Cesta na sever

NORDKAPP

Ale teď už je to opravdu trochu drsné; fouká to rabiátsky a ostrý příliv co chvíli zhoupne Hakona na bok. Je to k smíchu; člověk chce přejít palubu a rázně vykročí, a paluba se mu sama zvedne ochotně k noze; chce došlápnout, ale paluba ustoupí a člověk má hloupý pocit, že padá, jako když potmě nevidí schod a šlápne do prázdna. Avšak kdo už z jakýchkoliv pohnutek vrávoral mátožnou nohou po nejisté půdě zemské, je v tom za chvíli jako doma. Já myslím, že nejlepší prostředek proti mořské nemoci je láhev koňaku; musíte ji ovšem vypít na pevnině a potom se cvičit v chůzi; i získáte trénink, který vám může být jednou na palubě dobrý. Budete se mistrně potácet a balancovat a hledat pod nohama půdu; hlava se vám bude točit a budete se chytat kapteina, lan i zábradlí, ale v duši vám bude báječně a rozjařeně a budete zpívat a hlaholit, zatímco duše abstinentské v kabině stenají a šeptají modlitby předepsané pro hodinku smrti. Probatum est.

Břehy jsou tu tmavé a holé, udělané z prahorní břidlice; nahoře je to glaciálním obdobím ohoblováno do plochy jako stůl, a k moři to spadá černě a strmě; strašně přísný kraj je to, ale má to styl a velikost skoro tragickou. Pořád stěna za stěnou, bez konce lysé náhorní plató, přervané strmými roklemi, zsinalé lišejníkem a plesnivě olezlé nizoučkou vegetací. Je to příšerná melancholie; člověk se ani nepodiví, když si to Hakon Adalstein začne zničehonic perendit rovnou do černé skalní stěny; asi je to sebevražda, kaptein stojí s rukama v kapsách v otevřeném černém kabátku a jen tak pro sebe mrká, malý, černý důstojník na můstku říká mezi zuby “stödig, stödig” –

“Stödig,” opakuje muž u kormidla a dívá se modrýma očima na černou skálu. Už jenom deset metrů; ta skála není zlá, ale před ní trčí špičatě z příboje dost nepříjemné černé útesy. Tak co?

“Hart bagbord,” povídá černý důstojník.

“Hart bagbord,” opakuje muž u kormidla a točí kolem; Hakon Adalstein chraptivě zatroubil, a najednou to na skále zavířilo jako bílá metelice; tisíce, desetitisíce křičících racků krouží kolem skály, a teď teprve člověk vidí, co jich tam ještě sedí na každé skalní římse; vypadá to jako porculánové izolátory na střeše telefonní centrály. Loď zahouká znova, a tu se zvednou celé lavice bílých racků a krouží jako sněhové vločky kolem černé stěny. Tak to tedy je Fugleberg neboli Ptačí hora.

“A čím se tu ti chudáci ptáci uživí?” stará se soucitný hlas po mém boku.

Inu čím; asi rybami.

“To je hrozné,” vydechl soucitný hlas. “Chudáci ryby!”

A pořád skála za skalou, všechny si jsou podobné, všechny stejně beznadějně holé a strohé až tamhle po tu poslední. Hakon Adalstein dlouze zabučí a zamíří si to rovnou do té kolmé a černé stěny.

“Zase Fugleberg?”

“Ne-ei. Nordkapp.”

Tak vida, Nordkapp. Člověk by řekl, že ta Evropa se končí trochu náhle, jako by ji uťal; a trochu smutně. Pravda, je to jako černá ořízka. Kdyby se k ní člověk blížil od severu, řekl by asi: Propána, co je tohle za smutný a veliký ostrov? – Inu, je to taková divná země, země starostí, Evropa jí říkají; mohl by to být ráj na zemi, ale čert ví, nějak to nechce jít; proto je tu ta varovná černá skalní tabule. Ona vlastně není doopravdy nejsevernějším bodem Evropy; ten je na tomhle nízkém a protáhlém útesu, který se jmenuje Knivskjaerodden, což znamená nůž; a vůbec nejsevernější místo pevniny je tamhle dál na Nordkynu, kdežto Nordkapp je jenom konec ostrova Mageroy. Ale to je jedno; Evropa si vybrala Nordkapp za svůj nejsevernější bod; myslí si, když už konec, ať aspoň stojí za to. Ona si vždycky tak trochu potrpěla na okázalost; tož předstírá aspoň onačejší konec, než jaký opravdu má.

Konec Evropy; tam nahoře za tím bílým mořem jsou sic ještě Medvědí ostrovy a Svalbard, ale to už se tak nebere. Tak vida, konec; tak jednoduše a stroze, tak velkým a nepatetickým vykřičníkem se končí naše pevnina se svou celou historií: něčím tak pravěkým a původním, jako je tahle skalní stěna. Já vím, jednou na ní bude ohromný nápis SHELL nebo FYFFE’S nebo co; ale zatím to tu stojí čistě, velce a vážně jako na začátku světa. Ba ne, to není konec Evropy; to je její začátek. Konec Evropy je tam dole, mezi lidmi, tam, kde mají nejvíc napilno. –

Pomalu, pomalu obeplouvá Hĺkon Adalstein černou skálu a spouští kotvy v zálivu Hornvika; budou se lovit čerstvé ryby, aby byla nějaká změna po trondheimských konzervách. Kdo chce, může tahat za předlouhou šňůru tak dlouho, až mu najednou začne rybářský vlas utíkat a on se dá do …