Kapitola sedmnáctá
„Po celým ostrově se povídá,“ řekl Mick, „že profesor se dočista zbláznil.“
„Víš, že je to nesmysl,“ kontroval Johnny, aby se postavil na obranu svého hrdiny. „Co udělal?“
„Používá to zařízení na mozkový vlny a jeho pomocí ovládá, čím se Albína živí. Nařídil mi dávat jí jeden druh ryb a doktor Saha ji vždycky odnaučí je žrát; stačí, aby jí párkrát dal ránu, a už to ani nezkusí. Říká tomu „přeformování podmíněných reflexů“. Teď plavou v bazénu tři nebo čtyři mořský štiky, a na ty se ani nepodívá. Všechny ostatní ryby ale žere.“
„A kvůli tomu všem připadá profesor jako blázen?“
„Je přece jasný, o co mu jde. Když dokáže zabránit Albíně v tom, aby žrala mořský štiky, může jí taky zabránit, aby chytala delfíny. Ale k čemu to bude? Kosatek jsou miliony – nemůže změnit podmíněný reflexy všem!“
„Ať dělá profesor cokoli,“ řekl Johnny paličatě, „má k tomu své důvody. Čekej a uvidíš.“
„Ale stejně bych byl rád, kdyby přestali Albínu otravovat. Mám obavy, že bude mít špatnou náladu.“
To je mi divná řeč o takovém zabijákovi, pomyslel si Johnny.
„Nechápu, proč by na tom mělo tolik záležet,“ řekl.
Mick se stydlivě usmál a šoupal po podlaze nohou.
„Slibuješ, že to nikomu neřekneš?“ zeptal se.
„Jasně.“
„Hodně s ní plavu. Je to větší zábava než ty tvý mrňavý pulci.“
Johnny na něj hleděl v naprostém úžasu; urážku Susie a Sputnika vůbec nevnímal.
„A tos říkal, že profesor se dočista zbláznil!“ vykřikl, když znovu popadl dech. „Nekecáš takhle náhodou?“ dodal podezřívavě. Dokázal už teď obyčejně poznat další z Mickových vtípků, ale tentokrát se zdálo, že Mick mluví vážně.
Mick zavrtěl hlavou.
„Jestli mi nevěříš, pojď k bazénu. Já vím, že to zní uhozeně, ale je to fakt naprosto bezpečný. Všechno to začalo náhodou. Jednou při krmení jsem nedával pozor, uklouznul jsem na kraji bazénu a spad do vody.“
„Fííí!“ hvízdl Johnny. „Vsadím se, že sis myslel, že je to tvoje poslední hodinka!“
„To teda jo. Když jsem vyplaval nahoru, koukal jsem Albíně rovnou do tlamy.“ Odmlčel se. „Víš, není pravda, že si v takovejch chvílích vybavuješ prožitej život. Jediný, na co jsem myslel, byly ty zuby. Uvažoval jsem, jestli mě slupne celýho najednou, anebo mě překousne na dva kusy.“
„A co se stalo?“ zeptal se Johnny bez dechu.
„No, nepřekousla. mě na dva kusy. Jen do mě lehce šťouchla nosem, jako by říkala: „Hele, budeme kámoši, jo?“ A to od tý doby taky jsme. Když s ní nejdu denně plavat, je naštvaná. Někdy je těžký to nějak zaonačit, protože kdyby mě někdo viděl, řekne to profesorovi, a byl by s tím konec.“
Zasmál se Johnnyho výrazu, který byl směsicí zděšení a nesouhlasu.
„Je to daleko bezpečnější než krocení lvů, a to lidi dělají už dlouho. Taky mě to dost baví. Možná, že jednou se dostanu na pořádný velryby, třeba na stopadesátitunovýho plejtváka.“
„Ty tě aspoň nemůžou spolknout,“ řekl Johnny, který se o velrybách od svého příchodu na ostrov hodně dozvěděl. „Mají moc úzký krky – můžou polykat jen krevetky a takový malý věci.“
„No jo – ale co takovej vorvaň, třeba samotnej Moby Dick? Ten může najednou spolknout desetimetrovou krakatici.“
Jak se Mick dostával do ráže na své oblíbené téma, Johnny si pomalu uvědomoval, že ho pudí čistá závist. Ještě teď ho delfíni pouze tolerovali, a nikdy mu neprojevovali takovou upřímnou radost, kterou zahrnovali Johnnyho. Byl rád, že i Mick si konečně našel kamaráda mezi kytovci, ale byl by uvítal, kdyby to byl nějaký rozumnější tvor.
Náhoda tomu chtěla, že Micka a Albínu nikdy neviděl plavat společně, protože profesor Kazan byl teď připraven na další experiment. Pracoval celé dny, stříhal pásky a skládal dlouhé věty v delfínštině; ani teď si ještě nebyl jist, zda dokáže převést přesně ten význam, který měl na mysli. Doufal, že tam, kde jeho překlad selže, inteligence delfínů mezeru překlene.
Často uvažoval o tom, co si myslí o jeho konverzaci, sestavené ze slov z mnoha různých zdrojů. Každá věta, kterou vyslal do vody, musela znít, jako by se deset nebo více delfínů střídalo v m…
