11. kapitola
Když jsem sloužil u komanda, ke kouskům, které jsem se tam naučil, patřilo zbudovat dobře zamaskovanou léčku, a teď mi napadlo, že právě takovou hračičku bych mohl vyzkoušet na Sarekovi a k smrti ho vyděsit.
Když už jsem Ritu přesvědčil, že se ho chystám odstranit, musím předstírat, že jsem učinil první krok k celé akci, a tím prvním krokem bylo vyděsit ho k rozhodnutí vzít nohy na ramena.
Proto jsem se druhý den ráno rozhodl, že vyrazím do Londýna a vyzvednu si spínač, který jsem si z armádních skladů odnesl do civilu. Za války jsme takové často používali, když jsme chtěli ovládat palbu na dálku, a já jsem si jeden stejně jako pár dalších drobností z armádního majetku přivlastnil jako suvenýr na nejlepší léta života.
Vzpomněl jsem si, že spínač zůstal v kufru u Netty, a pomyšlení, že ji opět spatřím, mne rozjařilo. Hodinka či dvě v její společnosti bude ve srovnání s krutou nesmiřitelností Rity hotový balzám.
Zatímco jsem čekal, až Rita ustele, seděl jsem před krbem a myslel na Nettu tak, jak chlapi na ženy myslívají. Vtom zazvonil telefon. Ještě stále s myšlenkami u Netty jsem automaticky zvedl sluchátko a řekl: „Haló.“
Kromě vzdáleného vrnění na lince jsem nejméně vteřinu či dvě neslyšel nic, potom se ozval hlas Emmie: „Mluvím s Mitchellem?“
Dobrá, proč bych zapíral. Na vteřinu se mi díky tomu rozkňouranému hlasu srdce zastavilo. A v žilách mi ztuhla krev.
Měl jsem být od Čtyř větrů na míle daleko a teď je devět ráno, a když zvedám telefon, kde je ze všech lidí na drátě právě Emmie, je jasné, že jsem strávil noc se Sarekovou ženou. Celý plán se mi před očima hroutil jako domek z karet.
„Haló? Jste to vy, Mitchelli?“
Mozek mi v lebce tancoval jako vyděšená myš. Nedokázal jsem uvažovat. Nezmohl jsem se na slovo. Dokonce jsem se nedokázal ani pohnout. Zmocnila se mne taková panika, že jsem sotva popadal dech.
„Haló, haló?“
Do pokoje se vřítila Rita. Stačil jí jediný pohled na můj sinalý, zpocený obličej a věděla, kolik uhodilo.
„Řekni, že má špatné číslo, ty cvoku!“ sykla.
„Jaké číslo voláte?“
Vlastní hlas jsem nepoznal – zněl, jako když kváká žába.
„Topham 229. Jste to vy, Mitchelli?“
„Bohužel, máte špatné číslo.“ Zavěsil jsem.
„Ty cvoku! Ty troubo pitomá!“
„Dobře, dobře, neřvi na mě!“
„Jestli mu řekne…“
„Sakra, mlč! Určitě mě nepoznala.“
Telefon zazvonil znovu. Rita mě odstrčila a zvedla sluchátko. Jedno jí přiznat musím, byla klidná a chladná jako rampouch.
„Haló? Ano, u telefonu Sareková. Ach, dobrý den, slečno Pearlová. Je na cestě? Pak mu raději přijedu naproti. Ano, vydám se.“
Zatímco pisklavý hlas na druhém konci kňoural dál, vyměnili jsme si pohled.
„Kdo? Mitchell? Ale kde. Neviděla jsem ho od chvíle, co Henry odcestoval. Ne, to vám nemohu říct. Ano. Děkuji, že jste mne informovala.“ Zavěsila a obořila se na mne: „Ty bezhlavý pitomče! Meleš pořád, jak musí být všechno bezpečné, a při první příležitosti ujedeš. Jak jsi mohl být tak praštěný a zvedat telefon? Jestli to Emmie Sarekovi vyslepičí, okamžitě s tebou zamete. A co potom?“
Už jsem se vzpamatoval.
„Nic mu nevyklopí a ty taky už sklapni. Sarek se vrací?“
„Přiletí letadlem ve tri čtvrtě na deset. Mám mu přijít naproti.“
Přešel jsem k polici a vytáhl láhev whisky. Kolena se mi ale ještě pořád podlamovala.
„Dnes večer?“
„Ano.“
Hodil jsem do sebe whisky na jeden ráz.
„Co vykládala o mně?“
„Chtěla vědět, jestli jsem tě viděla. Chtěla ti vyřídit, že se Sarek vrací, ale neví, kde tě najít.“
„Myslíš, že něco tuší?“
„Jak to mám vědět? Jestli hodláš všechno vyřešit takhle…“
„Sklapni už! Víckrát se to nestane.“
„To bych prosila. Byla bych řekla, že máš lepší nervy.“
„Mám nervy jako dráty. Prostě mne zaskočila.“
„Myslíš, že jsem slepá? Vypadal jsi jako vyděšený králík.“
„Kašlu na to, jak jsem vypadal. A už dej pokoj. Mám už tvých řečí po krk, takže mlč!“
Navztekaná přešla k oknu.
Ještě pořád mi naskakoval pot, ale whisky přece jen vykonala své a nohy se mi přestaly klepat.
„Vyrazím do Londýna. Vrátím se asi v p…
