4 – OBCHODNÍ PODNIK KAPITÁNA VAN TOCHA
Když kapitán van Toch toto vypravoval, zježily se mu vlasy v týle úchvatem a vzrušením.
„Ja, pane, to teda jsem přisahal. Od ty doby, chlapče, jsem neměl chvílu pokoje. V Padang jsem vzal svy prázdniny a poslal jsem tem židům v Amsterdam sto padesát sedum perel, všecko, co mně ty my zvířátka donesly. Potom jsem našel takovyho jednoho chlapa, on to byl Dajak a shark-killer, co zabíjí ty žraloky nožem ve vodě. Hrozné zloděj a vrah, ten Dajak. A s ním po takovy maly tramp-lodi zpátky na Tana Masa, a teď, fella, tu budeš tym svym nožem zabíjet ty žraloky. Já chcel, aby tam ty sharks vybil, aby dali pokoj mým ještěrkům. On byl takové vrah a pohan, ten Dajak, že si nic nedělal ani z těch tapa-boys. Čert nečert, jemu to bylo jedno. A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments, – tož počkat, já o tom mám takovou lodní knihu, do ktery jsem to každé den psal.“ Kapitán vytáhl z náprsní kapsy objemný notes, ve kterém počal listovat.
„Tož kteryho dnes máme? Pravda, dvacátyho pátyho června. Tak například dvacáty páty červen, to bylo teda loni. Ja, tady. Dajak zabil žraloka. Lizards mají ohromné interest o tu mrchu. Toby - to byl teda jeden takové menší ještěrka, ale tuze chytré,“ vysvětloval kapitán. „Já jim musel dát všelijaky jmena, víš? abych o nich mohl psát tu knihu. - Tož Toby strkal prsty do ty díry od toho nože. Večer nosili suchy větve na můj oheň. To nic není,“ bručel kapitán. „Já najdu nějaké jiné den. Třeba dvacátyho června, ne? - Lizards stavěli dál ten - ten - jak se řekne jetty?“
„Hráz, ne?“
„Ja, hráz. Takové dam. Teda stavěli dál ten nové hráz na severozápadním konci Devil Bay. - Člověče,“ vysvětloval, „to ti bylo báječny dílo. Hotové breakwater.“
„Vlnolam?“
„Ja. Oni na ty straně snášeli svy vajíčka a chceli tam mít tichou vodu, víš? To oni si sami vymysleli, že tam udělají takové ten dam; ale já tě řeknu, že by žádné úředník nebo inžinýr od Waterstaat v Amsterdam neudělal lepší plán na takové podvodní hráz. Náramně šikovny dílo, jenomže jim to brala voda. Oni si vyhrabávají pod vodou aji takovy hluboky díry do břehů, a v těch dírách oni ve dne žijou. Hrozně chytry zvířata, pane, docela jako beavers.“
„Bobři.“
„Ja, ty veliky myši, co dovedou stavět ty přehrady na řece. Oni tam měli spoustu těch hrází a hráziček, v tom Devil Bay, takovy krásně rovny dams, že to vypadalo jako nějaky město. A nakonec chceli postavit ten hráz přes cely ten Devil Bay. Tož tak. - Už dovedou odvalovat kameny heverama,“ četl dále. „Albertovi - to byl jeden tapa-boy - to rozmačkalo dva prsty. - Dvacátyho prvního: Dajak sežral Alberta! Ale bylo mu po něm špatně. Patnáct kapek opia. Slíbil, že už to neudělá. Pršelo celé den. - Třicátyho června: Lizards stavěli ten hráz. Toby nechce dělat. - Pane, ten byl chytré,“ vysvětloval kapitán s obdivem. „Ty chytry nikdy nechcou nic dělat. On furt něco kutil, ten Toby. Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly. - Třetího července: Sergeant dostal nůž. - To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant. A moc šikovné, pane. - Sedmyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish - to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš?“
„Sépie?“
„Ja, to bude ona. - Desátyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish - to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva. Šeredny zvíře to je. - A teď pozor, pane Bondy. Třináctyho července. Já to tu mám podtrženo. Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka. Váha sedumdesát liber. Tak tady to je, pane Bondy,“ prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně. „Tady to stojí černy na bílym. To je ten veliké den, chlapče. Akorát třináctyho července loni.“ Kapitán zavřel notes. „Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti. Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají. Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun - harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky -, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit. Člověče,“ křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, „víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne?“
„Plný ran?“
„Ja, samá díra od toho harpunu.“ Kapitán se napil, až to klokotalo. „Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys... takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům. A taky nějaky dřevo jsem jim dal. A dva železny wheelbarrows –“
„Trakaře. Kolečka.“
„Ja. Takovy kolečka. Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz. Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš? No, hrůzu věcí dostali. Já bych je nechcel ošidit, to zase ne. Počkej, chlapče, něco ti ukážu.“
Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík. „Tož tady to mám,“ řekl a vysypal jeho obsah na stůl. Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně; dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové. G. H. Bondy byl jako u vidění; nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi –
„To je krása,“ vydechl s úžasem, „kapitáne, to je jako sen!“ „Ja,“ děl kapitán nevzrušeně. „Pěkny je to. A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl. Mám to tady napsany,“ řekl ťukaje na náprsní kapsu. „Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons - Mně přijdou …
Adam Trkal –
Tento Čapkův světově proslulý román byl sice napsán už v roce 1935, ale ze své aktuálnosti neztratil nic. Čapek si zřetelně uvědomoval nebezpečí nastupujícího fašismu, jeho destruktivní ideologie a hrozící další světové války. Tuto svou obavu geniálně vtělil do Války s mloky, který je dodnes mementem varujícím před hrozbou lidské lhostejnosti, fanatismu a touhy po moci.
Román je autentický i díky Čapkově schopnosti měnit styl psaní. Skvělé dílo, v povinné četbě pro školy není náhodou.