Kapitola třetí
“Tahle silnice nevede do Paradise City!”
Takových třicet minut jeli mlčky. Najednou Algir zpomalil a odbočil z dálnice na úzkou písčitou cestu, po obou stranách lemovanou citrusovým houštím.
“To je v pořádku,” řekl odměřeně a trochu přidal plyn.
“Ale vůbec ne!” V Norenině hlasu se ozval naléhavý tón. “Tuhle cestu znám… vede k moři! Zmýlil jste se, pane Tebbele!”
“Co je na moři špatného?” zeptal se Algir, oči upřené před sebe. Nedokázal se přimět, aby se na ni podíval. “Nemáte moře ráda?”
Minulý týden si dálnici 4A projel a poohlížel se po odlehlém místě, kde by mohl tohle děvče zabít a zbavit se jejího těla. Cesta, po které teď jeli, vedla k místu, jež vybral. Po pět dní za sebou touto cestou vždycky v tuhle dobu projížděl a nikdy nikoho nezahlédl ani na cestě, ani na pobřeží. Bylo to výlučně víkendové výletní místo; ve všední den neměl očividně nikdo čas ani chuť se sem jít vykoupat.
“Chci co nejrychleji k mamince,” řekla nervózně. “Tím, že jedeme tudy, ztrácíme čas, pane Tebbele. Musíme zastavit a obrátit.”
“Proč myslíte, že se k ní tudy nedostáném?” opáčil Algir. “Neříkal jsem přece, že je v Paradise City.”
“Není tam? A kde tedy je?”
“V Culverově nemocnici,” zalhal Algir. “Tohle je zkratka.”
“Není! Tuhle cestu znám. Vede jenom k moři a do dun.”
“Musíte to nechat na mně, Nořeno,” hlas měl náhle nelítostný a tvrdý. “Vím, co dělám.”
Zůstala na něho hledět. Jako by to byl někdo úplně jiný než člověk, s nímž se setkala v pracovně doktora Grahama.
Tamten muž byl okouzlující, laskavý a plný účasti. Tenhle však… Pocítila, jak ji zamrazilo strachy. Jak se člověk může tak náhle a tak naprosto změnit? Připadlo jí to jako obličej zpitvořený v těžkém snu.
Volavka, vyplašená blížícím se vozem, se vznesla ze stromu a těžkopádně odlétala. Vepředu Nořena uviděla moře.
“Támhle je moře,” vyhrkla celá zoufalá. “Tahle cesta nevede nikam. Jedině k moři.”
Citrusové houští ustoupilo vysoké pampasové trávě, která se v teplém vánku pohupovala jak podivné pobízející prsty.
“Zastavte, prosím vás,” zažadonila. “Prosím vás…” Sto metrů před nimi cesta končila velkým kulatým pláckem.
Když zpomalil, znovu se na něho zadívala. Obličej měl strhaný a leskly potem. Oči vytřeštěné. Rty svíral do tvrdé, kruté čárky. Jeho vzhledli poděsil. Instinktivně vycítila, že se ji chystá napadnout.
Čítávala o případech znásilnění a vraždy, o kterých se čas od času v novinách psalo. Četla o nich bez zvláštního zájmu, s jistotou, že něco takového by se jí stát nemohlo. Podle jejího názoru si to většina zavražděných zavinila sama.
Tím, jak se oblékaly a většinou chovaly, si o to zrovna koledovaly. Proč by však měl tenhle člověk napadnout právě ji?
Čeho se dopustila? Pokud to ovšem není jeden z těch strašlivých maniaků, o kterých se pořád píše. To ale není možné.
Je to maminčin právník. Má ale maminka vůbec právníka? Nikdy se o něm nezmínila. Nořena se znovu zadívala na Algira, který zastavil a právě vytahoval klíček ze zapalování.
Nepohlédl na ni. To jí hrozně vadilo. Kdyby se na ni podíval, mohla by z výrazu jeho očí vytušit, co má v plánu.
Pohyboval se pomalu a obezřele. Jak vytahoval klíček ze zapalování, všimla si, že se mu třese ruka.
Na míle daleko se táhlo liduprázdné, opuštěné pobřeží s písečnými dunami, chomáči prožloutlé, uschlé trávy a širokou, mokrou stuhou písku, kterou zanechalo ustupující moře. Vítr zesílil a načechrával sypký suchý písek do drobných vějířků, z nichž se týden po týdnu, měsíc po měsíci, rok po roce utvářely vysoké, svažité duny, které narušovaly jednotvárnost pobřeží.
Ruka jí sjela ke klice a dveře vozu se otevřely. Vyrazila ven.
Algirovy natahující se prsty nebyly dost rychlé. Pocítila, jak po ní chňapl, vytrhla se mu však a rozběhla se po jemném písku rychleji než kdykoliv předtím.
A že běhat uměla. Nadarmo nehrála hokej a basketbal. Rovněž nadarmo nevyhrála v tvrdé konkurenci na školních přeborech běh na sto metrů. Nikdy však nemusela běžet o život, a jak vystřelila po pobřeží, pomyšlení, že…
