ČÁST TŘETÍ
Theo seděl na lavičce v parku naproti Park Way, ruce vraženy v kapsách a velurový klobouk posunutý do týla. Z úst mu schlíple visela cigareta, jejíž kouř spirálovitě stoupal v nehnutém vzduchu, až musel přivřít oko.
Bylo časné ráno, do devíti hodin chybělo několik minut a Theo seděl v parku sám.
Projel tu sem tam nějaký autobus, jinak nebylo nač koukat, ale Theo se cítil šťasten prostě proto, že se opaluje na slunci.
Většinu života prolelkoval, postával na nárožích s mozkem prázdným a tělo odpočívalo: Nenáviděl jakoukoliv činnost, považoval ji jenom za prostředek ke splněni určitého účelu. A když Gerridge vyšel z Park Way a nastoupil do vozu, který ho očekával, Theo si povzdychl.
Věděl, že zanedlouho bude muset zapracovat. Za několik minut vyšel Wesley. K vozu ho doprovodil vrátný, který za ním také přibouchl dveře. Auto se rozjelo.
Theo zašlápl cigaretu a vstal. Vešel do rozlehlé haly v Park Way; vrátný okamžitě vystoupil z vrátnice a chladně si ho přeměřil.
„Co tu chcete?“ zeptal se podezíravě.
„Jdu na návštěvu k sestře,“ odpověděl Theo. „Slouží v čísle devadesát sedm. Máte něco proti tomu?“
Vrátný mu nedůvěřoval. Theo to poznal.
„Zavolejte jí, jestli mi nevěříte. Řekněte jí, že přišel bratr Harry.“
„Nechte si svoje rady,“ okřikl ho vrátný. „Paní Wesleyové by se vaše návštěvy asi moc nelíbili.“
„Jí to můžete říct taky,“ ušklíbl se Theo. „Můžete to vyzvonit celýmu světu.
Dejte to klidně do novin. Jenom si posluž, kamaráde, já mám dost času. Budu jenom rád, když si na tom pošmákneš.“
Vrátný zrudl. Měl pocit, že se zesměšnil.
„Tak si tam rychle skočte. Běžte se na ni podívat; ale nebuďte tam dlouho.
Podobné lidi tu nerad vidím.“
„To mi hned napadlo; proto jsem taky přišel.“
Loudal se k automatické zdviži, otevřel, vstoupil, zabouchl za sebou a stiskl knoflík do čtvrtého poschodí.
Opřel se o postranní stěnu kabiny, která rychle ujížděla mezi poschodími, a zapálil si cigaretu.
„Musím sebou hodit,“ myslel si, „nebo by ten starý moula vylez nahoru a vizitýroval, co se děje.“
Zazvonil u čísla devadesát sedm a čekal.
Otevřela mu Julie.
„Nazdar Jano,“ pozdravil. Vymrštil ruku. Otevřenou dlaní ji udeřil pod bradu; prudce do ní strčil; vrávoravě ustupovala do předsíně. Vešel za ní, zavřel a hrozivě zvedl pěst.
„Nevřískej. Přicházím od matky Frenchový.“
Julie se vylekala. Viděla před sebou malého podsaditého mládence (nebylo mu víc než devatenáct) s nepořádnými černými vlasy, které mu padaly přes uši na zamaštěný límec u kabátu. Měl trudovitý kulatý tlustý obličéj a kruté oči posazené blízko sebe.
Vypadal poťouchle a zlotřile.
„Nevzrušuj se, Jano,“ uklidňoval ji a v úsměvu jí ukázal polámané, nazelenalé zuby. „Podebatujem si spolu trošku. Pojď dovnitř, chci se posadit. Jsem nějak ušlej.“
Julie bázlivě couvala do haly. Theo se za ní loudal, rozhlížel se a bručel.
„Docela hezký, že jo? Je vůbec možný, že by někdo chtěl vypadnout z takovýho flíčku?“ Zadíval se na ni přemýšlivě. „Ale ty nechceš vypadnout, viď?“
„Odejdu,“ hlesla Julie. „Nikdo mě tu neudrží.“
„Já ano,“ řekl Theo a žuchl sebou do křesla. „Jenom si pořádně oddáchni, Jano.
My dva si spolu hezky popovídáme.“
Julie chtěla skočit k telefonu, ale než se k němu dostala, Theo vstal, uchopil ji a prudce jí smýkl. Už otevírala ústa k výkřiku, ale Theo ji udeřil do obličeje.
Zavrávorala, slabě naříkala bolestí a strachem, až ztratila rovnováhu a padla na ruce a na kolena.
„Příště si pošmákneš na mý pěsti,“ vyhrožoval Theo. Chytil ji za paži, násilím ji postavil a hrubě strčil na židli. „Chceš, abych ti rozbil hubu?“
Julie se dala do tichého pláče. Theo se vrátil do svého křesla uspokojen, že se Julie už nebude vzpouzet.
„Dokončíš fušku nebo se dostaneš do hrozných průšvihů. Nebudu se s tebou dohadovat. Jestli nechceš hrát s Harrym, budeš hrát se mnou.“
„Nebudu,“ vzlykala Julie. „Oznámím to policii. Já to dělat nebudu!“
Theo se zasmál.
„To si myslíš ty.“ Vyňal z kapsy ošumělou náprsní tašku a ukazoval jí tři ušmudlané fotografie.
…
