20. kapitola
Hay’s Mews ležela rovnoběžně s Charles Street a byla to obvyklá zadní ulička, jaké bývají v Mayfair. Po každé straně stála řada garáží, na nichž byla vybudována obydlí, nazývaná lepším slovem byty. Kočičí hlavy a pokřivené komíny k pitoresknímu vzhledu Mews ještě přispívaly a tři nebo čtyři šoféři, čistící jen v košili auta, propůjčovali té jinak tiché a ospalé stojaté vodě trochu pohybu.
Inspektor James kráčel ulicí, vědom si toho, že na něj šoféři zírají s otupělým zájmem. Chtěl tu záležitost mít už za sebou a být zpátky v Talehamu, neboť měl co říci dceři a nemohl se toho dočkat.
Číslo 47c byla garáž s bytem nahoře jako všechna ostatní čísla. Něčím se však odlišovalo. Přední dveře byly šarlatově natřeny a měly blýskavě chromované kování. Také okenní rámy byly natřeny šarlatově a dva půvabné okenní truhlíky, přetékající pestrobarevnými květy, jim dodávaly veselého vzhledu.
Číslo 47c vypadalo nejzámožněji ze všech a James na ně hleděl s respektem. Znal sílu peněz a náhle si uvědomil, že jedná neoficiálně, ale to ho neodradilo. Zazvonil u dveří.
Čekal trpělivě, vědom si posměvačného pozorování šoférů. Asi za minutu zazvonil znovu, ale zase se nikdo neozval. Ustoupil vzad a vzhlédl k oknům, ale jejich záclonami krytá skla nevydala své tajemství.
„Na to je trochu brzy, kámo,“ podotkl jeden ze šoférů.
Byl to malý mužík s krysíma očkama, tvrdými ústy a divně znetvořenýma ušima – byly zahnuté dovnitř a neměly lalůčky.
James na něj chladně pohlédl. „Mluvíte snad na mne?“ utrhl se.
Šofér se zašklebil. „Snad k tomu nemusím mít povolení, nebo jo?“ opáčil s rukama v bok. „Povídám jen, že je na tohle trochu brzy, a mohl bych ještě dodat, že by to člověk ve vašem věku mohl už vědět.“
„Co přesně máte na mysli?“ zeptal se James klidně, ačkoli se mu už začínal ježit knír.
„Ále, otče,“ odfrkl si šofér, „dyť my víme, voč vám jde.“
„Jo tak, víte?“ odsekl James už důkladně dopálený. „Já zas nevím, o čem mluvíte, ale jestli mi to hezky rychle nevysvětlíte, tak vás ten smích přejde.“
Šofér se přestal zubit. Hrozivě se zamračil. „Tak koukejte, tatíku,“ řekl. „Dejte si pozor na jazyk. Kdybyste nebyl zralej na krchov, jednu bych vám vrazil.“
James s ledovým úsměvem vytáhl svou průkazku.
„Podívejte se na tohle,“ pravil vyrovnaně, „pak si možná vzpomenete na dobré chování.“
Při pohledu na policejní průkaz se šoférův postoj náhle změnil. „No nazdar, policajt! Proč jste to neřekl hned? Takovýho policajta sem eště nepotkal. Já myslel, že ste ňákej zatracenej sedlák, na mou duši!“
„To je jedno, co jste si myslel,“ opáčil James, hledě na něj pronikavě svýma modrýma očima. „Co kdybyste mi tak pověděl, kdo jste vy – jak se jmenujete?“
„Sam White,“ odpověděl muž s vylekaným výrazem v očích. „Já nechci mít malér, pane. Jen jsem si dělal legraci.“
„Mně se takováhle legrace nelíbí,“ prohlásil James skřípavým hlasem. „Radši byste mi měl vysvětlit, jak jste to myslel. Na co je trochu moc brzy?“
„No, to byl jen takovej vtípek, víte?“ bránil se White a přešlápl. Ostatní šoféři ustali v práci, aby poslouchali, a vyměnili si úšklebky. „Dyž sem vás viděl zvonit, myslel sem, že jste její kunčoft.“
„A tak?“ řekl James a svítalo mu. Skryl úšklebek. „Tak ona je jedna z těch, co?“
„Tak je to, pane,“ přitakal White ve snaze se zalíbit. „Moc vybíravá, taková ta lepší, ale stejně jedna z nich.“
James vzhlédl k bytu. „To jsem mohl uhodnout,“ zamumlal napůl pro sebe. „Dává si inzeráty, že?“
White se rozpačitě šklebil. „No, ono se to vyplatí, že? Tady se jí říká Šarlatová dáma. Není špatná, ale trochu nafoukaná, pokud člověk nemá v kapse zrovna sto liber.“
„Nejspíš ještě spí,“ řekl James.
„To ne, pane, vona vodjela. Neviděl jsem ji tu už přes měsíc.“ James se zamračil. Mohlo by to přece jen být to děvče, co bydlí u Cranea? pomyslel si nerozhodně. Pochyboval o tom. Tamta holka v sobě neměla nic z profesionální kurtizány – spíš vypadala prostě, jednoduše.
„No, to je škoda. Chtěl jsem s ní mluvit. Máte tušení, kam mohla jet?“
„Vůbec ne…
