Dvacátá první kapitola
„Tak tohle,“ bručel Franklin, „je odměna za dvacet let poctivé státní služby - dokonce i moje vlastní rodina se na mě dívá jako na krví potřísněného řezníka.“
„Ale všechno to bylo pravdivé, nebo ne?“ ujistila se Anna a ukázala na televizní obrazovku, která byla před několika vteřinami skutečně zalitá krví.
„Samozřejmě. Ale byla to zároveň velice chytře připravená propaganda. Klidně bych dokázal udělat něco podobného i na naši obhajobu.“
„Jsi si tím jist?“ zeptala se Indra. „Tví nadřízení to po tobě budou jistě chtít, ale nebude to jednoduché.“
Franklin rozzlobeně odfrkl.
„Ty statistické údaje jsou nesmyslné! Už jen myšlenka, že bychom mohli všechna naše zvířata převést na produkci mléka je šílená. Kdybychom všechny naše zdroje přeorientovali na získávání velrybího mléka, nedokázali bychom nahradit ani čtvrtinu ztrát tuku a proteinu, ke kterým by při uzavření našich zpracovatelských zařízení došlo.“
„Ale Waltře,“ uklidňovala ho Indra, „nemusíš si ničit cévy, jak se snažíš zůstat klidný. Ve skutečnosti tě štve představa, že planktonové farmy se rozšíří, aby doplnily vzniklou mezeru v produkci potravin.“
„No, ty jsi bioložka. Je praktické měnit tu kaši v hovězí žebírka nebo steaky?“
„Zjevně je to možné. Nechat šéfa Waldorfu ochutnat skutečný a potom uměle vytvořený produkt byl skutečně chytrý tah. Zvlášť když odborník nedokázal oba vzorky rozeznat. Nepochybně na tebe čeká nádherná bitva - lidé z farem se okamžitě vrhnou na Therovu stranu a Ministerstvo pro moře a oceány se rozdělí na několik skupin.“
„Možná s tím počítal,“ pronesl Franklin s váhavým obdivem. „Má po čertech dobré informace. Mrzí mě, že jsem se tenkrát tolik rozpovídal o produkci mléka - a oni to v konečné verzi článku ještě zdůraznili. Jsem si jist, že právě tím to celé začalo.“
„To je další věc, o které jsem se chtěla zmínit. Kde přišel k číslům, na kterých založil svou statistiku? Pokud vím, nikde mimo úřad nebyla zveřejněna.“
„Máš pravdu,“ souhlasil Franklin. „Měl jsem na to přijít dřív. Hned zítra ráno se vydám na Heron a promluvím si s doktorem Lundquistem.“
„Vezmeš mě s sebou, tati?“ prosila Anna.
„Tentokrát ne, mladá dámo. Nerad bych, aby nevinné uši mé dcery vyslechly slova, která zřejmě budu nucen pronést.“
„Lundquist je v laguně, pane,“ oznámil mu hlavní laborant. „Nemůžeme se s ním spojit, dokud se nevrátí sám.“
„Nemůžete? Tak se vypravím k laguně a poklepu mu na rameno.“
„Nemyslím, že by to bylo moudré, pane. Attila a Čingischán nemají cizince příliš v lásce.“
„Pane Bože - copak on je ve vodě s nimi?“
„Ano - mají ho docela rádi a spřátelili se i se strážci, kteří s nimi pracují. Ale cizí člověk by mohl rychle zmizet v jejich žaludku.“
Franklin si pomyslel, že se tu děje spousta věcí, o kterých nemá tušení. Rozhodl se vypravit k laguně. Pokud nebylo nesnesitelné horko a pokud člověk neměl nějaká velká zavazadla, nestálo za to si brát na tak krátkou vzdálenost auto.
Když konečně došel k novému východnímu molu, změnil názor. Buď se ostrov Heron zvětšil, nebo začíná pociťovat svůj věk. Posadil se na kýl dnem vzhůru obrácené loďky a pohlédl na moře. Byl sice příliv, ale čára označující okraj útesu byla dobře vidět a za chvíli se objevily vodotrysky dvou zabijáckých velryb jako ozdobné chocholy mlhy. Na moři se pohupovala malá loďka. Někdo v ní seděl, ale Franklin nedokázal na tak velkou vzdálenost poznat, jestli je to doktor Lundquist nebo někdo z jeho asistentů.
Po několika minutách čekání zavolal pro loď, která by ho dopravila k útesu. Po delším čase - kdyby plaval, dostal by se tam dřív - dorazil na místo a poprvé zahlédl Attilu a Čingischána.
Obě kosatky měřily kolem deseti metrů. Jak se k nim s loďkou přiblížil, obě zvířata se vynořila z vody a upřela na něj velké inteligentní oči. Nezvyklý pohled na velká bílá těla budil ve Franklinovi neklid a pocit, že se neocitl tváří v tvář zvířatům, ale stvořením, která by mohla stát na vývojovém žebříčku výš než on sám. Byl si ale vědom, že pravda je jiná …
