NEDĚLE
Dnes ráno jsem zapomněl, že je neděle. Vyšel jsem z domu a procházel ulicemi jako obvykle. Vzal jsem si s sebou Evženii Grandetovou. A pak, když jsem otvíral vrátka do parku, měl jsem náhle dojem, že mi něco dává znamení. Park byl opuštěný a holý. Ale… jak to vyjádřit? Nevypadal jako obvykle, usmíval se na mne. Chvíli jsem stál opřenýo mříž a pak jsem naráz pochopil, že je neděle. Bylo to na stromech a na trávnících jako lehký úsměv. Nedalo se to popsat, bylo by bývalo třeba vyslovit velmi rychle: „Je to park v zimě, v neděli ráno.“ Pustil jsem se mříže, obrátil se k domůmaměšťanským ulicím a řekl tlumeně: „Je neděle.“ Je neděle: za doky, podél moře, u nákladového nádraží a vůbec kolem celého města jsou prázdné haly a ve tmě nehybné stroje. Ve všech domech se za okny holí muži; hlavu mají hozenou zpátky, upřeně se dívají hned do zrcadla, hned na chladné nebe, aby zjistili, jestli bude hezky. Bordely otevírají pro první zákazníky, venkovany a vojáky. V kostelích při světle svíček pije nějaký muž víno před klečícími ženami. Na všech předměstích a mezi nekonečnými zdmi továren se daly na pochod dlouhé, černé zástupy a zvolna postupují do středu města. Pro jejich přijetí se ulice zařídily jako při vzpourách: ve všech obchodech, s výjimkou obchodů v Hospodské ulici, spustili kovové rolety. Zanedlouho zaplaví kolony mlčky ulice, jež vypadají jako po vymření: nejdřív přijdou železničáři z Tourville se svými ženami, které pracují v Saint-Symphorinu v továrnách na mýdlo, pak drobní měšťané z Jouxtebouville, po nich dělníci z Pinotových prádelen a za nimi všichni nádeníci ze čtvrti Saint-Maxence: chlapi z Thiérache přijedou poslední tramvají v jedenáct hodin. Zanedlouho se uprostřed zarýglovaných obchodů a zamčených dveří zrodí nedělní dav. Hodiny odbíjejí půl desáté, vydávám se na cestu: tou dobou lze v neděli vidět v Bouville vynikající podívanou, ale nesmí se přijít příliš pozdě po skončení hrubé mše. Ulička Joséphina Soularyho je jako po vymření, páchne sklepením. Ale jako každou neděli ji zaplňuje honosný hluk, hukot moře. Zahýbám do ulice Předsedy Chamarta, kde jsou třípatrové domy s dlouhými, bílými okenicemi. Této ulice notářů se plně zmocnil mohutný nedělní povyk. V Gilletovu průchodu rámus ještě sílí, poznávám ho: je to rámusení lidí. A pak náhle po levici výbuch světla a zvuků. Dorazil jsem: jsem v Hospodské ulici, stačí, abych zaujal místo mezi sobě rovnými, a uvidím, jak si budou lepší páni vzájemně smekat.
Před pouhými šedesáti lety by se nikdo zázračný osud Hospodské ulice, kterou dnes obyvatelé Bouville nazývají malým Pradem, nebyl odvážil předvídat. Viděl jsem plán města z roku 1847, na němž ta ulice ani není vyznačená. V té době to asi bývala tmavá, páchnoucí díra se strouhou, v níž mezi dlažebními kostkami plavaly rybí hlavy a vnitřnosti. Ale na sklonku roku 1873 vyhlásilo Národní shromáždění, že je v obecném zájmu, aby byl na pahorku Montmartre vybudován kostel. O několik měsíců později měla žena bouvillského starosty vidění: její patronka, svatá Cecílie, jí přišla vyčinit. Což je vůbec možné, aby se smetánka každou neděli vláčela blátem na mši do Saint –
- –
- René nebo do Saint-Claudienu a poslouchala ji ve společnosti kramářů? Což nejde Národní shromáždění příkladem vstříc? Bouville se těší v dané chvíli díky ochraně Nebes prvotřídní hospodářské situaci: nebylo by tedy správné, kdyby se k větší slávě Páně postavil kostel? Tato vidění byla schválena: městská rada konala historické zasedání a biskup se uvolil, že bude sbírat subskripce. Zbývalo ještě vybrat místo. Staré obchodnické a loďařské rodiny soudily, že kostel se má postavit na vrcholku Zeleného vrchu, kde bydlely, „aby svatá Cecílie mohla ochraňovat Bouville jako Nejsvětější srdce Ježíšovo Paříž“. Noví páni z Námořního bulváru, jichž sice tehdy byla pouhá hrstka, zato však byli velice bohatí, se dali slyšet: dají, co bude třeba, ale kostel postaví na Marignanském náměstí; když kostel zaplatí, hodlají mít možnost ho užívat; ani v nejmenším s…
