Ostrov delfínů

Kapitola dvacátá

Johnny byl rád, že veškerou navigaci může přenechat delfínům, dokud nebudou daleko za útesem. Jejich vynikající ultrazvukový systém, naplňující tmavé moře ozvěnami pro něho neslyšitelnými, jim říkal přesně, kde jsou. Odhaloval jim veškeré překážky a všechny větší ryby v okruhu sto padesáti metrů. Miliony let předtím, než člověk vynalezl radar, jej delfíni (a také netopýři) přivedli k dokonalosti téměř do nejmenších detailů. Využívali sice zvukové vlny, a ne rádiové, avšak princip zůstával stejný.

Moře bylo zpěněné, i když ne příliš divoké. Občas se přes Johnnyho přelila sprška vody a výjimečně prkno zajelo do vlny, ale většinou pohodlně klouzal po hladině. Ve tmě se dala těžko odhadnout rychlost. Když rozsvítil baterku, připadalo mu, že voda se žene kolem obrovskou rychlostí, ale Johnny věděl, že to nemůže být o mnoho více než patnáct kilometrů za hodinu.

Podíval se na hodinky. Uběhlo už patnáct minut, a když se ohlédl, nebylo po ostrově ani památky. Čekal, že uvidí několik světel, ale i ta byla pryč. Byl už několik kilometrů od země a řítil se nocí na výpravě, která by ho ještě před rokem děsila. A přece se nebál – nebo alespoň dokázal svůj strach potlačit, protože věděl, že je s přáteli, kteří ho uchrání před nebezpečím.

Byl čas seřídit kurs. Navigace nebyla složitá. Pokud pojede alespoň přibližně na západ, musí někde dříve nebo později narazit na tisíce kilometrů australského pobřeží. Když se podíval na kompas, s překvapením zjistil, že směr není vůbec třeba měnit. Susie už držela kurs a směřovala přesně na západ.

Byl to zatím nejzřetelnější a nejpádnější důkaz inteligence delfínů, který Johnny měl. Mickův signál „POMOC!“ stačil sám o sobě. Nebylo nutné ukazovat ten jediný směr, kde se dala pomoc najít; Susie ho znala, stejně jako pravděpodobně znala každou píď queenslandského pobřeží.

Ale plave tak rychle, jak dovede? Johnny uvažoval, zda to má nechat na ní, nebo zda jí má vštípit naléhavost svého poslání. Nakonec se rozhodl, že Susie nijak neublíží, když stiskne tlačítko „RYCHLE“.

Když to udělal, ucítil lehké škubnutí prknem, ale nedokázal odhadnout, zda se rychlost nějak znatelně zvýšila. Tato nápověda by měla stačit. Byl si teď jist, že Susie ví přesně, co dělá, a že plave svou optimální cestovní rychlostí. Kdyby naléhal, aby plavala rychleji, jen by se unavila.

Noc byla velmi tmavá, protože měsíc ještě nevyšel, a nízké mraky po bouři zakrývaly téměř všechny hvězdy. Dokonce ani obvyklé světélkování moře se neobjevilo; snad se fosforeskující tvorové z hlubin ještě zotavovali z náporu hurikánu a nerozsvítí se, dokud se nevzpamatují ze šoku. Johnny by byl uvítal jejich slabý svit, protože byly chvíle, kdy z tohoto střemhlavého závodu černočernou nocí dostával strach. Co když se před ním neviditelně zvedá ve tmě velká vlna – nebo dokonce skála – a on letí po vodě s nosem pouhých osm centimetrů od hladiny? Přes veškerou důvěru k Susie se mu co chvíli takové obavy vkrádaly na mysl a musel je odhánět.

Nádherný okamžik přišel, když na východě prvně spatřil bledou zář měsíce. Mraky byly ještě husté, ale přestože měsíc nebylo vidět, začal se kolem Johnnyho rozprostírat odraz jeho světla. Bylo příliš slabé na to, aby odhalovalo detaily; ale už jen to, že vidí obzor, znamenalo pro pocit klidu velký rozdíl. Teď viděl na vlastní oči, že před ním nejsou žádné skály ani útesy. Podvodní smysly Susie byly mnohem citlivější než jeho namáhaný zrak, alespoň už si však nepřipadal tak docela bezmocný.

Když teď byli v hlubších vodách, nepříjemné pěnivé vlnky, po kterých prkno poskakovalo na začátku cesty, zůstaly vzadu za nimi. Místo toho klouzali po dlouhých, převalujících se vlnách, které měly desítky metrů od hřebenu k hřebeni. Jejich výška se těžko odhadovala; z Johnnyho polohy vleže se nepochybně zdály mnohem větší, než ve skutečnosti byly. Polovinu doby Susie šplhala po mírném, táhlém svahu; pak se prkno na okamžik vzneslo na vrcholek pohybujícího se kopce vody; potom přišel sjezd dolů do údolí – a celé to začalo znovu. Johnny se rychle naučil připravit se na stoupání i na sjezd a automaticky posouval svou váhu po prkně. Dělal to bez vědomého úsilí, jako když jezdil na kole.

Najednou ubývající srpek měsíce prořízl mraky. Johnny poprvé viděl kilometry vody převalující se kolem něho, obrovské, nekonečné vlny plynoucí do noci. Jejich hřebeny se v měsíčním světle leskly jako stříbro a o to tmavší se zdála jejich údolí. Sjezd surfového prkna do tmavých kaňonů a jeho pomalé stoupání na vrcholky pohyblivých kopců připomínaly neustálou proměnu noci v den, dne v noc.

Johnny se podíval na hodinky; byl na cestě asi čtyři hodiny. To znamenalo při dobré vůli něco přes šedesát kilometrů a znamenalo to také, že svítání nemůže být daleko. Pomohlo by mu zahnat spánek. Dvakrát zaklimbal, spadl z prkna a s prskáním se probral v moři. Nebyl to příjemný pocit, šlapat vodu ve tmě a čekat, až se Susie otočí a vrátí se pro něj.

Východní obloha se pomalu rozjasňovala. Když se Johnny ohlédl za prvními náznaky slunce, vzpomněl si na svítání, které pozoroval z vraku Santa Anny. Jak bezmocný se tehdy cítil a jak nemilosrdně do něj pražilo tropické slunce! Teď byl klidný a vyrovnaný, přestože už nebylo cesty zpátky – od země ho oběma směry oddělovalo osmdesát kilometrů moře. A slunce už mu nemohlo ublížit, protože už měl kůži do zlatohněda opálenou.

Úsvit rychle vystrnadil noc, a když Johnny ucítil na zádech teplo nového dne, stiskl tlačítko „STOP“. Byl čas nechat Susie odpočinout a dát jí příležitost ulovit si snídani. Sklouzl z prkna, doplaval dopředu, povolil jí postroj – a rázem byla pryč a radostně skákala do vzduchu, jakmile byla volná. Po Sputnikovi nebylo ani stopy; pravděpodobně lovil ryby někde opodál, ale rychle by připlaval, kdyby ho Johnny zavolal.

Johnny si stáhl potápěčskou masku, kterou měl na sobě celou noc, aby si chránil oči před vodní tříští, a posadil se obkročmo na mírně rozhoupané prkno. Banán, dva plátky masa a doušek pomerančové šťávy ho stačily nasytit; zbytek bu…