3. AKADEMIE
Ten, jenž hledí na měsíc ani jeho druhové si nepamatovali pranic z toho, co viděli, jakmile krystal přestal vysílat svou hypnotizující moc nad jejich mozky a experimentovat s jejich těly. Následujícího dne, když vyrazili ven na pastvu, ho minuly téměř bez povšimnutí; patřil pro tu chvíli k nedůležitým kulisám jejich životů. Nedal se jíst a sám je také pohltit nemohl; byl pro ně proto zcela bezvýznamný.
Dole u říčky chrlili Ti druzí jako obvykle výhružné, ale neškodné skřeky. Jejich vůdce, jednoduchý samčí opočlověk, vzrůstem a věkem podobný Tomu, jenž hledí na měsíc, avšak zuboženější, podnikl dokonce krátký výpad na území tlupy; hlasitě vřeštěl a mlátil kolem sebe pažemi, aby nahnal strach protivníkům a předvedl svou vlastní odvahu. Voda v potoce nebyla nikde ani půl metru hluboká, avšak čím hlouběji se do ní Ten bez ucha odvažoval, tím méně si byl jist sám sebou a tím byl nešťastnější. Velmi záhy ustal v postupu a vydal se zase nazpět a s přehnanou důstojností se přidal ke svým.
Jinak nedoznal obvyklý program žádné změny. Tlupa našla dostatek potravy, aby vydržela do druhého dne, a nikdo také nezahynul.
Avšak v noci na ně opětovně čekala krystalová deska, obklopená pulsující světelnou a zvukovou aurou. Program, jejž připravila, se však od včerejšího poněkud lišil.
O některé z opolidí vůbec nedbala, jako by se soustřeďovala pouze na nejslibnější jedince. Jedním z nich byl i Ten, jenž hledí na měsíc; znovu pocítil pátravé úponky plížící se neužívanými postranními cestičkami jeho mozku. A pojednou mu vytanuly před očima vidiny.
Snad byly uvnitř krystalického kubusu; snad byly celé v hlubinách jeho mysli. Ať tak či onak, pro Toho, jenž hledí na měsíc byly naprosto skutečné. A přitom byl jeho obvyklý automatický impuls zahánět všechny vetřelce pryč ze svého loviště utlumen až k nečinnosti.
Hleděl na jakousi pokojnou rodinku, která se pouze v jednom směru lišila od výjevů, jaké znal. Samec, samice a dvě mláďata, kteří se tajuplně objevili před ním, byli sytí až přecpaní, srst měli hladkou a lesklou - takhle si Ten, jenž hledí na měsíc neuměl život vůbec představit. Podvědomě ucítil, jak jemu samému vystupují žebra; žebra tamtěch tvorů byla ukryta pod záhyby tuku. Čas od času se líně protáhli, jak odpočívali poblíž vchodu do jeskyně, zjevně v míru s celým světem. Velký samec občas na důkaz spokojenosti mohutně říhl.
Jinou činnost nevyvíjeli a po pěti minutách obraz naráz zmizel. Krystal zůstal jen třpytivým obrysem v tmách; Ten, jenž hledí na měsíc sebou trhl, jako by se probouzel ze sna, uvědomil si náhle, kde je, a zavedl tlupu zpět do jeskyň.
Neuchoval si žádnou vědomou vzpomínku na to, co uviděl; avšak té noci, když seděl ponořen v mlčení u vchodu do svého doupěte, uši nastraženy na zvuky okolního světa, pocítil Ten, jenž hledí na měsíc první nejasné ostny nového a intenzívního citu. Byl to matný a neujasněný pocit závisti - žalostivosti nad svým vlastním údělem. Neměl ani představu o tom, co ji způsobuje, ani si nevěděl rady, jak se s ní vyrovnat; avšak nespokojenost se už uhnízdila v jeho duši, a tak učinil malý krůček směrem k lidství.
Noc za nocí se opakoval obraz oněch čtyř tlusťoučkých opolidí, až se stal zdrojem obluzujícího předráždění, které jen posilovalo věčný hryzavý hlad sužující Toho, jenž hledí na měsíc. To, že obraz na vlastní oči viděl, by bylo samo o sobě nestačil docílit takového výsledku; na pomoc musily přistoupit zásahy do psychiky. V životě Toho, jenž hledí na měsíc nastaly intervaly, které už si nikdy později nebyl schopen vybavit, intervaly, kdy byly pozměňovány samy atomární struktury jeho nesložitého mozku. Přežije-li tyto zásahy, stanou se ony struktury věčnými, neboť jeho geny je budou předávat dalším a dalším generacím.
Byl to pomalý a zdlouhavý proces, ale krystalický monolit měl trpělivost. Ani on sám ani jeho identické kopie rozptýlené po zeměkouli nepředpokládaly, že úspěch nastane u všech opolidí, kteří byli do ex…
