14. kapitola
Ellis si už nevšímal rychlého tikotu francouzských hodin na krbu. Čas se pro něj zastavil. Ležel v posteli s hlavou rozpálenou, myslí ochromenou zděšením a s tělem, které jako by mu nepatřilo.
Crane to ví! To bylo vše, o čem dokázal přemýšlet. Crane ví, že je Cushman. Crane a on jsou tedy jediní dva živoucí lidé, kteří to vědí, a tázal se sám sebe, co s tím Crane podnikne. „Brzy si ještě popovídáme,“ řekl Crane s tím divným výrazem v zelených očích. Co měl na mysli?
Ellis se v posteli schoulil. Není východiska. Byl bezmocný, a ačkoli sám a nestřežený, nebyl schopen ani vyhlédnout z okna, byl vězeň, upoutaný svou zlomenou nohou na lůžko. Crane s ním může udělat, co se mu zlíbí – vydírat ho, předat ho policii – cokoli. Ale – využije člověk s jeho vzděláním a bohatstvím takové příležitosti? „Je to jediný způsob, jak ji zachránit; a zachránit i vás,“ řekl přece. Má v úmyslu dopomoci jim k útěku? A jestli ano – proč? Co se děje v hlavě toho chlapa? Co má za lubem?
Ellis se snažil tu hádanku rozluštit, horečně při tom klel a ručičky francouzských hodin se pomalu pohybovaly.
V tom statném svalnatém chlapíkovi bylo něco, čemu Ellis nedokázal přijít na kloub. Byl tak tichý, klidný, rozvážný, a přece chvílemi dával najevo strach… ten druh strachu, který Ellis chápal, tajný, pečlivě skrývaný strach, prozrazující se pouze třesem rukou, ztemněním očí.
Proč se bojí? Kdyby to Ellis dokázal zjistit, získal by zbraň na svou obranu. Jestliže Crane učinil něco špatného a jestliže Ellis zjistí, co to bylo, bude mít bič v ruce.
Když si Ellis uvědomil, že tohle by šlo, zakřičel na Grace. Pak, plný zklamaného vzteku, se rozpomněl, že ho Grace přece nemůže slyšet, a tak na ni čekal, plný napětí, potlačovaného vzrušení a dychtivosti.
Pár minut po jedné – Crane byl už přes půldruhé hodiny pryč se otevřely dveře ložnice a vstoupila Grace. I s bledou tváří a zarudlými víčky vypadala přitažlivě a Ellis ji chtěl přitáhnout k sobě na postel, přidržet ji, cítit její dech na své tváři a pohyby jejího těla proti svému, až by se mu snažila vytrhnout.
„Chcete něco jíst?“ zeptala se Grace, stojící v nohách postele, dostatečně od něho vzdálena.
„Jíst?“ odsekl vztekle. „Ovšemže ne. To nemyslíš na nic jiného, než jak se cpát? Pojď sem, chci si s tebou promluvit.“
Grace se nepohnula. S umíněným výrazem v očích před sebou sepjala ruce.
Ellis byl ohromen její proměnou. Dosud na ni myslel jako na tvora bez ducha, jako na otrokyni, která jen poslouchá rozkazy, jako na někoho, po kom se dá šlapat, luskat na něj prsty a nakládat s ním podle libosti. Ale teď ji viděl jako novou osobu, obdařenou sebedůvěrou a autoritou.
„Co chcete?“ otázala se, zpříma na něj hledíc.
„Jsi mizerná zlodějka,“ zavrčel zlobně. „Nemusíš se tak vytahovat jen proto, že jste se sťukli. Až tě dostanou do basy…“
„Jestli tohle je všechno, co mi chcete říct, tak já jdu,“ přerušila ho Grace.
Kéž bych na ni dosáhl, pomyslel si Ellis, fialový vztekem. Co si to jen ta coura dovoluje, skákat mu do řeči? Copak nedržel noc co noc čtyřicet milionů lidí – možná víc – jako v moci kouzla, když k nim promlouval z éteru? A tahle děvka si dovoluje přerušit ho jen proto, že je slušně oblečena. Kdyby na ni dosáhl, serval by z ní ty hadry, vláčel by ji za vlasy po místnosti…
„A takhle na mne nekoukejte,“ pravila Grace pevně, „mně se to nelíbí. Jste jak divoké zvíře.“
„Jen vyčkat!“ řekl si Ellis v duchu. „Teď je užitečná, ale přijde čas, kdy si to s ní vyřídím.“
Na okamžik zamhouřil oči a jeho vychrtlá zarputilá tvář se uvolnila.
„Jsem nemocný,“ zamumlal. „Na to nemyslíš. Bolí mě noha a hlava, a ty mi říkáš divoké zvíře.“
Grace si vzpomněla na jeho ocelové prsty na svém hrdle, a tento jeho nový kňouravý postoj na ni nezapůsobil. Zůstala, kde byla, připravena utéci z pokoje.
Zase otevřel oči a mračil se na ni.
„Tak si sedni, když se ke mně nechceš přiblížit. Nelíbí se mi, když tam takhle stojíš, jako bys chtěla utéct.“
„Co chcete?“ řekla a nehýbala se.
Opět se musel ovládnout. …
