Zpěvník

Doslov

Při vyslovení jména Francesco Petrarca se čtenáři téměř automaticky vybaví jméno opěvované Laury a obraz básníka se redukuje na tuto jedinou představu. Je to věky zakořeněná pověra. Petrarca byl víc než to, a jeho vztah kLauře byl složitější, než jak jej mechanickým, statickým způsobem kreslí učebnice.

Básník byl zároveň – a svým současníkům především – učenec a jeho „vysoká“ (podle tehdejších měřítek) tvorba prózou i veršem patří ne italské, ale latinské středověké literatuře. Latina byla výsostný jazyk, italština v dobové hierarchii stála mnohem níž. Byla to lidová mluva, volgare. Petrarca si získal slávu latinskými filozofickými spisy. Psal neúnavně listy, i nejvýznačnějším současníkům, „svým blízkým“, léta tyto listy shromažďoval a redigoval, až posléze je shrnul do dvaceti čtyř knih (tyto Ad familiares vyšly dvakrát již za jeho života, pochopitelně v manuskriptech; kromě nich jsou ještě dochovány dva soubory listů z pozdních básníkových let). Dějiny evropské vzdělanosti podtrhují zvláště význam Petrarky-obnovitele antických studií. Nemůžeme říci „zakladatele“, protože humanisté ve skutečnosti antiku neobjevili, opírali se o autory vzdělancům běžně známé už dříve. Výrazným dokladem toho je v Itálii Dante. Moment vývojového zvratu je Petrarkovi přičítán z odlišných důvodů. Věnoval se antice soustavně jako nikdo před ním. Měřil současnost velkými příklady z minulosti a důsledně prosazoval posuny v hierarchii hodnot, zděděných po předcházejících stoletích. V tom ho pak následovali další. Bojoval o znovunastolení staré římské velikosti – ta ústřední myšlenka zní nad jiné silně v jeho politických verších. Byl jí tak posedlý, že ho vedla až ke krajním nedůslednostem: nejprve spoléhal na římský lid a jeho tribuna Colu di Rienzi, ale po ztroskotání Colova revolučního hnutí hledal uskutečnění svých ideálů právě u těch, kteří Colu dali popravit, u velmožů. Dodejme, že teoretik byl zároveň politickým praktikem v mnoha významných diplomatických posláních.

Petrarca si získal soudobou slávu především dík latině. Z touhy po okázalé korunovaci básníkem latinsky píše výpravnou báseň Afrika o činech starořímského Scipiona staršího, Africana. K rozsáhlému eposu se přiřazují četné drobnější latinské verše na různé náměty. Italské verše tvoří jen zlomek Petrarkova literárního odkazu.

Těžištěm Zpěvníku (Canzoniere) jsou verše „Na život paní Laury“ a „Na smrt paní Laury“, ale označení je nepřesné. Do souboru, jak jej autor uspořádal na konci života, jsou včleněny i politické básně a verše na jiná témata.

Milostný vztah Petrarky a Laury bezděky připomíná starší legendární vztah Danta a Beatrice, tím spíše, že v Petrarkovi čteme řádky, které jsou zjevným ohlasem Nového života. Jsou tu však podstatné rozdíly. Beatrici, dceru florentského hedvábníka Folca Portinariho a manželku Simona de Bardi, známe jako konkrétní historickou osobu. Dante ji poznal v dětství, léta se s ní prý nesetkal a Nový život začal psát přibližně dva roky po její předčasné smrti. Je to už zidealizovaná vzpomínka. A Beatrice Komedie je ryzí teologický symbol, odpoutaný od všeho lidského. O Lauře víme přesně, kdy a kde se s ní autor prvně setkal i kdy zemřela – za onoho pověstného moru, který tvoří rámec povídek Boccacciova Dekameronu. Víme, že byla vdaná, a známe verše, které jsou přímou básníkovou reminiscencí na jednotlivá setkání s ní. Známe i fyzické podrobnosti, jako že byla (znak výjimečné krásy) plavovláska s tmavýma očima. Je ve verších zcela konkrétní, hmotná. Ale životní předlohu po staletích úmorného pídění nikdo nezná. Zůstalo nedoloženo, zda to byla Laura de Noves, manželka Uga de Sade, který žil tehdy u avignonského dvora – jak to v osmnáctém století vemlouval čtenářům jinak dobrý Petrarkův životopisec de Sade, pozdní potomek rodu. Naprázdno vyzněly i různé jiné dohady. Jméno nikdo nevypátral, právě tak jako jména matek nemanželských dětí, o které Petrarca do stáří něžně pečoval.

Petrarkův vztah k Lauře má v průběhu Zpěvníku dynamický charakter: napřed zanícení „láskou na první pohled“, pak toužení a krize nevyslyšeného milence, potom elegie nad Lauřinou smrtí a nakonec výčitky svědomí, že duchovní (třebas nižšího svěcení) se nechal odvrátit pozemskou smyslností od vyšších hodnot, a závěrečné pokání i hledání útočiště v Bohu. Starý básník píše Triumfy – Triumf lásky, Triumf cudnosti, Triumf smrti, Triumf slávy, Triumf času a Triumf božství – protějšek Dantovy Komedie, obraz duše putující od pozemskosti k Bohu. Z živé bytosti se Laura už v druhém dílu Zpěvníku proměňuje v symbol, v mystickou hlasatelku nejvyšší křesťanské pravdy. Právě v druhém dílu, který komentátoři shodně považují za silnější než básně na Lauřin život.

Petrarkovy italské verše jsou ve svém úhrnu dramatem, ale je to drama svého druhu. Básník nezná děj ani přímý konflikt jako Dante, i když často užívá v lyrice dialogu. Je to vždy disputace, v níž najdeš tu a tam náznak dění, jako např. v Triumfu smrti. Napětí je vytvářeno protikladem stanovisek nebo gradací myšlenky až do závěrečné pointy. Básníci předcházejících škol zpívali víceméně abstraktní lásku k Dámě. Petrarca vstupuje do poesie se svými osobními city, ale i on ještě stojí jednou nohou v odcházejícím světě. Vášeň v jeho verších prochází do konečné stylizace sítem intelektu; je tu stále kolísající napětí mezi vřelým osobním prožitkem a vybroušeným, kultivovaným vyjádřením. Teprve další vývoj odstranil tento rozpor, a právě zmíněný nesoulad, jak zjištují kritici od po…