ČÁST ČTVRTÁ
Kdyby náhodný pozorovatel nahlédl do pokoje, snadno by považoval scénu omylem za obrázek rodinného štěstí.
Wesley seděl v křesle, občas vybral z hromady na stole vedle sebe list papíru a studoval ho. Na okraji si dělal úhledné poznámky. Naproti němu seděla Julie.
Pletla složitý vzor v bílé a modré. Na klíně jí spočívala dvě barevná klubíčka vlny a pletací jehlice cvakaly a svítily, jak zručně a rychle vytvářela vzorek.
Dlouho rušilo ticho v pokoji jenom cvakáni jehlic a šustění papírů. Toho večera Julie navrhla, aby šli ven, ale Wesley její návrh zamítl. Nechtělo se jí jít samotné, proto si přenesla pletení do jeho pokoje , a posadila se ke krbu, aniž ho požádala o souhlas.
Podíval se na ni překvapeně a pak pokračoval v práci; teď už věděla určitě, že na ni zapomněl.
Celý den byla doma sama a toužila po společnosti. I tichá Wesleyho společnost byla lepší než samota; teď když pletla a nohy jí hřálo teplo z krbu, cítila se docela uvolněná; poprvé po mnoha týdnech pochovala v duši poměrný klid.
Náhle ji vytrhlo z příjemně zasněné nálady pronikavé zazvonění telefonu. Ostrý, naléhavý zvuk vnesl do ticha pokoje ovzduší poplachu. Dokonce i Wesley se polekal a jeho myšlenky kvapně opouštěly výpočty, na kterých pracoval.
„Někdy bych si přál, aby nikdy nevynalezli telefon,“ povzdychl si a odložil papíry. „Vzala bys to, Julie? Řekni, že mám moc práce.“
Julie odložila pletení a s nechutí šla k telefonu.
Mužský hlas žádal Wesleye.
„Je to velice naléhavé,“ ujišťoval ji. „Volám z továrny.“ Hlas zněl vzrušeně, muž do telefonu skoro křičel.
„Volá továrna,“ řekla Wesleymu a podala mu sluchátko. Vzal je a dotkl se jí prsty. Rychle ucukla a vrátila se ke krbu.
Slyšela, jak muž v telefonu křičí; ačkoliv mluvil velice nahlas, nerozeznávala slova. Jenom zachytila slovo „oheň“. Rychle se podívala na Wesleye a okamžitě vytušila, že je zle. Wesley celý ztuhl a obličej mu zpopelavěl.
„Přijdu tam.“
Muž na druhé straně křičel dál.
„Dobrá, dobrá,“ uklidňoval ho Wesley. „Ano, nechte ho tam, než přijedu. Už jdu.“
Položil sluchátko, chvíli stál a díval se na Julii. V očích se mu objevil mrtvý výraz, který ji vyděsil.
„Co se děje?“
„Benton zapálil laboratoř. Okamžitě tam musím jet.“
„Benton? Ale proč?“
„Co na tom záleží?“ zavrtěl hlavou a přitiskl si dlaně ke spánkům jako boxer, který se snaží setřást účinky drtivého zásahu:
„Mám jet s tebou?“ nabídla se bez přemýšlení.
Soustřeďoval se jen s velkým úsilím.
„Asi ano. Budu ještě předstírat nějakou dobu, že nevidím, aspoň než zjistím rozsah škody. Vypadalo by dost divně, kdyby mě nikdo nedoprovázel. Kromě toho tě požár třeba pobaví. Bude to hrůzný pohled.“
Jeho chladný bezbarvý hlas jí nahnal hrůzu.
„Je to tedy zlé?“
„Vypadá to tak. Pojďme. Když budeme mít štěstí, seženeme taxík.“
Na Piccadilly taxík skutečně sehnali.
Po nějakou dobu Wesley zíral oknem naprosto tiše, zatímco se taxík proplétal večerní dopravou, která zvolna usínala. Pak náhle řekl: „Je to zvláštní, Julie, jak se všechno může zvrtnout. Už jsem si myslel, že to mám za sebou a že se mi nic nemůže stát. Laboratoř je samozřejmě klíčem ke všemu a přece jsem na ni ani nevzpomněl. Teď to tedy vypadá tak, že se tvuj přítel Gleb vůbec před soud nedostane.“
Julie se mu pátravě zadívala do bílého obličeje.
„Tomu nerozumím.“
„Jestliže shoří laboratoř, pak moje další práce nemá vůbec žádný smysl. Zakončí všechno tečkou.“
„Myslíš, že už nebudeš mít na to dost času?“
„Nebo dost peněz.“
Julie se od něho odtáhla, jako by ji udeřil.
„Co mají s tím peníze společného?“
„Na vybavení laboratoře. Vypůjčil jsem si na ni. Když jsem si chtěl vypůjčit, musel jsem dát cenné papíry. Jestli zmizí laboratoř, pozbudou moje cenné papíry ceny.“
Julii se náhle zdálo, že se jí chce zvracet.
„Tak ty tedy nebudeš mít peníze? Co bude se mnou? Slíbils, že na mne dáš převést slušnou částku.“
„Vím, a je mi to líto, Julie, ale tohle jsem nemohl předvídat. Z mých peněz nezbude nic. Všechno, co jsem měl; jsem investoval do laboratoř…
