4
„Tady bydlí Brodey?“ zeptal jsem se, když Davis zastavil před velkým domem na Mackline Avenue.
„Na druhý straně,“ ukázal mi. „Nechci zas parkovat před domem s mrtvolama. Kristova noho, to ale byla pitomost. Jestli nás nějakej fízl viděl vycházet –“
„Zapomeňte na to,“ řekl jsem mu a vystoupil. „Ukažte mi, kde to je, a nerozčilujte se.“
„Já že se nemám rozčilovat! Panenko Maria! Já prostě nerad vídám mrtvoly, když mi je neukážou policajti. Je to vo krk.“
Přešli jsme přes ulici; někde poblíž zaburácel motor auta.
Davis se zarazil. „Slyšel jste to?“ Chytil mě za ruku.
„Jdeme dál,“ vyzval jsem ho a vykročil.
Brodeyho dům byl velký a stál kousek dál od ulice. V zahradě rostlo plno palem a tropických keřů; z místa, kde jsme stáli, nebyl dům skoro vidět.
Když jsme se přiblížili k brance, která byla otevřená, zaslechli jsme, jak po ulici přijíždí auto. Schovali jsme se ve stínu a kolem nás prosvištěl hnědý Plymouth. Než jsme se stačili vzpamatovat, byl pryč.
Zahlédl jsem letmo řidiče, ale to bylo asi tak vše. Auto mělo na oknech záclonky, které za jízdy povlávaly: to mi umožnilo nahlédnout dovnitř, ovšem Davis neviděl ani to.
„S Brodeym to vypadá špatně,“ prohodil jsem a rozběhl se po příjezdové cestě.
Davis funěl hned vedle mě. „Myslíte, že je po něm?“
„Není to pravděpodobný? Stejný auto, stejnej spěch. Jde jim o něco důležitýho.“
Doběhli jsme k velkému domu ve španělském stylu, částečně skrytému ve tmě.
„Jestli zabili Brodeyho, bude z toho pekelnej mazec,“ vydechl Davis, když jsme šli po schodech.
„Mají to v suchu,“ opáčil jsem, „dokud to můžou hodit na mě. A přesně to mají za lubem.“
„Tak proč se s váma vlastně zahazuju?“ chtěl vědět Davis. „Když vy jste vrah, tak co jsem já?“
„Zeptejte se soudce, ten vám to poví.“
Dotkl jsem se dveří a ty se otevřely. „Rozhodně to vypadá zle,“ podotkl jsem.
„Já tam nejdu,“ ucouvl Davis. „Já se bojím, Caine. Tohle už pro mě není.“
„Klid,“ těšil jsem ho. „Zůstaňte tady. Teď mi přece neutečete.“
„Zůstanu, ale dovnitř mě nedostanete.“
„Co je to s vámi? Z tohohle se může vyklubat perfektní článek.“
„Radši bych si ho našel bez vás,“ zavrtěl hlavou. „Jestli vám to přišijou, tak mě zavřou jako svědka nebo tak.“
Nechal jsem ho, ať si přemýšlí, a vstoupil jsem do tmavé předsíně. Tentokrát jsem si z auta přinesl baterku; nahlédl jsem do několika pokojů. Nenašel jsem v nich nic podezřelého, ovšem sotva jsem dorazil na konec chodby, našel jsem přesně to, co jsem čekal. Byla to Brodeyho pracovna, velká a dobře vybavená jako kancelář. Tu někdo důkladně prohledal: po zemi poletovaly papíry a šuplíky ze stolu byly vytahané, jenže prohlídka nebyla tak pečlivá jako u Herricka. Křesla nebyla rozřezaná a také se neobtěžovali sundávat obrazy se zdi.
V pokoji nikdo nebyl, a tak jsem se rozhlížel a uvažoval o tom, co dál. Projít celý dům by dalo dost práce a neměl jsem tušení, kolik služebnictva spí nahoře, ovšem potřeboval jsem vědět, jestli je Brodey mrtvý nebo ne.
Když jsem se obracel ke dveřím, zaslechl jsem – nebo spíš vycítil – něco, co mi napovědělo, že nejsem sám. Zhasil jsem baterku a nehnutě naslouchal.
V pokoji byla tma jako v pytli; vytáhl jsem luger a držel ho volně podél těla.
Nic se nehýbalo. Opatrně jsem se připlížil ke dveřím a sáhl po nich. Nic. Nahlédl jsem do chodby – byla tam tma a ticho. Tiše jsem poslouchal a snažil se v temnotě něco rozeznat. Nikde ani hlásku, ani v domě, ani na ulici; přesto jsem si byl jistý, že tu někdo je. Dokázal jsem vytušit něčí přítomnost, a ten někdo byl nedaleko.
Čekal jsem a doufal, že ať je v té tmě kdokoli, má slabší nervy než já. Nebylo to třikrát příjemné stát takhle mezi dveřmi a čekat, až někomu lupnou nervy.
Nakonec jsem něco zaslechl: bylo to téměř nezvučné a nejdřív jsem ani nedokázal určit, odkud ten zvuk vychází. Pak jsem si uvědomil, že poblíž někdo dýchá, a to mě znervóznilo.
Pomalu jsem zvedl baterku a namířil ji směrem, odkud jsem slyšel dýchání; pak jsem ji rozsvítil, připravený uskočit pro případ, že by dotyčný o…
