Kapitola čtrnáctá
„Jen žádnou paniku.“
Řekl jsem si to nahlas, když jsem stál u okna a sledoval, jak Madduxův vůz mizí v zatáčce příjezdové cesty. Velký salón najednou vypadal prázdně a osaměle.
Zahrává si se mnou Maddux? Lámal jsem si tím hlavu. Uhodl, že tím Heleniným milencem jsem byl já? Chystá na mne past nebo skutečně uvěřil mému tvrzení o tom blonďákovi z Brown Derby?
Mohl jsem si ale také domyslet, že jede na policii říci jim, aby přijeli sem a zatkli mě. Věděl jsem, že nesmím ztrácet ani okamžik, dokud jsem na svobodě. Musel jsem se zbavit pyžama, županu a rukavic. Také musím zničit Desterovu závěť. Jestli mě zatknou, tak policie dříve či později zjistí, že jsem měl bezpečnostní schránku, a bude mít povolení k prohlídce. Kdyby našli tu závěť, tak by to pro mne bylo fatální.
Běžel jsem do kuchyně a z kastrolu vyndal pomačkaný a vlhký hadr, kterým jsem umyl vnitřek mrazicího pultu, pak jsem vyběhl po schodech do své ložnice. Pyžamo, župan, rukavice a ten hadr jsem uložil do kufru, přes to jsem hodil svůj pracovní oblek, pár košil a ponožek. Kufr jsem zavřel, položil ho na postel, pak jsem šel k oknu a podíval se dolů na terasu.
Policista přecházel sem a tam, ruce měl za zády a čepici posunutou dopředu, aby si chránil oči před sluncem. Rozhodl jsem se, že vyjdu zadem, projdu zahradou a zahradními vrátky do boční uličky, kterou se pak dostanu k zastávce autobusu na dolním konci ulice Hillside Crescent.
Vzal jsem kufr, rychle sešel dolů, pak chodbou do kuchyně a zadním východem ven.
K autobusové zastávce jsem se dostal za čtyři minuty rychlé chůze. Asi za minutu přijel autobus a já jsem nastoupil. Vyhlížel jsem zadním oknem, jestli mě nesleduje nějaký vůz, ale ta dlouhá, strmá ulice za mnou byla úplně prázdná.
Vystoupil jsem na rohu ulice Figueroa a Firestoneovy a rychle jsem se vmísil do davu úředníků a prodavaček spěchajících do práce. Hodiny na rohu ukazovaly právě půl deváté, když jsem došel k firmě s nepřetržitým provozem bezpečnostních schránek.
Náhodou to vyšlo tak, že v ulici byl velký dopravní ruch, takže jsem nemohl hned přejít na druhou stranu a to bylo moc dobře. Zpozoroval jsem velký černý vůz zaparkovaný blízko vchodu k bezpečnostním schránkám. Ve voze seděli čtyři velcí, svalnatí muži. Okamžitě jsem poznal, že jsou to policajti, a spěšně jsem zahnul ke vchodu jednoho obchodu, aby mě ztratili z dohledu. Co dělali u těch bezpečnostních schránek? Čekali, až se tam ukážu, nebo tam číhali na někoho jiného? Jedno jsem věděl určitě: ti tam neseděli jen tak pro legraci.
Kolem srdce jsem pocítil chladný, oslabující strach. Už to tedy začíná? Čekali, že udělám chybný krok, aby pak zasáhli?
Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že ti čtyři muži tam nečekají na mne. Pravděpodobně o mně nic nevědí, ale nedokázal jsem přejít na protější chodník a zajít k těm bezpečnostním schránkám. Šel jsem o jeden blok zpět a za rohem jsem vstoupil do bufetu. Dal jsem si kávu, seděl jsem, kouřil cigaretu a přemýšlel, co teď mám dělat.
Ze všeho nejvíc se mi chtělo někam odjet. Vytáhl jsem portmonku a podíval se, kolik mám u sebe peněz. Nebylo toho moc: pět dolarů a nějaké drobné. V bance jsem měl přes dva tisíce. Můžu si ale dovolit čekat, než banku otevřou? Řekl jsem si, že musím čekat. Bez peněz nic nezmůžu.
Tak jsem čekal. Z bufetu jsem šel do blízkého baru a pak do dalšího bufetu. Ručičky na mých hodinkách sotva lezly. Už jsem měl tři kávy a vykouřil všechny své cigarety, a tak jsem se rozhodl, že půjdu směrem k bance. Šel jsem pomalu a bedlivě sledoval, jestli některý z chodců nevypadá na detektiva. K bance jsem se tentokrát přibližoval opatrně a na opačné straně ulice. Asi čtyřicet metrů od banky jsem uviděl další černý vůz a v něm čtyři muže.
Zahnul jsem do nějaké pasáže, abych zmizel z jejich zorného pole. Teď už jsem věděl, že po mně jede policie. To už nemohla být souhra náhod. Čekali, že ztratím nervy, vyzvednu si peníze a pokusím se zmizet.
Zašel jsem do dragstóru, objednal si další kávu a sedl jsem si k…
