Krakatit

XXIV.

Prokop se coural po parku mrze se na cosi a nevyspale zívaje. Divil se, co s ním vlastně chtějí, a měřil s nelibostí své boty podobné vojenským bagančatům i své unošené nohavice. Ponořen v tyto myšlenky div že nevlezl až doprostřed tennisového hřiště, kde princezna hrála se dvěma panáky v bílých šatech. Uhnul rychle a pustil se směrem, kde předpokládal konec parku. Nu, na této straně končil se park jakousi terasou: kamenná balustráda a kolmo dolů zeď nějakých dvanáct metrů vysoká. Možno se pokochat vyhlídkou na borové lesíky a na vojáčka, který dole přechází s nasazeným bajonetem.

Prokop zamířil v tu stranu, kde se park svažoval dolů; našel tam rybník s koupelnami, ale přemáhaje chuť vykoupat se vešel do pěkného březového hájku. Tak vida, tady je jenom laťový plot a u polozarostlé cestičky vrátka; nejsou dokonce zavřena a lze vyjít ven, do borového lesa. Putoval tiše po klouzavém jehličí až na kraj lesa. A sakra, tady je dobré čtyři metry vysoký plotu.

„To je horko, že?“ řekl Prokop, aby to zamluvil.

„Tady se nesmí,“ povídal vojáček; i otočil se Prokop na patě a ubíral se podle ostnatého plotu dál. Borový les přešel v mlází, a za ním jsou nějaké kůlny a chlévy, patrně panský dvůr; nakoukl tam plotem, a tu se uvnitř rozlehl strašný řev, chroptění a štěkot, a dobrý tucet dog, bloodhoundů a vlčáků se sápal na plot. Čtyři páry nedůvěřivých očí vykoukly ze čtverých dveří. Prokop pro jistotu pozdravil a chtěl jít dál; ale jeden čeledín vyběhl za ním a povídal, že „tady se nesmí“, načež ho dovedl zpátky až k vrátkům do březového háje.

To vše Prokopa velmi rozlaďovalo. Carson mně musí říci, kudy se jde ven, umiňoval si; nejsem přece kanár, aby mne drželi v kleci. Vyhnul se obloukem tennisovému hřišti a zamířil k parkové cestě, kudy ho Carson vedl nahoru do zámku. Jenže teď se mu postavil do cesty filmový chlapík v placaté čepici, a kam prý pán kráčí.

„Ven,“ řekl Prokop zkrátka. Ale „tady se nesmí“, vysvětloval mu člověk v čepici; tudy prý se jde k muničním barákům, a kdo tam chce jít, musí mít laissez-passer od ředitelství. Ostatně vrata ze zámku přímo ven jsou tuhle zpátky po hlavní cestě a vlevo, prosím.

Prokop se tedy pustil po hlavní cestě a vlevo, prosím, až přišel k velikým mřížovým vratům. Děda vrátný mu šel otevřít. „Račte mít lístek?“

„Jaký lístek?“

„Pasírku.“

“Jakou pasírku?“

„Lístek, že smíte ven.“

Prokop se rozlítil. „Copak jsem v kriminále?“

Děda krčil lítostivě rameny. „Prosím, dneska mi dali rozkaz.“

Chudáku, myslel si Prokop, ty bys dal tak někoho mohl zadržet! Jen udělal rukou  t a k h l e –

Z okna vrátného domku vyhlédla povědomá tvář, náramně podobná jistému Bobovi. Prokop tedy ani nedokončil svou myšlenku, otočil se na patě a loudal se zpátky z zámku. U všech rohatých, řekl si, to jsou divné okolky; skoro to vypadá, jako by tu někdo měl být zavřen. Dobrá, promluvím si o tom s Carsonem. Především nestojím o jejich pohostinství a nepůjdu k obědu; nebudu sedět s panáky, kteří se tam na tennisovém hřiště chechtali za mými zády. – Rozhořčen nesmírně odebral se Prokop do pokojů, které mu byly vykázány, a vrhl se. Za chvíli zaklepal pan Paul a ptal se vlídně a starostlivě, půjde-li pán k déjeuner.

