5. KAPITOLA
I
Joe Dodge, místní detektiv hotelu Maddox v New Yorku, se hrbil nad dostihovým zpravodajem. V jeho hubeném, liščím obličeji byl soustředěný, ustaraný výraz. V minulém týdnu sázel ustavičně na koně, kteří prohrávali, a jeho finanční budoucnost záležela na tom, kterého koně ze seznamu těch, kteří poběží odpoledne, vybere. Jakmile udělá chybu, bude v rejži, a při tom pomyšlení na něm vyrazil pot.
Seděl v malé kanceláři, která byla za recepční halou hotelu. V místnosti se vznášela oblaka cigaretového kouře a popelník na stole přetékal špačky: důkaz nervózního soustřeďování. Byl tak zabrán do práce, že neslyšel, když Borg vešel do místnosti, a teprve když si Borg hlučně odchrchlal, uvědomil si, že není sám. Zamračeně vzhlédl. Když uviděl Borga, zamračil se ještě pochmurněji.
„Co chcete?“ zeptal se úsečně. „Nevidíte, že mám práci?“
„Jo, nejsem slepéj,“ odpověděl Borg a přitáhl si ke stolu obyčejnou židli. Usadil na ní své mohutné tělo. „Jestli chcete kápnout na vítěze, tak to zkuste s Červeným admirálem. Při kursu čtyři ku jedny bude u cíle dřív než ostatní koně v polovičce.“
Dodgeovy oči se zúžily. Tohle je tip, který hledá.
„Kdo říká?“
„Já,“ odpověděl Borg, vytáhl si ze schlíplého balíčku jednu cigaretu a zapálil si. „Viděl jsem ho před několika měsíci běžet v San Diegu. Žokej ho zdržoval, že málem zpřetrhal opratě, ale i tak doběh jako druhej. Jestli nemáte zájem vydělat ňáký prachy, tak mě neposlouchejte. Mně je to přeci jedno.“
Dodge odstrčil židli.
„Desetkrát za sebou jsem vsadil na špatnýho. Nemůžu si dovolit riskovat dalšího.“
„Tenhle kůň nemůže prohrát, i kdyby mu upadly dvě nohy,“ pokračoval Borg, „ale jestli máte strach přijít o vlastní peníze, tak bych vám moh možná v tomhle ohledu nějak pomoct.“
Dodge odstrčil dostihový zpravodaj.
„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se a jeho zlé malé oči zapátraly v Borgově obličeji.
Borg vytáhl jednu svou falešnou navštívenku a hodil ji na stůl. Dodge ji sebral a zadíval se na ni.
„Detektivní kancelář Vševěd?“ zeptal se zamračeně. „Tu neznám.“
„Působíme v Los Angeles,“ řekl Borg pohotově. „Mám na starosti jeden hezkej případ, kde peníze nehrajou vůbec žádnou roli. Mám k dispozici takovou částku na výdaje, že je potřeba, aby ji někdo podojil. Rád bych vod vás získal pár informací a jsem oprávněnej vám za ně zaplatit.“
Dodge se naklonil kupředu.
„Jaký informace?“
„Hledám jeden pár, možná že tady bydleli jako nějaký Griffinovi.“
Dodge chvíli uvažoval, pak zavrtěl hlavou.
„Tady nikdo s takovým jménem nebydlí.“
Borg vytáhl fotografie Glorie a Harryho, které získal. Položil je na stůl.
„Tady je máte. Znáte je?“
Dodge zkoumal fotografie.
„Možná. Kolik?“
„Tím to eště nekončí. Jestli si je dovedete vydělat, tak na vás čeká pětadvacet dolarů.“
Dodge to zvážil. Pětadvacet dolarů by mu v tomhle okamžiku značně bodlo.
„Znám je. Najali si tady před třema dny pokoj. Zapsali se jako pan Harrison s chotí.“
„Jsou tady?“
„Jenom vona. Von ne. Von vod jel ten den, co přijeli. Povídal, že se vrátí; nějaká obchodní cesta.“
„Ale vona tady je?“
„Jo.“
„Je doma?“
Dodge vstal.
„Já to zjistím.“
Borg pozoroval dveřmi kanceláře, jak jde k recepčnímu stolu, dívá se na tabuli s klíči a pak se vrací.
„Ne, je pryč,“ řekl, když zavřel dveře kanceláře a obcházel stůl, aby si zase sedl.
„Rád bych si prohlíd její pokoj,“ řekl Borg.
„To nejde. To je u nás v hotelu přísné zakázaný.“
Borg potlačil zívnutí.
„No dobrá, když myslíte. Tak já už nebudu ani sebe, ani vás okrádat o čas.“
Dělal, jako když se zvedá.
„Moment,“ řekl Dodge. „Jste mi dlužnej ňáký prachy.“
„Máte pravdu.“ Borg rozvinul tlustý svitek bankovek. Sáh] do něj, probíral se bankovkami, až našel pětidolarovku, kterou hodil Dodgeovi. „Na tolik si zatím cením vaše informace.“
Dodge se zakabonil.
„Povídal jste, že to bude pětadvacet. Heleďte se, pane, abysme se spolu nedostali do nějakýho maléru. Chci pětadvacet.“
„Co chcete a co dostanete, záleží na tom, jakou službu mi prokážete,“ řekl Borg. „Když d…
