Sto sonetů Lauře

97

Je nyní čas, aby se duše
konečně navždy zbavila
světských vzpomínek
a pomyšlení.
Co mníš? Co děláš? Co se stále znova
ohlížíš v onen nenávratný čas?
Proč, bezútěšná duše, zas a zas
přikládáš planouc v oheň dřeva nová?
Ty sladké pohledy, ta něžná slova,
jak jedno za druhým je líčilas,
již odváty; a marno (víš to as)
na zemi hledat, co zem neuchová.
Ach neobnovuj, co nám saje síly;
už nesleduj ten vratký, bludný cit;
jen za tím jdi, jenž pevně k dobru cílí.
Hledejme v nebi, co svět neposkyt,
neb zlá je všechna krása, neumí-li
živa i mrtva než nám bráti klid.