Římanka

Alberto Moravia

85 

Elektronická kniha: Alberto Moravia – Římanka (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: moravia05 Kategorie:

Popis

Alberto Moravia: Římanka

Anotace

Román, jehož hrdinkou a vypravěčkou je žena, prostitutka Adriana, která se navzdory absurdní životní situaci rozhodne mít a vychovat dítě, jehož otec je vrah.
Adriana je krásná mladá dívka, plná tužeb a ideálů, zcela normálních a přirozených: chce si založit rodinu, mít muže, děti. Chudý původ, nevraživé prostředí Říma a ve značné míře omezena a životem ubita matka ji postupně navádějí, až ji donutí dát se na řemeslo prostitutky a takto si vydělávat na živobytí …

Alberto Moravia – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

La Romana

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Římanka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Šestá kapitola

Mezitím jsem zaplatila všecky splátky na nábytek a pracovala jsem jako kat, abych si vydělala další peníze a mohla zaplatit výbavu. Ráno jsem pózovala v ateliérech, odpoledne jsem se zavírala do velkého maminčina pokoje a tam jsem pracovala až do noci. Ona seděla u okna u šicího stroje a já jsem seděla kousek od ní u stolu a šila jsem v ruce. Maminka mě naučila šít prádlo, a já jsem v tom vždycky vynikala a práce mi šla rychle od ruky. Vždycky se našla spousta knoflíkových dírek, které se musily udělat, obroubit a spravit, a pak se na každé košili musilo udělat číslo; já jsem ta čísla uměla dělat zvlášť dobře, každé bylo tvrdé, výrazné a vypadalo, že vyrůstá z látky. Šily jsme zvláště pánské prádlo, někdy nám přišly do rukou také dámské košile, kombiné a kalhotky, ale vždycky jenom běžné věci, protože maminka neuměla jemně pracovat a potom neměla paničky, které by jí dávaly zakázky. A jak jsem šila, ztrácela jsem se v myšlenkách na Gina, na manželství, na výlet do Viterba, na maminku a na svůj život, a čas mi zkrátka rychle utíkal. Ale nikdy jsem se nedověděla, na co myslí maminka; ale jistě na něco myslila, protože se vždycky tvářila u šicího stroje vztekle, a když jsem na ni promluvila, tu mi většinou jen odsekávala. Když se k večeru začalo stmívat, vstávala jsem ze židle, střásala jsem se sebe nitky, oblékla jsem na sebe své nejlepší šaty a šla jsem ven buď na návštěvu k Giselle, anebo na schůzku s Ginem, když měl volno. Dnes se ptám sama sebe, byla-li jsem tehdy šťastná. V jistém smyslu ano, protože jsem horoucně toužila po jedné věci a tu věc jsem považovala za blízkou a možnou. Pak jsem zjistila, že skutečné neštěstí přichází tehdy, když už nejsou žádné naděje; a pak není k ničemu, když se má člověk dobře a když nic nepotřebuje.

V této době jsem si nejednou všimla, že mě na ulici sleduje Astarita. Stávalo se to hodně brzy ráno, když jsem odcházela do ateliérů. Astarita obyčejně stával na druhé straně ulice na místě, kde hradba ustupovala dozadu, a čekal, až vyjdu. Nikdy nepřešel na druhou stranu, a zatímco jsem já rychle spěchala podél domů k náměstí, šel trochu pomaleji za mnou podél hradeb. Myslím, že se na mne díval, a zdálo se, že mu to stačí; tak se právě chovají lidé zamilovaní až po uši, a on zamilovaný byl. Když jsem přišla na náměstí, postavil se na refýži právě naproti místu, kde jsem čekala já. A pořád mě pozoroval; ale stačilo jenom obrátit oči v jeho stranu, hned ztratil hlavu a tvářil se, jako by vyhlížel tramvaj. Žádná žena nemůže zůstat lhostejná, když se setká s takovou láskou; také já jsem k němu někdy cítila jakýsi polichocený soucit, třebaže jsem byla skálopevně rozhodnuta, že už s ním nebudu nikdy mluvit. Potom přijel Gino nebo tramvaj, podle dní; vstoupila jsem do auta nebo do tramvaje a Astarita zůstával stát na refýži a díval se za mnou, jak se vzdaluji a mizím.

Jednou večer jsem se vrátila domů k večeři; když jsem vstoupila do velkého pokoje, našla jsem v něm Astaritu; stál s kloboukem v&nb…