2.
Dlouhá řada nákladních vagónů s trhnutím zastavila, nárazníky se na sebe s kovovým řinčením postupně nalepily a píšťala netrpělivě hlásila příjezd červenému světlu vzdáleného návěstí.
Jan se s leknutím probudil, nadzvedl hlavu a upřel oči do inkoustové tmy. Rytmické kolébání vozu ho zkonejšilo, že usnul, ale když vlak zastavil, Jan byl okamžitě vzhůru, napínal uši, aby zachytil nebezpečí, očima se snažil propátrat neproniknutelnou tmu. Přihlásila se opět sžíravá bolest v rozpálené a oteklé paži i bušení ve spáncích, jako by ho někdo mlátil do hlavy gumovým kladivem. Jaktěživo mu nebylo tak zle a bál se.
“Jeanne -” Zaskřehotal, že vlastní hlas nepoznal, a lekl se ještě víc. “Jeanne - jsi tady?”
“Ano. Jsem tu,” ozvalo se ze tmy a Jan postřehl, jak jí drhnou podrážky, když si sedala.
“Strašně mě bolí ruka,” zatínal zuby, protože místo škubám teď bolest vystřelila do tkáně jako plamen. “Nemáme nic k pití, viď?”
“Ne.”
Čekal, že k němu přijde, že se ho pokusí uchlácholit, avšak Jeanne se ani nehnula. Chvíli ležel bez hnutí, jenom si prsty drtil spánky a snažil se utlumit bušení v hlavě. Nemusel dlouho přemítat a věděl, že ho ve spánku opustily poslední zbytky sil. Jako by mu svaly, ruce i šlachy rozleptala stravující horečka. Přesto uvažoval naprosto jasně a pochopil, že nestane-li se zázrak, vyvázne z tohoto smradlavého vozu jedině na prkně.
“Je tu k zadušení,” vysoukal ze sebe náhle. “Nemůžeš sem pustit trochu vzduchu? Kde jsme? Koukni se, Jeanne.”
Slyšel, jak vstává a tápe po vagónu. Začala šátrat po dveřích. Pak cinkl kov, vytáhla závoru z drážky. Polovina dveří se odsunula, pustila do vozu špetku kalného světla svítání a Jan spatřil Jeannin obrys, ostrou siluetu na pozadí oblohy.
Obhlížela trať.
S vypětím všech sil se posadil, avšak vzápětí ho bolest opět srazila a přinutila divoce lapnout po dechu. Kladívka v hlavě tepala jako zběsilá a div mu neroztrhla lebku.
“Drží nás semafor,” oznámila klidně Jeanne. Mrkla na hodinky. “Jsou čtyři pryč.”
“Kde jsme, Jeanne? Máš tuchu, kde jsme?”
“Nejsem si jistá. Myslím, že u Chantilly.” Znovu se vyklonila a usilovně pátrala v téměř neviditelné krajině. “Řekla bych, že západně od Chantilly.”
U Chantilly? Co to mele? Myšlení ho tak zmáhalo, že zavřel oči a zničehonic mu bylo úplně lhostejné, kde jsou či jaký osud je stihne. Měl dojem, že leží bez hnutí celou věčnost, ale potom vlak cukl, zavřeštěla píšťala a vagóny začaly opět vyťukávat pravidelnou písničku.
Prudký náraz Janovi vrátil vědomí. Co to říkala? Že jsou u Chantilly? Ale vždyť Chantilly je francouzské město. A oni jsou v Anglii - alespoň podle něj jsou v Anglii - ale kde tedy jsou? Zaťal zuby, a když se snažil upamatovat, co všechno se zběhlo, cítil, jak mu v obličeji naskakuje studený pot. Pamatoval si, jak utíkali z Cheyne Walk a schovali se v kostele. V kostele ztratil spoustu krve. Vzpomněl si, jak mu bylo na umření. Jeanne tvrdila, že se musejí dostat na nádraží King’s Gross. Dojeli tam taxíkem. Řidič byl starý chlap, unavený, nenaložený, lhostejný. Když nastupovali k němu do káry, sotva na ně koukl a vůbec jim nevěnoval pozornost a bylo jasné, že by je nepoznal. Jan si pamatoval i to, jak v taxíku omdlel, a Jeanne si pěkně užila, když se ho snažila probrat, aby ho před nádražím vůbec mohla z taxíku vyvléknout.
Navždycky mu zůstane záhadou, jak se dokázal zmátořit, vylézt z auta a doplazit se na seřadiště. Matně si vybavoval, že Jeanne ho nutila k strašidelné pouti po nekonečných rozlohách kolejišť, kolem odstavených vagónů, a jemu se zdálo, že cestuje v otáčivé kleci, kterou propichují bílá, zelená a rudá světla, až mu naskakovala husí kůže a podklesávala kolena. Kdykoli přecházeli nějakou slepou kolej a tápali neznámou cestou k beznadějnému osudu, zdálo se mu, že se na ně řítí vlak, srazí je a rozcupuje na krvavé cáry. Vůbec nedokázal pochopit, jak Jeanne dokázala vytipovat, do kterého vlaku nastoupit. Jana posadila na starý barel u kolejí a zmizela ve tmě. Dlouho byla pryč, třebaže na čase Janovi …
