Kapitola třetí
Jak jsem tam trčel a slunce do mne pražilo, usoudil jsem, že mohu učinit jen dvě věci. Můžu je nechat v klidu nebo se za nimi vydat, popadnout Tima za krk, přitáhnout ho zpátky na střelnici, vrazit mu pušku do ruky a donutit ho, aby střílel a střílel.
Chvíli jsem jenom stál a pozoroval je, potom jsem vztek potlačil, otočil se a vrátil se do bungalovu.
Rozhodnutí nechat je na pokoji vyplynulo především z dosavadního vývoje. Lucy se mu přinejmenším dostala pod kůži a já neměl jistotu, že se totéž podaří i mně.
Abych se nějak zaměstnal a pokusil se vydržet v klidu, roztřídil jsem konzervy a uklidil je do kredence. Dvě láhve šampaňského a na tucet plechovek s pivem jsem uložil do ledničky.
Rozhodl jsem, že k obědu si můžeme dát rajskou polévku, kuřecí prsíčka, zelený hrášek a ovocný salát. Vyrovnal jsem plechovky na stůl, potom jsem si z lednice vytáhl pivo a odnesl si je na verandu. Sedl jsem si a udržoval náladu těsně pod bodem varu.
Čas poskočil, bylo 11.36.
Z místa, kde jsem seděl, na pláž vidět nebylo. Výhled mi zakrývala střelnice. Dřepěl jsem a přemýšlel jenom o šeku, který jsem pochoval.
Musí střílet stejně dobře jako vy, prohlásil Savanto. Žijeme v době zázraků.
Páni! Jestli budeme pokračovat tak, jak jsme začali, pak to bude zázrak!
Když jsem vykouřil další tři cigarety a vypil další pivo, objevila se u střelnice Lucy. Mířila ke mně, napůl běžela, napůl šla krokem, sandálky pořád v ruce.
Byla sama.
Donutil jsem se ani nehnout.
Proč je sama?
Čekal jsem. Trochu zadýchaná ke mně doběhla. Podle výrazu mi bylo jasné, že je vylekaná.
„Nazdárek!“ Postavil jsem sklenici a zvedl k ní oči. Věnoval jsem jí pohled, který si schovávám jenom pro rošťáky. „Hezky jste se procachtali?“
Trhla sebou, ale nezaskočil jsem ji.
„Nic jiného se dělat nedalo.“ Jasně jsem viděl, jak je dychtivá všechno mí jaksepatří vysvětlit. „Když jsi odešel, nebyl schopen na pušku ani sáhnout. Vyděsil jsi ho tak, že mu mozek úplně vypnul.“
„Opravdu?“ všechno se ve mně vařilo. „Copak tomu poseroutkovi je? Haraší mu v hlavě nebo co?“
„Nahnal jsi mu strach, Jayi.“
„Myslíš?“ Poposedl jsem si a do obličeje se mi vhrnula krev. „Nevystrašil jsem ho ani z polovičky tolik, jak ho hodlám vystrašit, jestli se nepřestane chovat jako zatracená primadona. Kde je?“
„Řekla jsem mu, aby zůstal na pláži, než si s tebou promluvím.“
„Co tam vyvádí… šplouchá se? Je ti snad jasné, že by měl střílet, ne? Je ti snad jasné, že když se hezky rychle nenaučí střílet, spláčeme nad výdělkem? Je ti to snad jasné, nebo ne?“
Zpříma na mne pohlédla.
„Právě proto, že je mi to jasné a že plně chápu, jak ti na tom záleží, pokouším se ti podat pomocnou ruku.“
„Podle tebe pomocná ruka znamená vytáhnout toho jelimana, aby se ráchal ve vodě?“
„Ublížil jsi mu… Já se to snažila napravit.“
„Co tím chceš říct – já že mu ublížil?“ Už jsem štěkal. „Nemohl jsem se k tomu poseroutkovi chovat líp! Nechal jsem vás samotné tak dlouho, až se pustí do střelby. A co se stane? Ty ho vytáhneš šplouchat se!“
„Zřejmě ti nedochází, Jayi, že lidem naháníš strach.“
„Nakonec mi ještě chceš naznačit, že naháním strach i tobě, ne snad?“
Přikývla. Zaťala ruce v pěsti. Vypadala velice mladá, polekaná, zranitelná.
„Ano. Od chvíle, kdy se tohle všechno zběhlo, je z tebe někdo, koho neznám. Ano, naháníš mi strach.“
Praštil jsem dlaněmi tvrdě do kolen. Lucy sebou při ráně cukla. „Odpusť, nechci tě děsit, ale tohle je pro mne velice důležité.
Stejně tak pro tebe. Moc času nemáme.“ Rozhlédl jsem se kolem dokola, abych našel něco, čím se uvolnit. „Dáš si pivo?“
„Ano, ráda.“
Vstal jsem a vešel do bungalovu. Podal jsem pivo a nalil je do sklenice. Odnesl jsem sklenici ven. Lucy seděla a upírala pohled ke střelnici. Podal jsem jí pivo a sedl si také.
Napětí ze mne spadlo. Sledoval jsem, jak pije. Ruka se jí chvěla. Čekal jsem.
„Víš, Jayi… on nechce střílet.“
Vytřeštil jsem na ni oči.
„On nechce střílet?“
„Ne.“
„Krása! Nádhera! Ničeho lepšího se nemůžu doslechnout, abych měl…
