluk“, a pak odešlo do svého pokoje. Dospělí nechali Patricka vzhůru, až se unavil. Michael ho odnesl do postele a Nicole mu zastrčila přikrývku. „Jsem rád, že ses vrátila, mami,“ řekl jí. „Moc jsi mi chyběla.“

„Tys mi také chyběl,“ odvětila Nicole. „Myslím, že už neodejdu na tak dlouho pryč.“

„Doufám, že ne,“ řekl šestiletý. „Líbí se mi, když jsi tady.“

Všichni kromě Nicole byli v jednu v noci ospalí. Nicole nebyla unavená. Vždyť právě absolvovala pětitýdenní spánek. Když neklidně ležela třicet minut v posteli vedle Richarda, rozhodla se jít na procházku.

I když jejich byt byl bez oken, malé atrium hned vedle vstupní haly mělo okno ven, které nabízelo pohled na dva další vrcholy Uzlu. Nicole šla do atria, oblékla si kosmickou kombinézu a stála před vnějšími dveřmi. Ty se neotevřely. Zasmála se pro sebe. Katie má možná pravdu. Třeba jsme zde jen uvězněni. Hned od začátku pobytu jim bylo jasné, že vnější dveře jsou s přestávkami zamčeny. Orel jim vysvětlil, že je nutné zabránit jim vidět věci, které nemohou pochopit.

Nicole hleděla oknem ven. V tom okamžiku se blížil k dopravnímu středisku Obytného modulu raketoplán podobného tvaru jako ten, který je přivezl před třinácti měsíci do Uzlu. Jaká krásná stvoření obsahuješ? myslela si Nicole. Jsou také tak ohromena, jako jsme byli my?

Nicole nikdy nezapomene na první pohledy na Uzel. Když opustili Mezistanici, celá rodina si myslela, že místo svého určení dosáhne v několika hodinách. Mýlili se. Jejich vzdálenost od osvětleného Rámy pomalu vzrůstala, až po šesti hodinách už vlevo Rámu vůbec neviděli. Světla Mezistanice za nimi slábla. Byli velmi unaveni. Nakonec celá rodina usnula.

Byla to Katie, která je probudila. „Vidím, kam letíme,“ vykřikla vítězně s nepotlačovaným vzrušením. Ukázala na přední okno raketoplánu, trochu vpravo, kde se jedno silné a zvětšující se světlo začalo dělil do tří. Další čtyři hodiny se obraz Uzlu zvětšoval a zvětšoval. Z té vzdálenosti to byl děsivý pohled, před nimi se rýsoval rovnostranný trojúhelník se třemi zářícími průhlednými koulemi ve vrcholech. A jaké měřítko! Dokonce ani zkušenost s Rámou je nepřipravila na majestát tohoto neuvěřitelného inženýrského výtvoru. Každá ze tří stran, vlastně dlouhých dopravních chodeb, spojujících tři kulové moduly, měla délku větší než sto padesát kilometrů. Koule ve vrcholech měly průměr pětadvacet kilometrů. I z velké vzdálenosti bylo možné postřehnout činnost na mnoha oddělených úrovních uvnitř modulů.

„Co se stane teď?“ ptal se Patrick úzkostlivě Nicole, když raketoplán změnil svou dráhu a zamířil k jednomu z vrcholů trojúhelníku.

Nicole zvedla Patricka a držela ho v náručí, „Já nevím, drahoušku.“ pošeptala mu. „Musíme počkat a uvidíme.“

Benjy byl úplně jat posvátnou hrůzou. Celé hodiny zíral na velký osvětlený trojúhelník v prostoru. Simone často stála vedle něj a držela ho za ruku. Když se raketoplán blížil k jedné z koulí, cílila v jeho svalech napěli. „Nedělej si starosti. Benjy,“ řekla mu uklidňujícím hlasem, „všechno bude v pořádku.“

Jejich raketoplán vletěl do úzké chodby vyříznuté do koule a pak přistál na stanovišti na okraji dopravního střediska. Rodina opatrně opustila plavidlo a vzala si s sebou své vaky a Richardův počítač. Raketoplán pak okamžitě odletěl, zmizel tak rychle, že to znervóznilo i dospělé. V necelé minutě zaslechli poprvé ten odosobněný hlas.

