Zpěvník

Když údělem mých slok

je mluvit, jak mě nutí touha žhavá,
jež nutila mě vzdychat bez ustání,
Amor, jenž pobodává,
ať řídí jako průvodce můj krok
a skuje rýmy pro má horování —
ne však že sladkostí mi srdce raní
a roztaví. Chvěje mnou v obavách
cit v hrudi, tam, kam nevidí už jiní.
Řeč vzněcuje, zle činí…
Ani můj verš (já trnu a mám strach),
ač dřív to dokázal,
neutlumí ten požár v myšlenkách.
Ne — v zvuku slov div už jsem neroztál,
jako by člověk z ledu v slunci stál.

Zprvu jsem uvěřil,
že v slovech najde moje neskonalá
touha snad krátký klid, příměří časem.
Ta naděje mi dala
odvahu vyslovit cit, jímž jsem žil.
Teď mě však opouští a rozplývá se.
Leč zpívat dál vyznání lásky zase
mi přikazuje čas.
Tak mocný cit mě strh, vpřed se mnou běží,
a mrtev rozum leží.
Dřív třímal uzdu; teď nestaví hráz.
Kéž Láska aspoň dá mi
tak mluvit, aby — dojde-li můj hlas
kdy k uším sladké nepřítelky, paní —
ne mně je naklonil, leč slitování.

Pravím: Jestliže kdysi,
když oheň pravé cti žhnul myslemi,
někteří tu i onde trmáceli
se pilně po zemi,
po vodách, ušlechtilost hledali si
a nejkrásnější květ z ní za žeň měli —
pak dnes, když Bůh, Příroda, Láska chtěli,
aby všem ctnostem byly domovem
ty oči, pro něž žiji v radostech,
tento i onen břeh
mi není třeba přejít, změnit zem…
K nim běžím, když se chvěji,
vždy jsou mi ve všem spásným pramenem.
V stavu, kdy předčasně si sám smrt přeji,
jen u nich hledám pomoc v beznaději.

Jak v noci hlavu stočí
lodivod vysílený vichřicí
za dvěma světly, jež vždy z pólu svítí,
tak pro mne jen ty oči
jsou útěcha, souhvězdí zářící
v té bouři milostného vlnobití.
Mnohem víc je, co si z nich kradmo chytí
můj zrak, jak Amor učí, tu a tam,
než to, co laskavě mi vskutku daly…
Pro vše, čím jsem, já malý,
jen v nich svou míru ustavičně mám.
Od prvních popatření

krok k dobrému nenajdu bez nich sám.
Vznes jsem je nad všecko, co duše cení;
má vlastní hodnota mi ničím není.

Nikdy bych nedoved
představit si ten účinek, říc jasně,
co jejich pohled v srdci vyvolává.
Před ním se tratí, hasne
kdekterá radost, k níž mě život ved,
a každá jiná krása vyhledává.
Takový mír bez zármutků mi dává,
jaký zná věčně jen to nebe chladné,
mír, jímž chví jejich láskyplný smích.
Jen den kéž pevně bych
moh hledět, jak v těch očích Láska vládne,
tak blízko stát bych chtěl!
Z hvězd by se v kruzích netočily žádné,
na nic bych včetně sebe nemyslel,
hleděl a víčky téměř nezachvěl!

Než to, co lze, chci spíš
— běda! — to, čeho srdce nedosáhne,
a žiji touhou bez naděje dál.
Jen uzel, kterým stáhne
a obtočí můj jazyk Amor, když
se lidský zrak svitu těch očí vzdal,
kdyby se rozplet! V tu chvíli bych vzal
odvahu říci neobvyklá slova,
jež ty, kdo porozumí, pohnou k pláči.
Leč staré rány stačí
odrazit poraněné srdce znova.
Já zesinám pak tím
a nevím sám, kde moje krev se schová,
a nezůstanu, čím jsem byl, a vím:
Amor mě zabil tímhle zraněním.

Kancóno, cítím, zemdlévá mi pero
dlouhým a sladkým rozprávěním; vím,
že já v své samomluvě nezemdlím.

Jméno, kterým mimo Tita Livia rovně nejenom Pádua, nýbrž celá Itálie právě se honosí, jest básníř František Petrarca, který nejen okrasou čtrnáctého, nýbrž i následujících století v učeném světě ostal; kritici nadarmo básně jeho lehčiti usilovali. Jsa velikým milovníkem starých spisovatelů řeckých, pilným jich čítáním brzy se osvítil a světu vzdělaností svou vpravdě užitečným býti si umínil, v čemž mu povinnosti stavu duchovního a ouřad arcijahenský v Parmě, převorství a kanovnictví nikoli nepřekážely. Mimo své učenosti uměl Petrarca u každého tak příjemným se učiniti, že …