II
Obchodní společnost pro Dálný Východ měla kanceláře, které zabíraly čtyři poschodí budovy na Dvacáté sedmé ulici.
Elegantně oblečená, pěstěná dívka v recepci se podívala na Harryho s laskavým, shovívavým úsměvem, jaký bývá vyhrazen naivním dětem, když chtějí něco nemožného.
„Ne, pane Griffine, pan Takamori bohužel nikdy nikoho nepřijímá, pokud s ním nemá dojednanou schůzku,“ řekla. „Třeba by se vás ujal pan Ludwig? Podívám se, jestli je volný.“
„Já nechci mluvit s panem Ludwigem,“ odpověděl Harry. „Já chci mluvit s panem Takamorim.“
„Jenže to je bohužel vyloučené.“ Laskavý úsměv začínal pohasínat. „Pan Takamori…“
„Už jsem slyšel,“ odpověděl Harry, „ale mě přijme.“ Vytáhl z kapsy zalepenou obálku a podal ji dívce. „Dejte mu tohle. Budete překvapená, jak zatouží po tom, abych už byl v jeho kanceláři.“
Dívka zaváhala, pak pokrčila rameny a stiskla zvonek. Z vedlejší místnosti, kde se vzal tu se vzal, se objevil chlapec v žlutohnědé uniformě s modrým lemováním a přešel ke stolu
„Předej tenhle vzkaz slečně Schofieldové,“ řekla dívka, „je pro pana Takamoriho.“ Když chlapec odešel, došla k Harrymu. „Posaďte se. Třeba vás slečna Schofieldová přijme.“
Harry se posadil, vytáhl si cigaretu a zapálil si. Bylo mu horko, byl nervózní a rozechvělý, ale podařilo se mu nedat to najevo.
Od loupeže už uplynulo pět dní. Harry s Glorií žili v malém hotelu v New Yorku. Harry ji tam nechal a sám se vrátil do Los Angeles, aby si odbyl veledůležitý rozhovor s Takamorim.
Namáhal si mozek, která metoda jednání s panem Takamorim bude nejjistější, ale bezúspěšně. Pomalu a nerad si začínal přiznávat, že má-li se dostat k jednomu a půl miliónu dolarů, musí s Takamorim jednat jakožto Harry Griffin a nechodit k němu pod falešným jménem ani v přestrojení. Takový obnos se nedá schovat. I kdyby ho rozdělil po tuctu bank, schovat se nedá. To by se Harry dostal do maléru s berním úřadem a pak by ho začala hledat policie. Neměl jinou možnost než jednat s Takamorim otevřeně. Musel vsadit všechno na to, že Takamori bude ty diamanty chtít natolik, že bude ochoten spolupracovat s Harrym, a nikoliv s policií. Jestliže ta hra nevyjde, je to pro Harryho malér, ale tak, jak si to naplánoval, by ten malér nebyl tak vážný. Harry měl pocit, že to za to riziko stojí.
Když vyložil svůj plán Glorii, zděsila se. Prosila ho, aby se do toho nepouštěl. Harryho už začínalo její odporování otravovat, a tak jí stručně řekl, aby se mu do toho nepletla. Dobrá, připustil, je tu riziko, ale co očekává, jestli se mají dostat k takové hromadě peněz?
Seděl v hlubokém křesle, nohy zabořené do tlusté vrstvy koberce, a čekal. K recepčnímu stolu neustále mířil proud mužů s aktovkami. Dívka s nimi jednala s tím laskavým, shovívavým úsměvem, který Harryho dráždil tak, že by jí byl nejradši dal facku. Dívka předávala návštěvníky nejrůznějším chlapcům, kteří je odváděli chodbou a mizeli Harrymu z očí. Jenom Harry tam ještě pořád seděl a kouřil.
Za třicet pět minut a po čtyřech cigaretách přišel dlouhou chodbou chlapec, jenž si vzal Harryho vzkaz. Přešel k dívce u recepčního stolku, něco jí řekl a Harry, který ji pozoroval viděl, jak se její obočí vzneslo do výšky.
„Pan Takamori vás přijme,“ řekla a usmála se. Její úsměv už nebyl shovívavý. Byla přívětivá a poplašená.
„Neříkal jsem vám to?“ odpověděl Harry a šel za chlapcem, jenž ho odvedl k malému výtahu, vyjel s ním tři poschodí a pak ho zavedl po chodbě k solidním ořechovým dveřím, před nimiž se zastavil. Zdálo se, že sbírá sílu a odvahu, než zaklepe. Když zaklepal, ozval se za dveřmi slabý zvuk. Chlapec otočil knoflíkem a dveře se otevřely. Ustoupil a Harry vkročil do obrovské přepychové kanceláře, obložené leštěným ořechem. Když kráčel k velkému stolu před obrovským oknem, jež mělo vyhlídku na východní čtvrt Los Angeles, cítil, jak ho na kotnících lehtá tlustý koberec.
Za stolem seděl žlutý mužíček v černém kabátě a černobíle kostkovaných kalhotách. Měl prošedivělé ulízané vlasy a jeho drobný obličej byl bezvýrazný jak…
