DUNEDIN, 29. PROSINCE 2007
Teď došla Emma konečně klidu a spočinula ve své milované novozélandské zemi, pomyslela si smutně Sophie a nenápadně se podívala na Johna Franklina. Už chvíli stáli přede dveřmi jejího hotelového pokoje. Doprovodil ji až sem a zjevně se nemohl přimět k tomu, aby ji nechal o samotě. Byla k smrti unavená, cítila se prázdná a vyhořelá.
Judith se ji po pohřbu pokusila pozvat k sobě, aby Sophie přišla na jiné myšlenky, ale pokaždé se dočkala jen nesmlouvavého odmítnutí. Bylo to bláznivé, ale měla jen jediné přání – pokračovat v četbě příběhu.
Pohřeb kolem ní přešuměl jako ošklivý sen. Slova duchovního jí nepronikla k sluchu. Nehybně jako socha zírala na rakev zdobenou květy. Hlava jí napovídala, že v ní leží její matka Emma de Jongová, ale srdce se dosud zdráhalo tomu uvěřit. Neukápla jí ani slza.
To jediné, co opravdu cítila, byla hřejivá náklonnost, kterou jí projevovali John a Judith. V chladné kapli se posadili vedle ní, každý z jedné strany.
„Můžete mi kdykoli zavolat, kdybyste si to ještě rozmyslela,“ nabídl jí nyní John. Bylo na něm vidět, že se cítí zcela bezmocně.
„Děkuju vám!“ odpověděla mechanicky jako loutka.
Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Sophie!“ vypravil nakonec ze sebe. „Můj bratr je lékař. Bylo by asi rozumné, kdyby vám dal něco lehkého na uklidnění.“
„Já jsem přece úplně klidná!“ odpověděla nezvučné.
Povzdechl si.
„Chcete jít dál? To je to, po čem toužíte?“ zeptala se.
„Ne. Vím, že jindy bych na takovou otázku přisvědčil, ale teď tu stojím z jediného důvodu – bojím se o vás. Když mi zemřel otec, reagovala matka, která je jinak velmi citově založená, podobně zmateně jako vy. Nechybělo moc, a nechal bych ji doma samotnou, protože jsem se domníval, že všechno snáší s nadhledem, ale ona se pak zhroutila. Bratr usoudil, že to byl šok, který se projevuje se zpožděním. Naštěstí jsem od ní ještě nestačil odejít. Nechci, aby to ve vašem případě proběhlo podobně, abyste neměla nikoho, kdo by vám stál po boku.“ S těmi slovy ji něžně pohladil po bledých tvářích.
Nebyla to advokátova slova, která prorazila její niterný ledový pancíř, nýbrž ten něžný nevinný dotek. Sophii vstoupily slzy do očí. Stihla ještě odemknout a pozvat ho dál – a pak se bezmocně rozplakala. Jemněji objal a jako s malým dítětem se s ní konejšivě pohupoval sem a tam.
Nevzpomínala si, že by někdy v životě tak srdceryvně vzlykala – ani na otcově pohřbu. Jeden záchvat křečovitého pláče stíhal druhý. Přitom jí v hlavě všechno divoce vířilo. Oplakávala Emmu i svého otce Klaase. V Johnově náruči se cítila tak bezpečně, že si ani nevzpomínala, kdy něco takového prožila naposledy. Ani v nejmenším se neostýchala dát v jeho přítomnosti průchod bolesti a vyplakat se ze všeho zármutku.
Za notnou chvíli se mokrá od slz jemně vymanila z právníkova objetí a otočila se k němu.
Chci se dnes v noci schoulit do jeho náruče, napadlo ji. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.
Nechápavě zavrtěla hlavou a otevřela. „Ty?“ zeptala se překvapeně.
„No to je mi pěkné uvítání ubohého muže, který letěl za svou budoucí ženou přes půlku světa, aby s ní oslavil Nový rok!“ prohlásil se smíchem Jan a vstoupil do pokoje. Spatřil cizího muže sedícího na okraji hotelové postele a vrhl na něho nepřátelský pohled.
John rychle vstal, podal nervózní Sophii ruku a zašeptal: „Když tak mi zavolejte do kanceláře, než odletíte zpět do Německa. Potřebuji ještě pár pokynů. Například kam mám poukázat váš dědický podíl. Na shledanou, Sophie!“ Bez ostychu jí hluboce pohlédl do očí.
Cítila nutkání ho zadržet, ale on vypadal, že to s odchodem míní vážně.
Ačkoli ho Jan sledoval s viditelnou skepsí, nezapomněl John na dobré vychování a pozdravil na rozloučenou i Němce, ovšem velmi úsečně.
Ten naopak mlčel jako ryba a zíral na advokáta jako na přízrak. Potom se otočil a přísným hlasem se zeptal: „Co to bylo?“
„Můj novozélandský advokát, který nejen zorganizoval matčin pohřeb, ale společně s kolegyní mě na něj doprovodil. Teď se mě snažil utěšit, protože js…
