Bojový duch (Andrzej Sapkowski)

Dostihli nás na Třetí Úrovni. Možná usoudili, že víme o doku, ve kterém stojí „Isogi Maru”. Možná nás Žába znal natolik dobře, aby odhadl náš postup. A možná měli prostě štěstí. Štěstí, které nám chybělo.

Přijeli ve čtyřech ATV vybavených čidly a lokátory Infra R, protože nás zahrnuli palbou v okamžiku, kdy jsme si mysleli, že nás ještě kryje tma a kouř. V okamžiku do nás nahustili vše co měli – rakety, plasmu, střely SLAP. Pravý overkill.

Dostali polovinu chlapců z obranné čety. Bohužel dostali taky Santacanu, který je vedl. Jaime zemřel na místě. Rychle. Měl štěstí, zmetek. Ti méně šťastní, popálení a ranění ječeli tak, že si někteří z nás strhli na chvíli helmy z hlavy, aby utekli před tím, co vycházelo ze sluchátek.

Ale sebrali jsme se rychle. A odpověděli jim ještě větším overkillem. Pustili jsme do nich všechno, co jsme měli.

Muireann Tully sejmula jeden ATV laserem SACO, Papa probil druhý termitovou střelou z Mitsuoki. Z obou transportérů se nezachránil nikdo. Ze zbylých, které ostatně taky hořely, se vyrojili rangeři z Ifigenie-Thetis Interplanetary Security Forces ve svých černých kevlarových kombinézách a helmách se zrcadlovými clonami, podle kterých dostali své slangové pojmenování.

A jelo se na ostro. Uprostřed kouře, uprostřed ohně a hluku, uprostřed křiku, uprostřed šumu a sykotu vody řinoucí se ze stříkaček. Zrcadlovky si evidentně myslely, že nás smetou samotnou převahou, že nás zatlačí do chodeb na Druhou Úroveň. Ale my jsme neměli jiné východisko, museli jsme jít vpřed, do doku, kde stála „Isogi Maru” – nákladní loď, naše jediná šance.

Mezitím než Valerie a Papa Cuxart postavili na trojnožku Stalwart, nás trochu zmáčkli – granáty a střely z Craftsmanů nebyly dostatečnou ochranou, měli ostatně své vlastní Craftsmany, měli i dvojhlavňové Daihatsu. A uměli je používat. Začalo nám téct do bot. Jim taky teklo do bot, ale jich bylo víc.

Ale za chvíli promluvil Stalwart. Odhoďte všechny naděje, pravil, a Třetí Úroveň se změnila v dantovské peklo. Valerie klečící s tváří u krytu zaměřovače ječela jako šílená a plamenomet soptil a chrlil oheň, pod kterým se tavil beton a ocelové výztuže. Muireann a Culture Vulture sázeli do plamenů granát za granátem a Papa to všechno stehoval tenkou červenou nitkou laseru SACO.

- Dost! – zařval jsem. Viděl jsem, že je toho opravdu už dost. – Dost, Valerie ! Přeruš palbu!

Zvedla hlavu od zaměřovače. Měla nepříčetné oči, na špinavé tváři ji slzy vykreslily hrůzostrašné vzory.

Zvedl jsem ze země Mitsuoki. Byl nabitý. Odpálil jsem ho i bez míření rovnou od pasu. Termit vypálil ve stěně haly díru, kterou by bez problémů projel ATV. Papa Cuxart jemně odsunul Valerii a zvedl Stalwart i s trojnožkou.

- Nech ho tady – zabručel jsem. Udělal svou práci. Nemůžeme s sebou vláčet takovou zátěž. Vezměte pouze kulomety a SACO. Siobhan, Vulture do průlomu, pročistěte průchod ! Jdeme do doku ! Za chvíli obklíčí komplex ! Valerie, co je s tebou ? Vstávej, kurva, vstávej !

Valerie vzlykla, rozkašlala se a rozhlédla se po tom, co leželo okolo nás. To, co kolem nás leželo, byly krvavé cáry, které zůstaly z obranné skupiny. Brutálně jsem s ní škubnul a zvedl z kolen. Pohlédla mi přímo do očí. Najednou jsem pocítil lítost. Litoval jsem, že mě s Valerií nic nespojovalo. Nic, i když byl okamžik, kdy nás mohlo něco spojit. A už tehdy jsem věděl, že se ten okamžik nikdy nevrátí.

Dali jsme se do běhu. V dáli, zpoza dýmu , ohně a vody, jsem už slyšel řev dalších transportérů, prodírajících se na balonových kolech troskami.

„Isogi Maru” !

Ocelové schody. Plošina s žebříky. Rachot a křik, černé postavy v zrcadlových helmách. Nahoře i dole. A my uprostřed. Železná konstrukce kolem nás jiskřila pod údery kulek.

„Isogi Maru” !

Zázraky se stávají zřídka. Ne každodenně. Ne dnes. Když jsme vbíhali do spásné chodby, zasáhla Papa Cuxarta střela SLAP do krku. Jeho hlava prostě zmizela spolu s helmou a krabičkou Camelek, vetknutou za jejím páskem. Jedna ruka upadla na ocelové pláty. Druhá visela stále u těla, i když bylo těžko říci na čem. Přijali jsme to bez emocí – každý z nás měl vlastní problémy. Nikdo nevyvázl nezraněn. Krev z nás tekla proudem, klopýtali jsme, padali, vstávali.

„Isogi Maru” !

Na druhé podestě upadla Muireann a už nebyla schopna vstát. Valerie ze sebe strhla popruhy, zacvakla spony do pásů Irky a už ji vlekla po ocelových plátech. Já jsem klečíc vystřílel do zrcadlovek, které se za námi hnaly, všechny kumulativní rakety z Mitsuoki. Všechny tři. Ale tou poslední jsem zlikvidoval schodiště – termit změnil polovinu podesty v malebnou pavučinu, třpytící se jiskrami a slzami roztaveného kovu.

Z chodby zarachotily Craftsmany, ve sluchátkách zavibroval křik obou děvčat. Běžel jsem za nimi – běžel jsem podél širokého pásu lesknoucí se krve, kterou zanechávala Muireann vlečená po ocelových plátech.