Sestupová dráha

Dvacátá sedmá kapitola

Druhé přiblížení právě začínalo, když se rozezněl telefon z řízení letů. Co to asi bude, přemýšlel desátník Hart, když zvedal sluchátko. Ironicky uvažoval, jestli někdo nevyvolá poprask, protože jednotka pro GCD nepožádala na dráze 320 o povolení přeletět.

„Tady je skříňové vozidlo pro GCD, u telefonu desátník Hart,“ představil se. Jak naslouchal, uvolnil se a na tváři se mu objevil spokojený úšklebek. „Děkuji vám,“ řekl nakonec. „Řekněte mu, že už o tom víme.“

„Co to bylo?“ zeptal se řídící přiblížení, který se právě chystal převzít C Charlieho.

„Řízení letů podávalo zprávu, že naše značka byla sražena, pane. Najel do ní letištní důstojník kontrarozvědky.“

„Škoda že nám to nemohli říct o deset minut dřív. Ale stejně jsem rád, že víme, v čem došlo k chybě.“ Zatlačil na knoflík pro vysílání. „Longstop volá C Charlie. Slyšíte mě? Přepínám.“

„Slyším vás hlasitě a jasně. Přepínám.“

„Zůstaňte na příjmu, pokračujte v kurzu tři dva nula…“

Když Alan poslouchal důvěrně známé a uklidňující drmolení, opět se cítil nenuceně. Nyní si nemusí dělat s ničím starosti. Má nejlepšího řídícího přiblížení a nejlepšího (to musí připustit) pilota, a ať se na zemi pokazilo cokoliv, je to už opraveno. Pořád si kladl otázku, co se vlastně stalo, ale brzy to zjistí.

Zbývají tři míle. Dostali pokyny jen k několika drobným opravám. Bylo to jednoduché, téměř standardní přiblížení – pokud člověk zapomene na táborák na jeho konci. Znenadání si Alan připamatoval malý nápis, který si jeden absolvent kurzu řídících přiblížení, zřejmě obdařený klasickým vzděláním, přilepil na panel s měřicími přístroji. Zněl Facilis descensus Averno^[11]a člověk nepotřeboval umět latinsky, aby si uvědomil, že by mohl být až příliš výstižný.

„Tři stupně vlevo. Opakuji, tři stupně vlevo. Jste trochu nad sestupovou dráhou. Zvyšte rychlost klesání. Zbývají dvě míle.“

Vzpomínka na ten latinský citát Alanovi připomněla další rčení, které věstilo ještě více zlého a které kdysi nějaký cynik navrhoval jako moto pro systém zajištující GCD: „Blíž Tobě, Bože můj.“ Alan z něj měl vždycky poněkud nedobrý pocit. Jako většina příslušníků jeho generace nebyl formálně nábožný, a když se přihlásil do armády, udal „anglikánská církev“. Nikdo se nikdy cílevědomě nepokoušel spasit jeho duši – dokonce ani slečna Hadleyová, od níž se to mohlo čekat. Přestože patřila v anglikánské církvi ke křídlu nakloněnému královské moci, nikdy se nepokusila Alana v tomto směru ovlivňovat. Zřejmě proto, že strávila většinu života mezi nekřesťany, vyznačovala se ve věcech víry neobvyklou tolerancí.

„Zbývá jedna a půl míle. Vraťte se k normální rychlosti klesání.“

Alan se usmál, když si připomněl, jak byl v RAF vystaven náboženství. Když se letky seřadily k „náboženské přehlídce“, praporčík pověřený velením vykřikl: „Odstoupí židé a římští katolíci!“ Všichni, kteří se považovali za členy těchto církví, provedli rázně dva kroky vzad. Potom byly přečteny modlitby anglikánské církve. Alan si často kladl otázku, zda židé a římští katolíci považují šest stop přehlídkového nástupiště za dostatečnou izolaci pro jejich svědomí.

Snažil se odvrátit svou mysl od toho námětu, ale nemohl si pomoci a musel myslet na dvě visačky z umělé hmoty, které měl na krku, dvě cedulky, na nichž bylo vyraženo jeho jméno, číslo a A. C. Kdyby došlo k nejhoršímu, tato písmena by rozhodla o tom, co se stane s jeho tělem (pokud nezanechá nějaké jiné instrukce, týkající se pohřbu). Ale dosti toho…

„Jste na sestupové dráze, přistávací dráha je přímo vpředu, zbývá půl míle. Pokračujte a přistaňte.“

Téměř tam byli. Všechno bylo bezvadné. Alan podvědomě sahal po bezpečnostním pásu. Měl ho trochu příliš těsný. Jakmile dosednou, povolí si jej.

V mlze se objevila žlutá záře hořáků. Všechno bylo v naprostém pořádku, vyrovnání s dráhou perfektní. Ve třiceti sekundách budou dole.

Bez jakéhokoli varování se letoun silně roztřásl, jako kdyby do něj udeřil rukou nějaký obr. Ve stejném okamžiku světlo zdola vzplálo s náhlým oslepujícím jasem, když zmizela mlha, která je předtím kryla. Mohli letět nad jícnem sopky a dívat se přímo do rozžhavené lávy. Byla to pouze Alanova představivost, ale zdálo se mu, že cítí, jak mu plameny olizují tvář.

Rány do letadla sílily. Vypadalo to, že Dennis bojuje s řízením jako jezdec snažící se udržet na uzdě splašeného koně. Už se nepokoušel přistát, nýbrž naopak získával výšku. Stoupal, aby unikl z turbulence, která nenadále letadlo obklopila. Nebylo pochyb o tom, k čemu došlo. Zachytila je umělá vichřice, vytvořená teplem z hořáků. Deset milionů koňských sil, spočetl generál. Kolik malých C Charlie by bylo potřeba, aby se tomu vyrovnalo?

Skončilo to tak rychle, že Alan neměl ani čas pocítit strach. Cítil pouze překvapení spojené s téměř chladnou rozmrzelostí nad tím, že v posledním okamžiku došlo k přerušení výtečného přiblížení. Teprve když záře plamenů poklesla na slabou světelnost soumraku, jež se posléze opět ztratila v naprosté temnotě, začal vědomě zkoumat jejich postavení.

Budou se samozřejmě muset vydat na další okruh. Kritická otázka zněla: mohou si příště vést lépe?

Chtěl právě zavolat interkomem Dennisovi, když se v rádiu ozval hlas řídícího přiblížení, který nyní jasně ukazoval známky obav. „Co se děje, C Charlie? Slyšeli jsme, jak jste přeletěl. Nemohl jste vidět přistávací dráhu?“

Dennis chytil mikrofon, který mu visel na prsou, a přepnul do polohy pro vysílání. „C Charlie volá Longstop,“ odpověděl tak klidně, jako kdyby provedl normální přelet za jasného letního dne. „Vyrovnání bylo perfektní, ale z plamenů jde tak silný stoupavý proud, že mě to odválo z přistávací dráhy. Budete mě muset vzít zase po okruhu. Když teď vím, co můžu čekat, poradím si s tím lépe. Přepínám.“

Nastala dlouhá odmlka. Mnohem delší, zdálo se Alanovi, než bylo nutné, aby řídící přiblížení tuto informaci zažil a začal podle ní jednat. Koneckonců, měl jim pouze oznámit, aby pokračovali v kurzu tři dva nula a vystoupali do tří tisíc stop.

Avšak instrukce…