Třicátá kapitola
Když příští týden přišlo Alanovo povýšení, nebylo to pro něj žádné velké překvapení. Ve skutečnosti je považoval za poněkud opožděné, protože velel jednotce už měsíc, nicméně vzal svoje uniformy k táborovému krejčímu a nechal si na rukávy přišít druhý proužek s pocitem značného uspokojení. Když vojín letectva II. třídy Alan Bishop pochodoval sem a tam na přehlídkách v Southbridge a Gatesbury, určitě si nepředstavoval, že se z něj někdy stane kapitán Bishop. Byl také docela hrdý na malý dubový list na svých prsou. Přestože nikdy nezíská žádnou z atraktivnějších stužek, byl alespoň „pochvalně zmíněn ve zprávě branné moci“. Někteří cynikové sice tvrdili, že pochvaly rozděluje na ministerstvu letectví člověk, který náhodně zapichuje špendlíky do seznamu příslušníků vojenského letectva, avšak Alan věděl, že si svoje vyznamenání zasloužil.
A stále ještě si je zasluhoval, neboť po zničení otáčivého převodu Marku I se musel předělat celý výcvikový program. Bez provozuschopného zařízení se nedaly provádět oblety a přiblížení, letka D ztratila práci.
Už to však nebyla taková katastrofa, jako by tomu bylo před několika měsíci. Vycvičili už značný počet operátorů a řídících přiblížení, které teď mohli procvičovat na trenažérech, aby nevyšli ze cviku. Počet trenažérů neustále rostl, nadporučík Lebrun měl nyní pod svým vedením docela velkou říši. Některá z jeho udělátek byla téměř tak dobrá jako skutečné přístroje. Dva velké baráky byly plné kopií displejů a řídicích panelů zařízení pro GCD, na nichž se dali bezpečně zacvičovat nováčci. Jednotka měla dokonce dva cvičné modely letounů Link, důmyslně propojené s obrazovkami a s panely s měřicími přístroji. Pilot mohl těmito maličkými upoutanými letadly letět, aniž se dostal více než stopu od země, zatímco řídící letu a řídící přiblížení ho mohli vést po imaginární obloze a směrovat na přistání. Všechny jeho pohyby zaznamenával pomalu se pohybující krab na mapku a na konci lekce se všichni, jichž se to týkalo, mohli podívat na záznam a vidět, jak byli úspěšní.
A existovala ještě jedna pomůcka, velmi účinná a velmi netechnická – krabička zápalek rozmáčknutá v psychologickém okamžiku za uchem řídícího přiblížení, kterému se povedlo obzvláště katastrofální navádění…
Přestože však trenažéry mohly dokázat hodně, byl to pouze začátek. Operátoři a řídící přiblížení se na nich nemohli dostat za počáteční fáze svého výcviku. K tomu bylo nutné mít skutečná letadla, dostávající nárazy od nepředvídatelných větrů na skutečné obloze – a skutečný radarový systém, jímž by se dala sledovat až na zem.
Seržant McGregor (teď už vlastně povýšený o jeden stupeň do nejvyšší poddůstojnické hodnosti) byl přesvědčen, že dokáže otočné ústrojí Marku I opravit. Alan ho nechal, ať to zkusí, ale myslel si, že to ve skutečnosti nestojí za tu námahu. Už brzy totiž měli dostat první Mark II.
Zasloužil se o to Ted Hatton. Kdysi unesl přes Atlantický oceán Mark I, v době, kdy se o něj ve Spojených státech nezajímal nikdo kromě jeho vynálezců, a nyní předvedl ještě daleko obtížnější eskamotérský kousek. Nepochybně mu svým vlivem pomáhalo mnoho jeho důležitých přátel ve vědecké armádě spojenců, avšak i tak to byl pozoruhodný úspěch. Podařilo se mu totiž předisponovat úplně první vyrobený model Marku II z vojenského letectva Spojených států do britského královského letectva. Argumentoval tím, že RAF už má výcvikové školicí středisko, pracující plnou parou, a může jej tudíž mnohem lépe využít. Generálům Spojených států, kteří se naříkavě ptali: „Kdy jej můžeme používat my?“, bylo řečeno, že mohou vyslat své první týmy na výcvik do Norton Wold.
Tato základna ve střední Anglii měla být novým domovem projektu zaměřeného na GCD. Měli dostat letiště, které budou mít jen sami pro sebe. Už nebudou jenom příživníci na velice zaneprázdněné operační základně. V Norton Wold nebudou muset žádat kontrolní věž o povolení přibližovat se a přelétat na přistávací dráze. Kontrolní věž jim bude patřit.
Přesun bude ovš…
