Kapitola čtvrtá
Já to se ženami umím – někteří muži mají ten dar. Je to prostě talent. Ten buď máte, nebo nemáte, a pokud ho máte, tak to brzy zjistíte. Já jsem to zjistil už jako patnáctiletý kluk. Teď je mi třiatřicet. Za těch osmnáct let jsem v ničem jiném nevynikl, ale měl jsem hodně úspěchu u žen.
Takže ta náhlá změna v Helenině přístupu ke mně neznamenala nějaké ohromující překvapení – přišlo to jen trochu rychleji, než jsem původně očekával, i když jsem nepochyboval, že se to dříve či později dostaví. Moje sebedůvěra vyplývala ze zkušenosti. Bylo to tak, protože jiné ženy, některé tak nepřátelské jako Helena, náhle kapitulovaly v tom nejméně očekávaném okamžiku, takže ta změna u Heleny mi vůbec nebyla podezřelá.
Kolem třetí hodiny jsem zajel rollsem do města a zaparkoval, pak jsem zašel do obchodu s oděvy, kde vystavovali pěkně střižené obleky za rozumnou cenu, a koupil jsem si kompletní oblek. S konfekčními obleky nemám potíže a ten jemně šedý, který jsem si nakonec vybral, mi padl jako šitý na míru. Koupil jsem si bílou nylonovou košili, pestrou kravatu, nějaké ponožky a pár semišových bot. Zatímco mi můj nákup balili, došel jsem si do banky, vyzvedl odpovídající obnos, vrátil se do obchodu a zaplatil.
Balík jsem uložil do zavazadlového prostoru toho rollsu. Mezitím už se schylovalo ke čtvrté. Zajel jsem do studia pro Destera.
Nebyl tak opilý, jak jsem to čekal, ale zřejmě už toho dost vypil. Neměl jsem ani nejmenší šanci podívat se na jeho pojistku.
„Pojďte dál, chlapče,“ řekl, když jsem zaklepal na otevřené dveře. „Je tu pár krámů, které hodíte do vozu.“
V koutě bylo několik kufrů a patnáct prázdných kožených pořadačů převázaných provazem.
Když jsem šel ke kufrům, on se obrátil k registratuře, otevřel druhou zásuvku shora a vyňal pojistku. Koutkem oka jsem sledoval, jak si ji prohlíží, pak ji složil a strčil do náprsní kapsy saka.
Tak to bychom měli. Pravděpodobně ji zamkne do trezoru ve stěně, kterého jsem si všiml v ložnici. Zmeškal jsem možnost prostudovat si ji, když jsem ji viděl poprvé. Není pravděpodobné, že by se mi naskytla další příležitost.
Kufry jsem naložil do zavazadlového prostoru vedle svého balíku a vrátil jsem se do jeho kanceláře.
„To je všechno, pane?“
„Prozatím ano,“ přisvědčil a otevřel velkou skříň zabudovanou ve stěně. Na jedné polici tam stály asi tři tucty plných lahví whisky; ostatní police byly vyplněny prázdnými lahvemi. Odhadl jsem, že jich bylo kolem stovky. „Ty plné si odvezu v pátek,“ pokračoval. „Ty prázdné tu nechám. Bude to můj epitaf. Tak půjdeme.“
„Prý mne dnes večer nebudete potřebovat, pane,“ pravil jsem, když jsem mu otvíral dveře vozu. „Paní Desterová mě požádala, abych ji zavezl do klubu Palm Grove.“
„Cože?“ Udiveně se na mne podíval. „To je divné. Proč vlastně? Ona nejraději řídí sama. Divím se, proč teď chce, abyste ji do Palm Grove zavezl vy.“
Také jsem se divil. „Zmínila se, že nerada řídí za tmy,“ dodal jsem.
„To že řekla? No, nakonec je to jedno. Co na tom záleží? Ne, dnes večer vás nebudu potřebovat. Musím si něco napsat.“
Když jsme dojeli k domu, zanesl jsem zavazadla do jeho pracovny. Odešel nahoru a když jsem se vracel halou, vyšla ze salónu Helena.
„Tak, Nashi, prosím vás, v osm hodin,“ řekla mi.
„Ano, madam.“
Naše zraky se setkaly a ona se usmála. Takové úsměvy jsem znal a srdce mi hned bušilo rychleji.
„Nebudete si brát uniformu, že ne?“
„Řekla jste, abych si ji nebral, madam.“
„Ano, jistě.“
V osm hodin jsem s cadillakem přijel před hlavní vchod. Hodinu předtím jsem strávil holením, sprchováním a převlékáním do nového obleku. S výsledkem jsem byl plně spokojený.
Když jsem natahoval ruku, abych vypnul motor, vchodové dveře se otevřely a Helena vyšla ven. Měla na sobě bílé šaty, docela obyčejné a ne nějaký model, jaký jsem čekal, že si vezme do nóbl podniku, jako je Palm Grove, a to mne dost překvapilo. Když scházela se schodů, vypadala nádherně, a do auta nastoupila, aniž se na mne podívala.
Cadillac byl dvoumístný s rezervní…
