Kapitola devátá
„Máte pravdu, profesore,“ řekl doktor Keíth, „ačkoli, ať se propadnu, jestli mám tušení, jak jste to mohl vědět. V dosahu našich hydrofonů žádná skupina delfínů není.“
„Pak za nimi vyrazíme s Létající rybou.“
„Ale kde budeme hledat? Mohou být kdekoli uvnitř patnácti tisíc čtverečních kilometrů.“
„Od toho jsou tu pátrací satelity,“ odpověděl profesor Kazan. „Zavolejte řídicí věž ve Woomeře a požádejte je, ať vyfotografují oblast v okruhu osmdesáti kilometrů kolem ostrova. Ať to udělají co nejdřív po svítání. Nějaký satelit určitě někdy zítra ráno poletí nad námi.“
„Ale proč po svítání?“ zeptal se doktor Keith. „Aha, už chápu – s dlouhými stíny budou lépe vidět.“
„Samozřejmě. Dá nám to pěknou práci prohledat tak obrovskou plochu, a jestli nám to bude trvat příliš dlouho, už budou pryč.“
Johnny se dozvěděl o projektu krátce po snídani, když ho zavolali, aby pomohl při průzkumu. Zdálo se, že profesor Kazan si vzal trochu velké sousto, protože na ostrov došlo přes přijímač satelitních snímků dvacet pět samostatných fotografií, z nichž každá pokrývala čtverec o straně dvaatřicet kilometrů a zachycovala obrovské množství podrobností. Pořízeny byly přibližně hodinu po svítání z nízko letícího meteorologického satelitu z výšky osmi set kilometrů, a protože výhled nezakrývaly žádné mraky, měly vynikající kvalitu. Mohutné teleskopické fotoaparáty si přitáhly Zemi na vzdálenost pouhých osmi kilometrů.
Johnnymu svěřili ke zkoumání tu nejméně důležitou, zato však nejzajímavější fotografii z celé mozaiky. Byla to ta uprostřed, na které byl samotný ostrov. Fascinovalo ho, když ji pod lupou prohlížel a viděl, jak budovy a stezky a čluny vystupují vzhůru, až byly viditelné pouhým okem. Dokonce i jednotlivé postavy se daly rozeznat jako malé černé body.
Johnny si poprvé uvědomil nesmírnou rozlohu útesu kolem Ostrova delfínů. Táhl se na míle daleko k východu, takže samotný ostrov vypadal jako pouhá tečka ve vykřičníku. Přestože byl příliv, pod mělkou vodou, která útes pokrývala, bylo vidět každý detail. Johnny málem zapomněl, jakou práci má dělat, když si prohlížel tůně a podmořská údolí a stovky malých kaňonů, které vyhloubila voda valící se z útesu při odlivu.
Pátrači měli štěstí; delfíni byli spatřeni necelých sto kilometrů jihovýchodně od ostrova, téměř na samém okraji fotografické mozaiky. Nebylo pochyb: po moři se proháněly desítky tmavých těl, některá z nich zachytil objektiv ve výskoku nad hladinou. A podle rozšiřujících se V, která nechávali za sebou, bylo poznat, že směřují na západ.
Profesor Kazan se na fotografie zadíval s uspokojením. „Přibližují se,“ řekl. „Pokud udrží kurs, můžeme je za hodinu vidět. Je Létající ryba připravena?“
„Ještě pořád doplňuje palivo, ale může vyplout za třicet minut.“
Profesor se podíval na hodinky; vypadal, že se těší jako malý kluk, kterému slíbili výlet.
„Dobrá,“ řekl čile. „Za dvacet minut všichni u mola.“
Johnny tam byl za pět. Bylo to poprvé, kdy byl na palubě lodi (Santa Anna se samozřejmě mohla počítat jen stěží, protože z ní viděl tak málo), a byl odhodlán nenechat si nic ujít. Z kapitánského můstku, deset metrů nad palubou, dostal pokyn k nalodění; pak nastoupil profesor – kouřil tlustý doutník, na sobě měl havajskou košili s divokým vzorem a nesl fotoaparát, dalekohled a kufřík. „Jedeme!“ řekl. Létající ryba se dala do pohybu.
Zastavila se znovu na kraji útesu, když se protáhla kanálem vysekaným v korálech.
„Na co čekáme?“ zeptal se Johnny Micka; opírali se o zábradlí a dívali se za mizejícím ostrovem.
„Nevím,“ odpověděl Mick, „ale řekl bych – a, už jsou tady! Profesor je nejspíš přivolal vodními reproduktory, i když obvykle připlavou tak jako tak.“
K Létající rybě se blížili dva delfíni; skákali do vzduchu, jako by na sebe chtěli upoutat pozornost. Připlavali až k lodi – a k Johnnyho údivu byli okamžitě vyzvednuti na palubu. To bylo provedeno pomocí jeřábu, který do vody ponořil plátěnou plachtu; když do ní delfíni jeden po druhém vplavali, jeřáb ji…