„Vítejte,“ pronesl monotónně, „Přijeli jste do Obytného modulu. Pokračujte přímo vpřed a zastavte se před šedou stěnou.“

„Odkud ten hlas přichází?“ ptala se Katie. V hlase jí bylo slyšet zděšení, které cítili všichni.

„Ze všech stran,“ odvětil Richard. „Je nad námi, kolem nás, a dokonce pod námi.“ Všichni si prohlíželi stěny a strop.

„Ale jak to, že mluví anglicky?“ zajímalo Simone. „Jsou tu jiní lidé?“

Richard se nervózně zasmál. „Těžko,“ odpověděl. „Tohle místo bylo pravděpodobně nějak ve styku s Rámou a má univerzální jazykový algoritmus. Zajímalo by mě…“

„Pohybujte se dopředu, prosím,“ přerušil ho hlas. „Jste v dopravním komplexu. Vozidlo, které vás dopraví do vaší sekce modulu, čeká na nižší úrovni.“

Trvalo jim několik minut, než došli k šedé stěně. Děti nikdy předtím nebyly ve stavu neomezené beztíže. Katie a Patrick skočili z nástupiště, dělali ve vzduchu kotrmelce a točili se. Benjy je pozoroval, jak dovádějí, potom se je snažil napodobit. Naneštěstí nebyl schopen přijít na to, jak použít strop a stěny, aby se dostal zpět na nástupiště. Než ho Simone vysvobodila, ztratil úplně orientaci.

Když byla celá rodina a její zavazadla správné umístěna před stěnou, otevřely se široké dveře a oni vstoupili do malé místnosti. Speciální přiléhavé kombinézy, přilby a galoše byly pěkně složeny na lavici. „Dopravní středisko a většina společných prostor zde v Uzlu,“ recitoval absolutně monotónně hlas, „nemají atmosféru vhodnou pro váš druh. Pokud nebudete uvnitř svého bytu, budete muset nosit tyto obleky.“

Když se všichni oblékli, otevřely se dveře na protější straně místnosti a oni vešli do hlavní haly dopravního střediska Obytného modulu. Stanice byla totožná s tou, s níž se později setkali v Inženýrském modulu. Sestoupili tedy o dvě úrovně, jak jim diktoval Hlas, a pak šli kolem kruhového obvodu, kde čekal jejich „autobus“. Uzavřené vozidlo bylo pohodlné a dobře osvětlené, ale během hodiny a půl, kterou trvala cesia bludištěm chodeb, z něj nebylo vidět ven. Nakonec autobus zastavil a jeho střecha se zvedla.

„Dejte se halou po své levici,“ nařizoval jim další podobný hlas, jakmile stáli na kovové podlaze. „Hala se po čtyřech stech metrech rozvětvuje do dvou průchodů. Jděte tím pravým a zastavte se před třetí čtvercovou značkou vlevo. To jsou dveře do vašeho bytu.“

Patrick se rozběhl do jedné z hal. „To je nesprávná hala,“ oznámil hlas bez intonace. „Vraťte se ke kotvišti a dejte se další halou vlevo.“

Při chůzi z kotviště do bytu nic neviděli. V příštích měsících tudy projdou mnohokrát, buď cestou do tělocvičny, nebo někdy na testy v Inženýrském modulu, ale nikdy neuvidí nic, jenom stěny, strop a čtvercové značky, v nichž poznají dveře. Místo bylo zjevně pečlivě sledováno. Nicole a Richard si byli od začátku oba jisti, že některé, možná mnohé z bytů v jejich oblasti jsou někým, nebo něčím, obydleny, ale vůbec nikdy v chodbách nikoho z Jiných neviděli.

Když našli určené dveře do jejich bytu a vstoupili dovnitř, svlékli v atriu své speciální oděvy a uschovali je ve skřínkách pro ně určených. Než se otevřely vnitřní dveře, děti se střídaly u okna a dívaly se na dva další kulové moduly. Po několika minutách poprvé spatřili vnitřek svého nového bytu.

