II.
Ještě než plně pochopil, co mu vlastně řekla, slyšel, jak k nim někdo běží.
“Utíkejte,” zašeptal, ale ještě než stačila vyrazit, vyřítil se z křoví Ames a stál u nich.
Kdybych jí teď pomohl k útěku, pomyslel si Corridon, veškeré naděje, že se setkám s vůdcem a pomůžu tak zničit organizaci, vezmou za své. Proklínal Ritchieho i Rawlinse, že dovolili, aby Marian na pozemek pronikla. Musí se rozhodnout, jestli obětuje ji, anebo úkol, kterého se podjal. Vzpomněl si, jak Ritchieho upozorňoval: “Pokud se mám dostat až k šéfovi, nemohu nikoho krýt,” a věděl, že i když je Marian jeho neteř, Ritchie sám by dal na první místo povinnost.
Když k nim Ames doběhl, držel už Marian za rameno.
“Vlítla mi rovnou do rány,” řekl. Pak s Marian trochu zatřásl a chtěl vědět: “Kdo jste a co tu děláte?”
Ames zamířil rozsvícenou baterkou Marian do obličeje.
“Mluvte!” vyštěkl. “Co tu děláte?”
“Chtěla jsem si prohlédnout dům,” prohlásila Marian skoro uraženě. “Musíte se po mně oba sápat, jako bych byla zloděj?”
“Jak jste se dostala dovnitř?” vypálil Ames.
“Přelezla jsem zeď. Tolik jsem toho o Baintrees slyšela. Ve vsi mi povídali, že k domu nikdo nesmí, tak mne napadlo, že se na něj podivám sama. Ráčili byste mne pustit?”
“Odveďte ji do domu,” nařídil Ames. “Samozřejmě lže. Patří k Ritchiemu.”
“Jdeme,” zavelel Corridon a nenápadně stiskl Marian paži. “Žádné vyvádění. To by vám nepomohlo.”
Snažila se mu vytrhnout, avšak Corridon ji snadno udržel.
“Potřebujete pomoc?” přiblížil se k nim znovu Ames.
“V pořádku,” odmítl Corridon. “Však se umoudří.” Přitáhl Marian až na pěšinu a postrkoval ji směrem k domu.
“To je vážně směšné,” bránila se Marian. “Chtěla jsem se jen podívat na dům.”
“Však ho uvidíte,” ujistil ji Ames. “Odveďte ji rovnou k Homerovi.”
Corridon měl cukání pustit ji. Všechno by bylo proběhlo hladce, kdyby se byl neobjevil Ames. Teď už to bylo jen buď, anebo. Uklidňoval se, že ještě pořád zbude čas, aby Marian vystrnadil z domu dřív, než se jí něco přihodí.
Postrkoval ji po schodech až do haly a chodbou do Homerovy kanceláře. Homer už na chodbě čekal. Ustoupil a pozval Corridona dovnitř.
Homer i s Amesem šli za ním a zavřeli dveře. Když se Ames zády opřel o dveře, Corridon Marian pustil.
“Kdo jste?” vypálil Homer. Hluboko posazená očka mu výhružně svítila.
“Jmenuju se Marian Hollyová a bydlím v chatě na druhé straně cesty,” odpověděla Marian ledově. “Chtěla jsem se podívat na váš dům, a protože sem nikoho nepouštíte, přelezla jsem zeď. Je mi líto, že jsem provedla takovou pitomost, a omlouvám se. Můžu jít?”
“Pracujete pro Ritchieho, viďte?” otázal se Ames.
“Ritchieho? Nemám zdání, o kom mluvíte,” otočila se k němu Marian. “Vím, že jsem vkročila na cizí pozemek, ale kvůli tomu snad není třeba vyvolávat takový virvál?”
Corridon obdivoval, jak klidně se na Amese dívala. V obličeji se jí zračil jen čistý zmatek a nepochopení. Poznal, že Ames váhá.
Ames si Conidona pozval na pomoc.
“Vy většinu Ritchieho agentů znáte. Viděl jste ji někdy?”
Corridon zavrtěl hlavou.
“Pokud vím, tahle k Ritchieho lidem nepatří. Znám je všechny.”
Homerovi zřejmě spadl kámen ze srdce.
“Je možné, že nelže?” zeptal se. “Baintrees spoustu lidí zajímá.”
“Moc ráda bych věděla, o čem mluvíte,” prohlásila Marian. “Už jsem se omluvila, že jsem vám sem vlezla. Co myslíte, že ještě udělám - padnu na kolena?”
Corridon se v duchu ptal, zda se jí přece jenom nepodaří z maléru vykroutit. Jak Ames, tak Homer se tvářili nerozhodně a zdálo se, že Marian je zahání do kouta.
“Jestli mne chcete zažalovat, že jsem vnikla na váš pozemek, klidně,” nasadila ostřejší tón. “Jenomže nemáte nejmenší právo držet mne zde proti mé vůli.” Otočila se a vykročila ke dveřím.
Tohle jí může projít, napadlo Corridona, když se ji ani Ames, ani Homer nepokusili zastavit. Otevřela dveře, vzápětí couvla a Corridon slyšel, jak leknutím lapla po dechu.
Přímo před ní stála s osmatřicítkou v ruce Kara a pohledem mířila za Marian, přímo na Corridona. Jakmile ji spatřil, po …
