II.
Reakce ostatních byla podobná. Všichni souhlasili, že Berengeriin odkaz na bajku byl pouze produkt choré mysli. Zdálo se, že Emerson se nehodlá tématem dál zabývat, a odebrali jsme se k večeři.
„Dnes přespím u hrobky,“ oznámil Emerson, když dojedl. „Po dopoledním objevu budu schopen získat všechny dělníky a hlídky, které potřebuj u k dokončení díla, do té doby existuje riziko vykradení.“
Vandergelt odložil vidličku. „Co to, sakra, zase povídáte?“
„Pozor na slovník, jsou zde dámy,“ pokáral ho Emerson. „Zapomněl jste snad, že očekávám posla? Dorazí zítra. Pak se dovím pravdu. Prosté „ano“ nebo „ne“ postačí. Pokud bude zpráva znít „ano“… Kdo by si pomyslel, že osud jedné osoby závisí na tom krátkém slovíčku?“
„Nepřeháněj,“ procedila jsem koutkem úst. Emerson se na mě zamračil, ale pochopil.
„Dojedli jsme?“ rozhlédl se po přítomných. „Výborně. Doporučuju, abyste si šli lehnout. Omlouvám se, že vás tak popoháním, ale chci se vrátit do Údolí.“
„Asi se chcete omluvit, že nás opouštíte,“ řekla lady Baskervilleová. Zvednuté obočí naznačovalo, že si je své nezdvořilosti vědoma.
„Ne, neopouštím, ještě si dám kávu, abych neusnul.“ Cestou z jídelny ke mně přistoupila Mary. „Nerozumím tomu příběhu, paní Emersonová, byl divný… Jak souvisí s matčinou smrtí?“ ptala se.
„Možná vůbec,“ uklidnila jsem ji. „Stále ještě tápeme, Mary. Spousta věcí je jaksi v mlze a nevíme, jestli nás nějaké náznaky přivedou k pachateli.“
„Jak jsme dnes všichni formální,“ prohodil všudypřítomný pan O’Connell se svým profesionálním uličnickým úsměvem. Měla jsem však dojem, že jeho pohled skrývá něco mnohem vážnějšího.
Ten večer jsme se k sobě chovali nanejvýš zdvořile. Tiché mumlání „černou, bílou, bez cukru, prosím“, ve mně budilo zdání, že se nacházím na nějakém civilizovaném místě a sleduju okolí přes kouzelné brýle. Každý v místnosti hrál svou roli, každý něco ututlával – city, činy, myšlenky.
Lady Baskervilleová měla nechat nalévat kávu mě. Počínala si totiž velmi nešikovně, a když se jí podařilo vylít polovinu šálku na podnos, vykřikla a v zoufalství se chytla za hlavu.
„Dneska jsem tak nervózní, nevím, co dělám! Rozvažte si to, Radcliffe. Zůstaňte raději doma, neriskujte. Nepřežila bych další…“ Emerson s úsměvem zakroutil hlavou a lady Baskervilleová řekla poněkud klidněji: „To jsem si mohla myslet. Tak si aspoň vezměte někoho s sebou, nechoďte sám.“
Tvrdohlavý Emerson se chystal radu odmítnout, ale ostatní muži jeden přes druhého podpořili doporučení paní domu. Vandergelt se nabídl jako první.
„Ne, ne, musíte zůstat a hlídat dámy,“ připomněl mu Emerson.
„Jak vždy mi, Herr Professor, bude ctí nabídnout služby slovutnému –“
„Děkuju, obejdu se.“
Já jsem mlčela. Nebylo třeba slov, já a Emerson jsme se domluvili i bez nich. Nejspíš existuje jistá forma elektrických vibrací. Pochopil můj nevyslovený vzkaz, protože se mi vyhýbal pohledem, když se rozhlížel po místnosti, aby si vybral vhodného nočního společníka.
„Mou obětí bude pan O’Connell,“ rozhodl se. „Doufám, že strávíme klidnou noc, a on může pracovat na svém novém článku.“
„To mi dokonale vyhovuje, profesore,“ řekl mladý Ir. Vzal si od lady Baskervilleové šálek s kávou.
Vtom Emerson vyskočil ze židle. „Podívejte tamhle!“ vykřikl.
Zraky všech se obrátily k oknu, kam ukazoval. O’Connell rychle rozhrnul záclony. „Co jste viděl, profesore?“
„Mihlo se tam cosi bílého, jako by někdo rychle přešel kolem okna,“ odpověděl manžel.
„Nic nevidím,“ řekl O’Connell a vrátil se.
Chvíli všichni mlčeli. Já jsem pevně svírala područky křesla a snažila se úporně přemýšlet, protože mě zrovna napadlo něco strašného. Netušila jsem, co měl Emerson na mysli tou nemožnou vidinou a teatrálním výkřikem, zaujalo mě totiž cosi zcela jiného. Mohla jsem se mýlit, ale pokud ne, je třeba okamžitě zasáhnout.
„Moment,“ zvolala jsem a vstala.
„Co je?“ divil se Emerson.
„Mary! Rychle, omdlévá –“
Všichni muži se vrhli k užaslé dívce, přesně jak jsem si představovala. Nečekala jsem však, že porozumí. Evelyn b…
