Kapitola jednadvacátá
Hurikán skončil před dvěma dny, ale moře ho ještě mělo v čerstvé paměti. Jak se Johnny blížil k pobřeží, rozeznával jednotlivé stromy a budovy a namodralé hřbety kopců na pevnině. Viděl také a slyšel před sebou hrozivé vlny. Vzduch vyplňovalo jejich dunění; po celém pobřeží, od severu k jihu, se k pevnině posouvaly hory s bílými vrcholky. Mohutné vlny se lámaly tři sta metrů od břehu, jak najížděly na dno zvedající se k pláži. Jako člověk, který zakopl a padá, nabíraly rychlost, jakmile se překotily, a když se konečně zřítily, nechávaly za sebou mračna vodní tříště.
Johnny se marně rozhlížel po skulině někde mezi pohyblivými, hřmícími stěnami vody. Ale kam až dohlédl – a když se postavil na prkno, viděl na kilometry daleko –, všude bylo pobřeží stejné. Mohl by ztratit hodiny tím, že by podél něj pátral po kryté zátoce nebo ústí řeky, kde by mohl bezpečně přistát. Nejlepší bude projet přímo, a to rychle, dříve než ztratí odvahu.
Měl k tomu s sebou vybavení, ale nikdy předtím je nepoužil. Na Ostrově delfínů znemožňoval surfování tvrdý, plochý korálový útes velmi blízko u břehu; nebyl tam mírný šelf, po němž by přílivové vlny mohly vyběhnout na pevninu. Mick však často Johnnymu nadšeně vyprávěl o technice, jak „chytit vlnu“, a ta se nezdála příliš obtížná. Člověk čekal tam, kde se vlny začínaly lámat, pak, když za sebou zahlédl, že se nějaká přibližuje, pádloval jako blázen. Potom už se jen musel držet prkna a modlit se, aby ho to nerozdrtilo. Zbytek zařídila vlna.
Ano, znělo to docela jednoduše – ale zvládne to? Vzpomněl si na přihlouplý vtip: „Umíš hrát na housle? Nevím – nikdy jsem to nezkoušel.“ Chyba tady by mohla mít mnohem vážnější následky než několik falešných tónů.
Osm set metrů od břehu dal Susie signál, aby zastavila, a odepnul jí postroj. Pak velice váhavě odřízl popruhy od prkna; jen by se mu pletly do cesty, až si to namíří do příboje. Postroj ho stál spoustu práce a nechtělo se mu ho zahodit. Ale vzpomněl si na poznámku profesora Kazana: „Technika se dá vždycky nahradit.“ Teď představoval nebezpečí a musel pryč.
Oba delfíni stále ještě plavali vedle něj, když pádloval směrem ke břehu a kopáním nohama s nazutými potápěčskými ploutvemi tlačil prkno, ale nemohli mu teď už nijak pomoci. Johnny uvažoval, zda by si, přestože byli vynikající plavci, dokázali poradit s vřícím maelstromem před nimi. Delfíni často uvízli na plážích, jako byla tato, a Johnny nechtěl Susie a Sputnika vystavovat tomuto nebezpečí.
Tady to vypadá na příhodné místo, kudy se pustit ke břehu: přílivové vlny se táhnou rovnoběžně s pláží bez matoucích příčných proudů nebo zpětných vln. A tamhle jsou lidé, dívají se na příboj z vrcholků několika nízkých pískových dun. Snad ho už zahlédli; v každém případě mu pomohou dostat se na břeh.
Postavil se na prkně a ze všech sil mával – na tak nestabilní ploše to nebylo právě jednoduché. Ano, viděli ho; vzdálené postavy se najednou začaly vzrušeně pohybovat a několik jich ukazovalo jeho směrem.
Pak si Johnny všiml něčeho, co ho příliš nepotěšilo. Nahoře na dunách bylo nejméně deset surfových prken, některá ležela na přívěsech, některá stála zapíchnutá v písku. Tolik prken na břehu a ani jedno jediné v moři! Johnny věděl, protože Mick mu to častokrát říkal, že Australané jsou nejlepšími plavci a surfaři na světě. Teď byli tady a s veškerým svým vybavením doufali a čekali, ale měli dost rozumu na to, aby se o něco pokoušeli v tomto moři. Nebyl to povzbudivý pohled pro někoho, kdo se chystal k prvnímu pokusu.
Pomalu pádloval dopředu a hučení před ním neustále sílilo. Až dosud byly vlny, které se kolem něj přehnaly, hladké a nelámaly se, ale nyní se jejich hřebeny bíle pěnily. Jen sto metrů před ním začnou přepadávat a řítit se s hřměním na pláž, zde však byl ještě pořád v zemi nikoho mezi příbojovými vlnami a mořem. Několik metrů kdesi pod ním postupující vlny, které překonaly bez překážky tisíce kilometrů Pacifiku, poprvé pocítily tah a odpor pevniny. Pak už jim zbývalo je…
