IV/ Hlubina
21. NAROZENINY
Staré známé tóny gratulační písničky, vyslané rychlostí světla miliardu kilometrů do prostoru, doznívaly mezi obrazovkami a panely kontrolní sekce. Dosti sebevědomě se tváříc Poolovic rodina, shromážděná kolem dortu na Zemi, zmlkla a naráz bylo ticho.
Pak pronesl Poole starší ochraptěle: „No, Franku, nic jiného mě teď nenapadá, co bych ti mohl říct, než že jsme v myšlenkách s tebou a že ti přejeme ty nejkrásnější narozeniny v životě.“
„Dej na sebe pozor, prosím tě,“ vpadla mu do řeči paní Poolová se zaštkáním. „Pánbůh tě opatruj.“
Ozvalo se sborové „Na shledanou“ a komunikační obrazovka potemněla. Je to divné pomyšlení, říkal si Poole, že tohle všechno se stalo před více než půlhodinou; teď už se rodina zase rozešla a jednotliví členové jsou na míle daleko od sebe. Svým způsobem však bylo to opožďování času, třebaže působilo i tíživě, současně také dobrodiním. Jako každý člověk oné doby považoval Poole za jednu z jistot, že může hovořit s kýmkoli na Zemi, kdykoli se mu zachce. Nyní už to neplatilo a těžce to doléhalo na jeho psychiku. Jeho odloučení nabývalo nových rozměrů a téměř všechny emocionální svazky byly napínány nad mez únosnosti.
„Omlouvám se, že ruším oslavy,“ řekl Hal, „ale je tu problém.“
„Jaký?“ otázali se současně Bowman i Poole.
„Mám potíž s udržováním kontaktu se Zemí. Závada je v montážní jednotce AE-35. Moje centrum pro prevenci defektů signalizuje, že během dvaasedmdesáti hodin může jednotka vypovědět službu.“
„Podíváme se na to,“ odpověděl Bowman. „Promítni nám optické zaměření.“
„Tady je, Dave. Dosud je zcela v pořádku.“
Na planšetě se ukázal dokonalý srpek, velice jasný na pozadí téměř bez hvězd. Byl pokryt oblaky, nejevila se na něm ani jediná geografická podrobnost. Na první pohled by bývalo vskutku možné splést si ho s Venuší.
Avšak už druhý pohled by onen první dojem opravil, neboť hned vedle byl Měsíc, jejž Venuše nemá, skutečný Měsíc - velikostí rovný čtvrtině Země a přesně v téže fázi. Bylo lehké si představit, že obě tělesa jsou jako matka a dítě, jak věřívalo mnoho astronomů až do chvíle, kdy svědectví lunárních vzorků prokázalo mimo pochybnost, že Měsíc nebyl nikdy součástí Země.
Poole a Bowman půl minuty mlčky studovali planšetu. Tento obraz se k nim dostával z dlouhoohniskové televizní kamery namontované na okraji velké rádiové mísy; nitkový kříž v jeho středu ukazoval přesnou orientaci antény. Pokud by svazek paprsků, tenký jako tužka, nebyl zamířen přesně na Zemi, nemohli by přijímat ani vysílat. Zprávy v obou směrech by míjely cíl a vystřelovaly by, nespatřeny a neslyšeny, ven ze sluneční soustavy do hlubin prázdnoty. Pokud by vůbec byly přijaty, stalo by se tak až po staletích - a jejich příjemcem by nebyl člověk.
„Víš, v čem je závada?“ zeptal se Bowman.
„Objevuje se jen občas, lokalizovat ji se mi nepodařilo. Ale zdá se, že je v montážní jednotce AE-35.“
„Jaký postup navrhuješ?“
„Nejlepší by bylo nahradit ji záložní jednotkou, abychom ji mohli přezkoušet.“
„O.K. - vykopíruj výkres.“
Informace bleskla na planšetě; současně vyklouzl ze štěrbiny pod ní arch papíru. Přes všechna elektronická zobrazení nastávaly okamžiky, kdy byla stará dobrá papírová kopie nejpraktičtějším druhem záznamu.
Bowman chvíli studoval plán a pak hvízdl.
„Tos měl říct hned,“ pravil. „To znamená jít ven z lodi.“
„Omlouvám se,“ odpověděl Hal. „Předpokládal jsem, že víš, že jednotka AE-35 je na vnější konstrukci antény.“
„Asi jsem to věděl tak před rokem. Jenže tady na palubě je asi osm tisíc subsytémů. Ale stejně to vypadá na jednoduchou operaci. Chce to jen otevřít panel a novou jednotku tam zasunout.“
„Mně se to docela líbí,“ řekl Poole jako člen posádky určený k rutinním pracovním úkonům ve vnějším prostoru. „Nemám nic proti změně krajiny. Neber to osobně, prosím tě.“
„Ověříme si, jestli s tím bude souhlasit řídící středisko,“ řekl Bowma…
