VI.
A běda. Ramses měl pravdu. John opravdu studoval Bibli, a to valnou část svého volného času. Tu zbývající se potuloval po vesnici a tesklivě vyhlížel svou milovanou. Když se vrátil lehkým krokem a s připitomělým úsměvem na tváři, poznala jsem, že Charity zahlédl; pokud dupal a tvářil se, jako by mu zemřel věrný pes, věděla jsem, že jeho cesta byla zbytečná.
Dopoledne po návštěvě misionářů jsme dokončili předběžnou obhlídku naleziště. Bylo asi pět kilometrů dlouhé, od vesnice Bemaš až do místa vzdáleného asi kilometr od Lomené pyramidy v Dahšúru. Našli jsme stopy po mnoha malých pohřebištích, od časů Starého království po dobu římskou, a téměř všechna byla důkladně vyloupena. Dvě poněkud propadlejší oblasti, jedna asi pět kilometrů jižně od Lomené pyramidy, a druhá asi kilometr severně od první, byly hustě posety úlomky vápence. O nich Emerson prohlašoval, že jde o pozůstatky mazghúnských pyramid.
Opakovala jsem to slovo nevýrazným hlasem. „Pyramidy?“ hlesla jsem.
„Pyramidy,“ řekl manžel nepohnutě, zatímco se na obzoru za ním výsměšně rýsovaly slavné monumenty Dahšúru.
Po obědě Emerson oznámil, že hodlá navštívit de Morgana. „Pracovat začneme nejdřív za jeden dva dny,“ vysvětloval, „a Ramses Dahšúr ještě neviděl. Měl jsem v úmyslu vzít ho do Sakkáry a Gízy, ale odjeli jsme z Káhiry tak narychlo, že se nepodíval ani do tamního muzea.“
„Na pamětihodnosti bude dost času i po sezóně,“ odpověděla jsem a pečlivě přitom skládala ubrousek.
„Je přece zdvořilé zajít pozdravit souseda, Peabodyová, nebo ne?“
„Jistě, ale tohle je poprvé, co tě zajímá zdvořilostní návštěva. Ale dobře,“ dodala jsem rychle, „když na tom tak trváš. Zajdeme tam.“
Selima jsme vzali s sebou. John měl za úkol dohlédnout na opravy našeho příbytku a Abdulláh na dokončení průzkumu, protože už dobře znal Emersonovy pracovní postupy a uměl je využít. Přesto mi bylo jasné, že Emerson jen velmi nerad někomu předává velení.
I přes duševní vyrovnanost, kterou jsem známá, jsem začala pociťovat hořkost, když jsme se ke vznešeným pyramidám Dahšúru přibližovali. S nepopsatelnou touhou jsem teď zírala na objekty, které jsem doufala, že budu moci detailně poznat při práci.
Dvě velké dahšúrské pyramidy pocházejí ze stejného období jako ty v Gize a jsou jen o něco málo nižší. Byly postaveny z bílého vápence a díky němu se jejich stěny barví podle momentálního osvětlení – od zlatého odstínu při západu slunce po přízračnou bílou barvu v poledne. Teď v brzkém odpoledni se bělostně tyčily proti výrazně modrému nebi.
Na prostranství v jejich blízkosti se nacházejí ještě tři menší pyramidy, zbudované o něco později, kdy se stavební dovednosti zhoršovaly. Nejsou z kamene, ale z nepálených cihel, kamenem pouze obložené, a časem ztratily původní tvar, protože obkladové kameny byly odstraněny a použity na jiné stavby. I přesto jedna z cihlových pyramid – ta nejjižnější – z jistého úhlu místu dominuje a vytváří až hrozivý kontrast s bílými, zachovalejšími stavbami. Tato tmavá pyramida stále více přitahovala můj pohled, až jsem nakonec zvolala: „To je ale úžasná a strašidelná stavba, Emersone! Opravdu jde taky o pyramidu?“
Čím víc jsme se k Dahšúru blížili, tím víc byl manžel mrzutější, a tak jen odsekl: „Víš moc dobře, že to pyramida je. A nesnaž se mě, prosím, rozveselit předstíráním neznalosti.“
Měl pravdu. Památky Dahšúru jsem znala stejně dobře jako pokoje vlastního domu. Mohla bych se tam procházet i poslepu. Emersonova mizerná nálada byla navíc zčásti způsobena provinilostí vůči mně, protože věděl, jak moc jsem po pyramidách prahla. Dobře mu tak.
Arabové nazývají tmavý monument „Černá pyramida“, což si plně zaslouží, třebaže připomíná spíše masivní věž. Když jsme dojeli na místo, zahlédli jsme u její jižní stěny kopáče, ale pana de Morgana nebylo nikde vidět. Teprve když ho Emerson zavolal jménem, vylezl ze stanu, kde právě po obědě pospával.
De Morgan byl pohledný třicátník, původně důlní inženýr, než ho zvolili předsedou Oddělení starověku, což byla funkce …