„Nepůjdu,“ vrčel Prokop.

Pan Paul se poklonil a zmizel. Za chvilku tu byl zas a strkal před sebou stůl na kolečkách, pokrytý sklenicemi, křehoučkým porcelánem a stříbrem. „Prosím, jaké víno?“ ptal se něžně. Prokop zamručel cosi, jako aby mu dali pokoj.

Pan Paul šel po špičkách ke dveřích a vzal tam z dvou bílých pracek velikou mísu. „Consommé de tortues,“ šeptal pozorně a naléval Prokopovi, načež mísa opět zmizela v bílých tlapách. Toutéž cestou přišla ryba, pečeně, saláty, věci, které Prokop jakživ nejedl a ani dobře nevěděl, jak se jedí; než ostýchal se dát před panem Paulem najevo jakékoliv rozpaky. „sedněte si,“ kázal Paulovi, ochutnávaje nosem a patrem nahořklé bleďoučké víno. Pan Paul se šetrně uklonil a zůstal ovšem stát.

„Poslyšte, Paul,“ pokračoval Prokop, „myslíte, že tu jsem zavřen?“

Pan Paul pokrčil uctivě rameny. „Prosím, nemohu vědět.“

“Kudy se odtud dostanu ven?“

Pan Paul chvilinku přemýšlel. „Prosím, po hlavní cestě a pak nalevo. Poroučí milostpán kávu?“

“No, třeba,.“ Prokop si opařil krk skvostným mokka, zatím co pan Paul mu podával všechny vůně Arabie v cigárové krabici a stříbrný hořák. „Poslyšte, Paul,“ začal zas Prokop kousaje špičku doutníku, „děkuju vám. Neznal jste tady nějakého Tomše?“

Pan Paul obrátil oči k nebi samým usilovným vzpomínám. „Neznal, prosím.“

“Kolik je tu vojáků?“

Pan Paul uvažoval a počítal. „Na hlavní stráži asi dvě stě. To je infanterie. Potom polní četníci, to nevím kolik. V Balttin-Dortum škadrona husarů. Na střelnici v Balttin-Dikkeln kanonýři, to se mění.“

“Proč tu jsou polní četníci?“

“Prosím, tady je válečný stav. Kvůli muniční továrně.“

“Aha. A to se hlídá jen tady kolem?“

“Tady jsou jen patroly, prosím. Řetěz je až dál, za lesem.“

“Jaký řetěz?“

“Hlídková zóna, prosím. Tam nikdo nesmí.“

“A kdyby chtěl člověk odejet –„

“To musí mít povolení od staničního komanda. Přeje si pán ještě něco?“

“Ne, děkuju vám.“

Prokop se natáhl na chaise-longue rozkošnicky jako sytý bej. Nu uvidíme, řekl si; až potud to není tak zlé. Chtěl vše uvážit, ale místo toho si vzpomněl, jak před ním Carson poskakoval. Že bych ho nedohonil? Napadlo ho a pustil se za ním. Stačil jediný pětimetrový skok; ale tu se Carson vznesl jako kobylka a hladce přelétl přes skupinu keřů. Prokop dupl nohou a vzlétl za ním, a jen zvedl nohy, když letěl nad vrcholky křoví. Nový odraz, a již letěl bůhvíkam, nestaraje se dále o Carsona. Vznášel se mezi stromy, lehýnký a volný jako pták; zkusil několik plaveckých rázů nohama, a vida, stoupal výš. To se mu nesmírně zalíbilo. Mocnými tempy se šrouboval kolmo nahoru. Pod nohama se mu jako pěkně narýsovaný plán otevíral zámecký park se svými altány, trávníky a vinutými cestami; lze rozeznat tennisové hřiště, rybník, střechu zámku, březový hájek; tam je ten dvůr se psy a borový les a ostnatý plot,…