Obyčejný život

Karel Čapek

62 

Elektronická kniha: Karel Čapek – Obyčejný život (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: capek65 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Čapek: Obyčejný život

Anotace

O autorovi

Karel Čapek

[9.1.1890-25.12.1938] Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře,...

Karel Čapek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Obyčejný život“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XVIII.

Potom přišla válka. Mé nádraží bylo dost důležitý uzlík pro transporty vojáků a materiálu, a tož tam dali vojanského komandanta, jakéhosi ožralého setníka v polovičním deliriu. Od rána řval, pokud byl vůbec při sobě, pletl se do mých věcí a tasil šavli na traťmistra; žádal jsem nahoru, aby sem poslali někoho pokud možno méně šíleného, ale když to nepomohlo, nezbylo než mávnout nad tím rukou. Mé vzorné nádraží chátralo, žalno se podívat; zaplavil je pustý nepořádek války, zápach lazaretu, zacpané transporty a ohavný rmut špíny. Na perónech rance a rodiny z evakuované fronty, v čekárnách, na lavičkách, na poplivaných podlahách spí vojáci jako mrtví. A pořád tudy patrolují ochraptělí, rozlícení četníci a hledají dezertéry nebo chudáky, kteří si vezou v batohu trochu brambor; pořád nějaký křik a lamento, lidé na sebe podrážděně ryčí nebo jsou někam strkáni jako ovce, uprostřed toho zmatku trčí dlouhý a strašně tichý vlak s raněnými a odněkud je slyšet, jak opřen o vagón dáví a zvrací ožralý setník.

Bože, jak jsem to počal nenávidět! Válku, železnice, své nádraží a všechno. Ošklivily se mi vagóny páchnoucí špínou a dezinfekcí, s rozbitými okny a počmáranými stěnami; ošklivilo se mi to zbytečné pobíhání a čekání, věčně ucpané koleje, tlusté samaritánky a vůbec všechno, co mělo co dělat s válkou. Nenáviděl jsem to zběsile a bezmocně; zalézal jsem mezi vagóny a div jsem neplakal nenávistí a hrůzou, Kriste Ježíši, tohle přece nevydržím, tohle nemůže nikdo vydržet! Doma jsem o tom nemohl mluvit, neboť žena věřila nadšeně a s planoucíma očima ve vítězství císaře pána. U nás, jako všude za vojny, chodily děti chudých na uhlí do jedoucích vlaků; jednou jeden klouček spadl a přejelo mu to nohu; slyšel jsem jeho děsný řev a viděl rozdrcenou kostičku v krvavém mase. Když jsem o tom řekl ženě, zbledla trochu a vyhrkla prudce: “Bůh ho potrestal!” Od té chvíle jsem s ní nemluvil o ničem, co se týkalo války; nu, vidíš přece, jak jsem unaven a hotov se svými nervy.

Jednou se ke mně přihlásil na peróně člověk, kterého jsem hned nepoznal; ukázalo se, že jsme byli spolu na gymnáziu a že je něčím v Praze. Muselo to ze mne ven, tady jsem o tom s nikým nemohl mluvit. “Člověče, ta válka se prohraje,” sípěl jsem mu do ucha, “dej si říci, tady máme ruku jako na tepně.” Poslouchal mě chvíli a pak tajemně hučel, že by chtěl se mnou o něčem mluvit. Smluvili jsme se v noci za nádražím, bylo to bezmála romantické. Prý on a několik českých lidí mají spojení s tou druhou stranou; potřebovali …