Sestupová dráha

Dvacátá šestá kapitola

Neexistoval zvláštní důvod, proč by měl major letectva Strickland vyjet, aby pozoroval představení, ale důstojník kontrarozvědky nikdy nemusí zdůvodňovat svou zvědavost. Neurazil však více než půl míle a už velice trpce litoval, že opustil svou kancelář.

Neboť se na svém letišti ztratil. Přes přední sklo nebylo vůbec nic vidět, musel tedy jako vodítko používat okraj obvodové dráhy. Něco se však zhatilo, zřejmě při té ostré zatáčce doleva, kterou provedl před několika desítkami yardů. Major se obával, že se dostal na jedno z pohřebišť poničených letadel.

Ujistil se o tom, když téměř najel do zaparkovaného Liberatoru. Nemohl jet dopředu a dozadu neviděl, věděl však přesně, kde se nyní nachází (přistávací dráha leží jenom dvě stě yardů vpředu), a bude naprosto bezpečné, když to vezme zkratkou po trávě. I v nejhustším dešti se tato strana letiště nikdy nerozbahnila.

Opatrně ujel asi padesát stop, když se znenadání ozvalo prásknutí, následované téměř ihned kovovým nárazem, jak cosi udeřilo do auta. „Co to sakra je,“ vykřikl major Strickland a zdráhavě vylezl do deště, aby obhlédl poškození.

Okamžitě zjistil, že nárazníkem zachytil za ocelový kotvicí drát, v dešti téměř neviditelný, a strhl předmět, původně drátem stabilizovaný ve svislé poloze. Pod předním kolem auta ležela zmuchlaná pyramida, tvořená žlutě nabarveným plechem a připojená k ocelové tyči dlouhé šest stop.

Major Strickland na ni hleděl se značnou rozmrzelostí. Lidi by neměli nechat takové překážky stát na letišti, řekl si. Zavrhl však tuto dětinskou myšlenku, jakmile ho napadla. Nikdo přece nestavěl takové vymyšlenosti, pokud k tomu neměl velice dobré důvody.

Prohlédl si věc pozorněji a potom si s jistým mrazením v zádech uvědomil, co to je. Nebyl sice technicky založený, ale měl povědomost o veškerém zařízení letiště a věděl, že tohle musí mít něco společného se zařízením pro GCD. Nepochybně to bylo velmi blízko přistávací dráhy, která je právě v provozu. To znamenalo, že to mohou právě nyní používat…

Důstojník kontrarozvědky zasténal. Nemůže riskovat, bude muset nějak předat zprávu náklaďáku pro GCD. To znamená najít cestu zpátky k obvodové komunikaci a potom vyhledat nejbližší telefon k řízení letového provozu. I když mu bude přát štěstí, bude to trvat alespoň deset minut.

Trvalo to však déle než dvacet minut, neboť kotevní drát se mu namotal na přední osu auta, a než ho uvolnil, měl náladu tak hroznou, že se vyrovnala stavu jeho uniformy. Sotva skončil, zaslechl řev motorů blížícího se letadla. Když C Charlie přeletěl letiště a vystoupal do noci, pocítil major nejasnou předtuchu viny. Tato předtucha byla plně oprávněná.

Než C Charlie přeletěl, v náklaďáku se už rozběhl dodatečný rozbor. Desátník Hart trochu neurvale odstrčil operátorku sledující azimut a velice pečlivě zkoumal zářící zobrazení na obrazovce. Zaměření provedl sám, pouze před deseti minutami, a těsně před přiblížením je opět překontroloval.

Přistávací dráha byla sice poněkud ošidná, ale nebyly s ní žádné skutečné problémy. Bod dosednutí ležel těsně za vrcholkem vršku, což znamenalo, že reflektor radarových vln nebylo možno umístit přímo do osy samotné dráhy, dostal by se mimo dohled. Zaměření tudíž záviselo na rohovém reflektoru, umístěném v pečlivě odměřené vzdálenosti napravo od přistávací dráhy, avšak v dohledu náklaďáku.

Ano, tady je, kde má být. Ne, okamžik počkat, něconesedí! Desátník Hart civěl na obrazec zářících skvrn a čar, který už tolikrát pečlivě studoval. A najednou si uvědomil, že nejdůležitější část chybí.

Ten velký, šťavnatý odraz, na nějž pečlivě zaměřil celý systém GCD, to neníjejich reflektor. Leží alespoň sto stop napravo. Odhadoval, že jde o zaparkované letadlo. Nic jiného v té oblasti by nemohlo dát tak velké radarové echo. Zaměřením na ně, místo na správný reflektor, posunul celou přibližovací dráhu na obloze.

Hrůzou ho zamrazilo. Co řekne pan Bishop, až o tom uslyší? Mohl by se dostat před polní soud. Bylo velké štěstí, že se C Charlie při tom posledním přiblížení nezřítil…

Ale to nebyla mojechyba, řekl si. Kdyby tam reflektor stál, všechno by bylo v pořádku. Koho by napadlo, že tam chybí? Dříve se mohlo stát, že některé reflektory odfoukl vítr, ale nyní byly všechny osazeny do betonu a odpovídajícím způsobem zakotveny. Musí to být sabotáž…

„No tak, Harte,“ volal netrpělivě řídící přiblížení, „v čem je problém?“

Desátník Hart popsal skutečnost tak jemně, jak to jen dokázal. „Naše značka zmizela, pane. Někdo ji porazil, nebo odstranil. To znamená, že nemůžeme překontrolovat naše vyrovnání.“

„Ale já jsem si myslel, že jsme měli býtvyrovnáni.“

Hart obtížně polkl. „Obávám se, že jsme použili špatné echo, protože jsme nevěděli, že naše značka zmizela. Proto byla sestupová dráha tak hodně mimo.“

„Tak s tím něco udělejte ale rychle. Jsou na obletové dráze. Během pěti minut budou provádět další přiblížení.“

Co udělat, přemýšlel bezmocně Hart. V tomhle mizerném počasí bude trvat alespoň půl hodiny, než seženou jiný reflektor, najdou pro něj správnou polohu a v té jej zajistí.

V krizové situaci jsou i nejzabedněnější mozky schopny překvapivých výkonů a desátník Hart určitě nebyl zabedněný, byl ve skutečnosti téměř tak chytrý, jak si sám o sobě myslel. Váhal pouze několik sekund. Potom přepnul na interkom do náklaďáku s vysílačem.

„Macu,“ zvolal naléhavě, „ztratili jsme naši odrazovou značku a nemůžeme vyrovnat systém. Je tam svobodník Jackson?“

„Ano, ale co s tím může udělat?“

Jackson byl atletický mladý Kanaďan s nesmírnou vášní pro fyzickou kondici, nadprůměrný v téměř každém sportu, na který si člověk vzpomněl. Příslušnice WAAF si ho za to nesmírně vážily a on udělal hodně pro to, aby vyplnil mezeru zbylou po Patu Connorovi.

„Řekni mu, ať popadne kolo a zamíří k přistávací dráze. Až se tam dostane, ať jede co nejrychleji k místu dosednutí a drží se přesně uprostřed dráhy. Jakmile dorazí k obvodové komunikaci, musí dráhu opustit, ledaže by chtěl, aby na něho C Charlie přistál. Přesv…