9
Komu: SillyLily@gmail.com
Od: BusyBee@gmail.com
Ahoj, Lily!
Mám jenom chvilku, tohle ťukám v metru (mám teď pořád naspěch), ale jsem strašně ráda, že ses ozvala. Je prima, že Ti to ve škole tak jde, i když si teda myslím, že s tím kouřením jsi měla fakt štěstí. Paní Traynorová má pravdu, byla by škoda, kdyby Tě vyloučili těsně před zkouškama.
Ale nebudu Ti dělat kázání. New York je úžasný. Užívám si každou minutu. A bylo by super, kdybys za mnou přijela, ale musela bys asi bydlet v hotelu, takže by ses nejspíš musela dovolit rodičů. Taky toho teď mám hrozně moc, pracovní dobu u Gopnikových mám dlouhou, takže bych neměla moc času s Tebou něco podnikat.
Sam se má dobře, dík za optání. Ne, ještě mi nedal kopačky. Vlastně je právě teď tady. Dneska večer zase odlítá. Jestli si chceš půjčit jeho motorku, můžeš se ho zeptat, až se vrátí. Vlastně bude lepší, když si tohle vyřídíte mezi sebou.
Tak jo, už budu vystupovat. Pozdravuj ode mě paní T. Pověz jí, že už jsem taky podnikla něco z toho, o čem Tvůj táta psal v těch dopisech (ne všechno: na rande s nějakou dlouhonohou blondýnou z korporátu jsem fakt ještě nebyla).
Pusu posílá Lou
Budík mi zazvonil v půl sedmé ráno a prořízl ticho jako pronikavá minisiréna. Zpátky u Gopnikových jsem měla být v půl osmé. Tiše jsem zasténala, zašmátrala po nočním stolku a budík vypnula. Spočítala jsem si, že pěšky mi to do Central Parku bude trvat tak čtvrt hodinky. V duchu jsem si projela, co všechno musím do té doby stihnout, a přemýšlela, jestli v koupelně ještě zbylo trochu šamponu a jestli bych si neměla vyžehlit halenku.
Sam ke mně natáhl paži a přivinul mě k sobě. „Nechoď ještě,“ broukl ospale.
„Musím.“ Jeho paže mě odmítala pustit.
„Tak přijď pozdě.“ Otevřel jedno oko. Voněl teple a příjemně a nespouštěl ze mě oči. Těžkou svalnatou nohou mi přejel po těle. Nedokázala jsem ho odmítnout. Bylo mu líp. Zjevně mnohem, mnohem líp.
„Musím se oblíknout.“
Začal mě líbat na klíční kosti, lehounkými polibky, ze kterých jsem se celá rozechvěla. Pak se jeho ústa lehce, ale soustředěně vydala po mém těle dolů. Zvedl ke mně zpod přikrývky hlavu a povytáhl obočí. „Na tyhle jizvy jsem zapomněl. Mám je fakt strašně rád.“ Znovu sklonil hlavu a dlouze líbal stříbrné cestičky na mém boku, které mi zůstaly po operaci, tak dlouho, až jsem se začala svíjet rozkoší, a pak jeho hlava zmizela níž.
„Same, musím jít! Fakticky!“ Prsty jsem křečovitě sevřela přikrývku. „Same… Same… Fakt už… ach!“
Za nějakou chvíli jsem ležela na břiše, na kůži mě studil zasychající pot, prudce jsem oddechovala, bolelo mě svalstvo na úplně nečekaných místech, ale ve tváři jsem měla přihlouplý úsměv. Vlasy mi spadaly přes obličej, ale nedokázala jsem se přimět je odhrnout. Jeden pramínek se mým dechem pravidelně zvedal a klesal. Sam ležel vedle mě. Zašátral rukou po prostěradle, až našel tu moji. „Tys mi tak chyběla,“ zašeptal. Posunul se a převalil, takže teď ležel na mně a já se nemohla ani hnout.
„Louiso Clarková,“ zamumlal tím svým neskutečně hlubokým hlasem, který rezonoval až někde hluboko ve mně. „Co ty mi to děláš?“
„No, jestli to chceš brát přísně technicky, tak jsi něco udělal ty mně.“
Ve tváři se mu zračila nesmírná něha. Zvedla jsem hlavu, abych ho políbila. Uplynulých osmačtyřicet hodin jako by se náhle úplně vytratilo. Byla jsem na tom pravém místě, s tím pravým mužem, jeho paže mě objímaly a jeho tělo bylo nádherné a důvěrně známé. Přejela jsem mu prstem po tváři, pak se znovu naklonila a políbila ho.
„Přestaň už,“ vydechl s očima upřenýma do mých.
„Proč?“
„Protože pak se neovládnu a ty už máš teď zpoždění a nechci mít na svědomí, že bys přišla o práci.“
Otočila jsem hlavu, abych viděla na budík. Prudce jsem zamžikala. „Tři čtvrtě na osm?!? Děláš si srandu? Jak může být krucinál tři čtvrtě na osm?!?“ Vysoukala jsem se zpod Samova těla, divoce zamávala rukama a zapadla do koupelny. „Panebože! Já přijdu tak pozdě! Ach ne! Ne ne ne ne ne!!!“
Dala jsem si tak bleskovou sprchu, že …