Byli ohromeni. Ve srovnání s poměrně primitivními podmínkami, v nichž žili na Rámovi, byl jejich byt na Uzlu ráj. Každé dítě mělo svůj pokoj. Michael měl pro sebe apartmá na jednom konci jednotky: Richardova a Nicolina hlavní ložnice, dokonce s postelí královské velikosti, byla na opačném konci, hned vedle vstupní haly. V bytě byly celkem čtyři koupelny plus kuchyně, jídelna, a dokonce herna pro děti. Nábytek ve všech pokojích byl navržen překvapivě prakticky a vkusně. Byt měl více než čtyři sta metrů čtverečných obytné plochy.

I dospělí byli vyvedeni z míry. „Jak to pro všechno na světě dokázali?“ zeptala se Nicole Richarda první večer, když byli mimo doslech rozradostněných dětí.

Richard se zmateně rozhlédl kolem. „Mohu pouze předpokládat, že všechny naše činnosti na Rámovi nějak sledovali a vysílali sem, do Uzlu. Museli mít také přístup do naší databáze a asi z ní vytáhli, jak žijeme.“ Richard se zašklebil. „A ovšem, mají-li citlivé přijímače, mohli by dokonce tak daleko zachytit televizní signály ze Země. Nepřivádí tě do rozpaků, když si pomyslíš, že jsme reprezentováni takovým…“

„Vítejte,“ přerušil Richardovu myšlenku další hlas. Opět se zdálo, že přichází ze všech směrů. „Doufáme, že všechno ve vašem bytě je vyhovující. Pokud ne, řekněte nám to, prosím. Není možné, abychom reagovali na vše, co kdokoliv z vás kdykoliv řekne. Ustavili jsme tudíž jednoduchý způsob komunikace. Na pultě v kuchyni je bílé tlačítko. Budeme předpokládat, že vše, co řekne jednotlivec po stisknutí bílého tlačítka, je určeno nám. Až skončíte se sdělením, stiskněte opět tlačítko. Tímto způsobem…“

„Mám jen jednu otázku,“ přerušila ho Katie. Utíkala do kuchyně stisknout tlačítko. „Kdo vlastně jste?“

Odpovědi předcházela maličká, snad sekundová, odmlka. „Jsme kolektivní Inteligence, která řídí Uzel. Jsme zde, abychom vám sloužili, připravili vám co největší pohodlí a dodali vám podstatné věci pro život. Čas od času vás také požádáme o vykonání jistých úkolů, které nám pomohou, abychom vám lépe porozuměli…“

Nicole už neviděla raketoplán, který pozorovala z okna. Byla tak hluboce ponořena do vzpomínek, že na chvíli zapomněla na nové obyvatele, kteří byli zřejmě právě přiváženi. Nyní, když se vrátila do přítomnosti, si v duchu představila houf podivných stvoření vystupujících na nástupiště a vylekaných zvukem hlasu mluvícím k nim v jejich rodném jazyce. Údiv musí být univerzální, přemýšlela, musí patřit všem organizmům, které jsou obdařeny vědomím.

Pozvedla oči a zadívala se na vzdálený Administrativní modul. Co se tam děje? My uvězněné bytosti se pohybujeme sem a tam mezi Obytným a Inženýrským modulem. Zdá se, že všechny naše činnosti jsou logicky sladěny. Ale kým? A proč? Proč někdo přivezl všechny tyto tvory do tohoto umělého světa?

Nicole neměla na tyto otázky bez konce žádnou odpověď. Jako obvykle v ní vyvolaly mocný pocit vlastní bezvýznamnosti. Chtěla jít okamžitě dovnitř a obejmout děti. Zasmála se sama sobě. Oba ty pocity odrážejí naše postavení v kosmu, pomyslela si. Jsme zoufale důležití pro své děli a současně absolutně ničím v obrovském řádu věcí. Je třeba ohromné moudrosti k uvědomění si, že v těchto dvou pohledech není nic nekonzistentního.