Kapitola VIII
Vyplaval jsem z hluboké černé díry s pocitem, že se topím, protože jsem cítil, jak mi po obličeji stéká voda. Byla teplá a jak jsem přicházel k vědomí, docházelo mi, že je to déšť.
“No tak! No tak!” Pobízel mě hlas, který bych poznal všude na světě. “Nic ti není!”
Otevřel jsem oči a viděl, jak se nad vrcholky stromů derou první paprsky svítání a pak jsem se namáhavě posadil.
Zjistil jsem, že mi srdce tluče a ještě k tomu úporně bolí rameno.
“Jacku!”
“No jo, no jo. Počkej chvilku, proboha!”
Promnul jsem si obličej rukama a zamrkal jsem, a pak jsem uviděl, jak stojí nade mnou. Vypadala jako zmoklá slepice, košile a kalhoty se jí přilepily k tělu, vlasy měla jako myší ocásky. Kde byl konec té proslulé krásce paní Victorii Essexové. Rozhlédl jsem se kolem. Seděl jsem v louži bláta a kolem dokola ležely zpřerážené stromy. Déšť bušil do země a bylo vlhké dusivé parno, takže jsem si připadal, jako bych byl zabalený do napařeného obkladu.
“Vstávej!”
Podíval jsem se na ni.
“Není ti něco?”
“Není a tobě taky ne! Kde to vlastně jsme? Co se to stalo?”
Potácivě jsem vstal a opřel se o strom.
“Olson dostal infarkt,” otočil jsem se a podíval na tu pohromu. Měli jsme hrozné štěstí. Nebyly tam žádné velké a silné stromy. Letadlo projelo džunglí jako kosa. Urazilo si křídla, ale trup vypadal nepoškozený. Ocas uletěl.
“Pěkná bouračka,” řekl jsem. “Jak jsem se dostal ven?”
“Vytáhla jsem tě.”
Podíval jsem se na ni.
“Víš, že jsi docela fajn ženská?”
“Měla jsem strach, že to začne hořet.”
Teď jsem si vzpomněl na Harryho.
“Co je s Erskinem?”
“Co já vím.” Z jejího hlasu jsem pochopil, že se o něj nestarala. “Co si teď počneme?”
Snažil jsem se přemýšlet, ale ještě mi to moc nešlo.
“Musím se podívat po Haným.”
“Vykašli se na něj! Teď se musíme někam schovat!”
Neposlouchal jsem ji a nejistým krokem jsem se vydal k vraku. Podíval jsem se do pilotní kabiny, která se utrhla od trupu. Bernie tam s hlavou na prsou stále seděl u řízení. Vlezl jsem do kabiny, otevřel skříňku a vyndal silnou elektrickou baterku. Namířil jsem světlo na jeho mrtvý obličej, pak jsem s bolestně staženým obličejem vlezl do trupu letadla.
Harry ležel na tom místě, kde jsem ho nechal. Kolem jeho hlavy se utvořila hrozivá loužička krve. Měl pokleslou bradu a mrtvé oči.
Cítil jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Zabil jsem ho já nebo ta bouračka?
Když jsem ho opouštěl, ještě dýchal! Němě jsem na něj hleděl.
“Tys ho zabil, že?”
Vylezla sem za mnou.
“Já nevím. Jestli jo, tak jenom kvůli tobě.”
Dívali jsme se na sebe, pak proklouzla vedle mě a snažila se dostat do Essexova apartmá, ale dveře nešly otevřít.
“Otevři to! Musím se převléct do něčeho suchého!”
“To je ztráta času. Musíme odtud rychle vypadnout. Takže stejně budeš zase mokrá.”
Dívala se na mě.
“Já se odsud nehnu, dokud nás nenajdou!”
“Tohle letadlo jsme prodali jednomu mexickému povstalci za tři miliony dolarů. Jestli mu padneš do rukou, bude na vrcholu blaha, že má co na výměnu.
Bude za tebe požadovat minimálně dvakrát tolik.”
Fialkové oči se široce otevřely.
“Co budeme dělat?”
“Jsme od pobřeží maximálně pětadvacet kilometrů. Až se tam dostaneme, zatelefonujeme tvému manželovi a ten tě už odtud nějak vyzvedne. Bude to dlouhá a vyčerpávající cesta, ale nedá se nic dělat. Počkej tady.” Vylezl jsem nakloněným trupem do kabinky pro hosty, kde jsem si nechal kufřík. Vysypal jsem obsah na postel s výjimkou tří krabiček cigaret a šel jsem do kuchyně. Vzal jsem tam několik potravinových konzerv a tři lahve toniku a tři láhve koly, otevírák na láhve a konzervy, a všechno jsem to nacpal do kufříku.
“Tak jdeme,” řekl jsem jí a pomohl jí seskočit dolů do bláta a deště.
Podal jsem jí dolů kufřík, pak jsem sešplhal do pilotní kabiny. Vzal jsem tam automat Thompson, pak jsem zašátral v jedné skříňce a vytáhl kapesní kompas.
Na Bernieho už začaly sedat mouchy. Měl jsem výčitky, že ho tu tak nechávám, ale museli jsme zmizet.
Když jsem přišel za ní, řekla: “Nenávidím ten déšť.”
“Tak t…
