64
Byly teprve čtyři hodiny, ale nad Manhattanem již zavládl časný zimní soumrak. Taxíky manévrovaly za lepší pozicí na mokrých ulicích; chodci pobíhali na přeplněných chodnících, krčili se proti nepřízni živlů, deštníky mířili proti sobě jako rytíři na středověkých turnajích.
Christopher Lash stál v davu lidí na rohu Madisonovy a Padesáté šesté a čekal, až se změní světlo na semaforu. Déšť, pomyslel si. Bez něho by to nebyly ty správné Vánoce v New Yorku.
V mrazu začal přešlapovat na místě a snažil se udržet tašky plné dárků v suchu pod ochranou svého deštníku. Zelená, dav se pohnul pomalu kupředu a teprve v té chvíli si dovolil podívat se nahoru na siluetu budovy.
Na první pohled se mu zdálo, že se na budově nic nezměnilo. Stěna z vulkanického skla se pod zataženou oblohou sametově leskla, lákala oko k pohledu na předěl, kde vnější věž končila a vnitřní věž pokračovala. Teprve tehdy, když jeho oči zabloudily k vrcholu vnitřní věže, byla změna zřejmá. Dříve přerušovalo ladné tvary vnitřní věže ozdobné mřížoví, než její linka pokračovala těch dalších několik pater. Ale vrchní patra i s mřížovým zmizela, nahradila je jen zamračená obloha. Ohořelé zbytky – poničená změť kovu, kterou Lash viděl na fotografiích v novinách – byly strhnuté pozoruhodnou rychlostí. Zmizelo to, všechno to zmizelo, jako kdyby to tam nikdy nebylo.
A jak se znovu zadíval dolů a nechal se nést kupředu uhánějícím davem, zabolelo Lashe u srdce, když si vzpomněl, co zmizelo i s tím.
Rozlehlé náměstí před vchodem bylo velmi tiché. Žádní turisté nefotografovali rodinné příslušníky pod stylizovaným logem, žádní potenciální klienti neotáleli kolem abnormálně velké fontány a sochy věštce Tiresia. Vestibul byl také ztichlý, zdálo se, že Lashovy podrážky dopadající na podlahu vytvářely jedinou ozvěnu v růžovém mramoru na stěnách. Stěna z plochých obrazovek byla potemnělá a ztichlá. Fronty uchazečů zmizely, nahradily je jen malé hloučky pracovníků a inženýrů údržby v bílých laboratorních pláštích, zahloubaných nad nákresy. Jediná věc, která zůstala stejná, byla bezpečnost – Lashovy tašky plné zabalených dárků se musely podrobit dvěma různým zkoumáním, než mu bylo povoleno použít výtah.
Když se dveře na třicátém druhém patře otevřely, Mauchly už na něj čekal. Potřásli si rukama a on ho beze slova zavedl do své kanceláře. Pohyboval se tím charakteristickým strojeným krokem a gestem posadil Lashe na to samé místo, na kterém seděl při jejich prvním pohovoru. Ve skutečnosti skoro všechno Lashovi připomínalo ten první časně podzimní den. Mauchly měl na sobě podobný hnědý oblek, nenápadný, avšak skvěle ušitý na zakázku. A jeho tmavé oči se na Lashe upínaly s tou samou buddhovskou nevyzpytatelností. Seděl tam a nezdálo se mu, že i přes změny, kterých byl svědkem, přes všechno to neštěstí, že by se něco na této kanceláři a jejím nájemníkovi změnilo, nebo vůbec mohlo kdy změnit.
„Doktore Lashi,“ řekl Mauchly. „Rád vás vidím.“
Lash přikývnul.
„Věřím, že jste shledal Seychely v tuto roční dobu příjemnými?“
„Příjemnými je slabé slovo.“
„Ubytování vám vyhovovalo?“
„Eden očividně nešetřil.“
„A služby?“
„Každé ráno nová sukně z trsů trávy ve skříni.“
„Doufám, že to byla aspoň nějaká záplata za to, že jste musel být pryč tak dlouho. Dokonce i s našimi, ech, kontakty, to trvalo déle, než se nám podařilo obnovit vaši původní minulost.“
„Bez Líziny pomoci to muselo být velmi složité.“
Mauchly se chladně usmál. „To si ani nedokážete představit, doktore Lashi.“
„A Edmund Wyre?“
„Zpátky za mřížemi, jen co vyšly najevo nesrovnalosti v jeho záznamech.“ Mauchly mu poslal po stole několik papírů.
„Co to je?“
„Potvrzení vaší úvěrové historie; doložené znovuzřízení vašich odložených úvěrů. Oficiální oznámení o učiněných a opravených chybách ve vašich zdravotních, zaměstnaneckých a studijních záznamech.“
Lash prolistoval dokumenty. „A copak je tohle?“
„Dekret o udělení milosti poskytnutý předem.“
„Volná propustka z lochu,“ řekl a písknul.
„Něco takového. Hlavně j…
