První parta

XVII.

Ráno se Standa probudil s blahým pocitem: dnes nemusím do školy. Ještě se slastně protáhl a pak teprve si vzpomněl, kdepak škola, člověče; ale fárat nemusím, až v pět hodin. Až v pět hodin - to je celé moře času, jako školní prázdniny. Venku zářivý den, asi k ránu sprchlo; dole řičí kanár a cukrují hrdličky, u sousedů durdivě kdáká slípka; a Standa samou bujností vyskakuje z postele, aby nic z té krásy nezmeškal. Jen tak že si hlavu omočil ve vodě, a už běží ven, dupe po schodech jako kůň a stojí na prahu. Bože, to je krásný den!

V zahrádce klečí dlouhý Adam a dloubá se prstem v záhonku. Zvedl hlavu, a na jeho dlouhé, hubené tváři zatanulo něco jako úsměv.

"Dobré jitro," volá Standa.

Adam se narovnal. "Nazdar, Stando. Máš... máš tam snídani."

To sice nebylo ujednáno, ale snad že je dnes takový den jako svátek - inu, dějí se to věci! Už jsem tu skoro jako doma, cítí Standa s radostí. "Já hned přijdu," volá, "jen co si přinesu noviny." Číst ráno noviny, to je taky jako svátek. Hornická kolonie jako vymetená, chlapi jsou na šichtě a jen my máme volno, - no, nádhera! "Mařenko, dej Standovi snídani," povídá Adam do okna, a Standa si jde pro noviny jako pán. Jako pán, bodeť; ale nejraději by skákal po jedné noze, jakou má ze všeho radost.

Teď sedí u Adamů v kuchyni a rozkládá před sebou noviny. Paní Marie mu nese na táce snídani, - Standa šilhá po jejích bílých pažích s nazlátlým pelem; co by asi řekla, kdyby ji políbil tady u lokte - snad by upustila tác a řekla polohlasem, co to děláte! - To já ze samé radosti, paní Marie, to se smí, dnes už je takový den.

Jenže teď už je na to pozdě; Marie postavila tác na stůl a rovná na tabuli bílý ubrus. Teprve teď Standa vidí - na táce je konvice kávy, tenké krajíčky chleba a talířek s plátky růžově prokvetlé slaniny. Standa je jako u vidění, tohle ještě nikdy nesnídal; je tím nesmírně poctěn a dojat, až se začervenal. "Děkuju," vypravil ze sebe a neví, co s hlasem, co s rukama a vůbec. Docela zbytečně odkašlal a zamračeně, téměř přísně vyhrkl: "Adam... Adam mně říkal... abych vám půjčil nějaké knihy." Tak, teď je to venku; a Standa si oddychl.

Ruce paní Marie se zastavily na ubruse. "Adam?" vydechla užasle. "To vám řekl Adam?"

"Včera... včera večer to říkal. Že prý ráda čtete -"

"Vždyť se mnou o tom ani nemluvil," řekla nějak zmateně; nu, co to je, - rty se jí chvějí a dívá se očima dokořán někam za Standovu hlavu. "Mně... mně se ani nezmínil!"

"Můžete si vybrat, kterou chcete," bručí Standa, ale Marie snad neposlouchá; pořád tak vyjeveně zírá, a teď se jí najednou zalily oči slzami; rychle se odvrací, aby jí nebylo vidět do tváře.

"Jistě to sám řekl? Sám od sebe?" vyhrkává nějakým zvlhlým a kolísavým hlasem. "Tak mu řekněte, že... že budu ráda..." A bums! zabouchly za ní zasklené dveře do jejího pokojíčku, zavěšené z vnitřku bílou záclonkou. Standa se za ní překvapeně dívá a kroutí hlavou, - co tohle má být? Proč já mu mám říkat - jako by spolu ani nemluvili! Tak co, rozhrčí se tam šicí stroj a zakřičí tam kanár jako před chvílí? Ne, nikdo tam snad ani nedýchá; jen hrdličky venku se mohou udusit samým cukrováním. A co mi je po tom, myslí si nevolně Standa; já nebudu nikomu nic vyřizovat, řekněte si to sami. A Standa se vrhá s chutí na svou snídani a své noviny.

Tak tady to je v místních novinách: katastrofa na jámě Kristině. Standa se dychtivě naklání, aby mu neušlo ani slovo; neboť je jaksi účastníkem té pohromy a má právo na to, aby byla vylíčena podrobně a podle pravdy. Celkem je to tady správně popsáno, uznává Standa: krátce po zahájení druhé směny... detonace v nové směrné třídě... zpráva se roznesla rychlostí blesku. Správně. Oběti jsou... to asi dali do novin z ředitelství nebo ze závodní rady. Ihned byly zahájeny záchranné práce... a tuhle: "K práci na těžce poškozeném a zvláště nebezpečném severním úseku se první dobrovolně přihlásili tito horníci -" Standovi zatlouklo srdce, musel na chvilku přestat číst. " ... první se dobrovolně přihlásili tito horníci: Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek, František Matula, V. Půlpán a Antonín Suchánek, kteří ihned sfárali na pomoc zasypaným kamarádům. Záchranné práce v detonačním poli pokračují po celou noc..." Standa to čte znovu: "... první se dobrovolně přihlásili tito horníci: Josef Adam, Josef Falta, Jan Martínek..." Vynechali pana Hansena a prachaře Andrese; to snad udělali naschvál, ale spravedlivé to není, míní Standa pohoršeně; a jeho tam jmenují V. Půlpán! Standu to hrozně mrzí, celou radost …