Kapitola devátá
I.
Ferrari otevřel dveře a vstoupil do Seigelovy kanceláře. Přešel ke stolu, vybral si křeslo a uvelebil se v něm.
“Je mrtvý?” zeptal se Gollowitz napjatě.
Ferrari na něm spočinul dlouhým pohledem.
“Svítí slunce, zelená se tráva. Proč marníte čas na tak zřejmé věci? Samozřejmě, je mrtvý. Když já řeknu, že něco udělám, pak to udělám.”
Gollowitz se opřel. Vytáhl kapesník a osušil si tvář.
“A budou si myslet, že šlo o nehodu?”
“Ano, budou si myslet, že šlo o nehodu,” potvrdil Ferrari. “Vyšlo to přesně podle plánu.” Ruce jako pařáty si složil na propadlé břicho a díval se na Gollowitze očima stejně neživýma a nehybnýma jako oči panenky. “Když si člověk připraví kloudný plán, musí uspět. Weiner je mrtvý a teď musíme vymyslet něco pro to děvče.”
“Jsem rád, že jsem vás pozval,” prohlásil Gollowitz a v danou chvíli myslel svá slova zcela vážně. “Nenapadlo by mne, že je možné provést všechno tak hladce.”
“Hladce to šlo jen díky mé letité zkušenosti,” pravil Ferrari. “Bez zkušenosti a bez plánu nejde hladce nic.”
“Teď k tomu děvčeti,” zasáhl Seigel. “Jak si poradíte s ní?”
“Opět nehoda?” ověřoval si Ferrari u Gollowitze.
“Ano, jasně. Asi týden budeme muset počkat. Kdyby zemřela hned po Weinerovi, asi by to nevypadalo nejlíp, že ano?”
“Pokud nás netlačí čas, týden bude lepší,” souhlasil Ferrari.
V tom okamžiku zazněl telefon a Seigel zvedl sluchátko. Chvíli poslouchal, pak zbylí dva viděli, jak mu tuhnou rysy.
Předal sluchátko Gollowitzovi. - “McCann,” sdělil mu. “Ječí, jako kdyby měl vyletět z kůže.”
Gollowitz se ozval do mluvítka: “Ano, kapitáne?”
“Proč jste mi krucinál neřekli, že se chystáte sejmout Weinera?” štěkal McCann a hlas mu na lince burácel.
“Tentokrát jste šlápli do kravince. Abyste věděli, ta holka rozvázala!”
Gollowitz povytáhl obočí. V přítomnosti nedaleko sedícího Ferrariho jej nic nemohlo ohrozit.
“Jen ať mluví, kapitáne,” řekl. “Mně to nevadí. Proč by to mělo vadit vám?”
Nastala krátká pauza. Potom McCann zlostně opáčil: “Přeskočilo vám? Povídám, že mluvila! Viděla na vlastní oči, jak Maurer tu ženskou odkrágloval. Je připravena jít na lavici svědků a všechno odpřisáhnout!”
“Jen ať si tam jde, je to její tvrzení proti Maurerovu tvrzení. Žádný podpůrný svědek. Proč bychom si měli lámat hlavu?”
“Nepotřebuje podpůrné svědectví,” zavrčel McCann. “Má důkaz.”
Gollowitz zkoprněl.
“Jak to myslíte?”
“Povídám, že má důkaz! Tvrdí, že když Maurer zabil June Arnotovou, vytahoval si kapesník. Vypadla mu přitom z kapsy zlatá tužka a upadla mu na botu zacákanou od krve. Pak se odkutálela po podlaze a zajela do kanálku. Maurer se ji pokoušel vytáhnout, ale nemohl na ni dosáhnout. Ten praštěný parchant ji tam nechal! Holka všechno viděla!
Státnímu návladnímu stačí jen vylovit tužku, a Maurer se může jít klouzat. Na tužce je jeho monogram, jeho otisky a krev June Arnotové. Šatna jinak zakrvácená nebyla, takže krev musel na botách přinést on. Porotě se takový důkaz ohromně zalíbí. Ještě pořád stojíte o to, abych si přestal lámat hlavu?”
Gollowitz zesinal, jako by mu někdo nanesl na obličej zelený nátěr.
“Je to pravda?”
“Jak to mám sakra vědět? Tohle vykládala Forestovi. A úřad státního návladního brzo zjistí, jestli je to pravda nebo ne.”
Gollowitzovi se rozjel mozek na plné obrátky. Pokud je to pravda, sedí už Maurer na elektrickém křesle.
“Kde je ten kanálek?” zeptal se.
“V šatně na Konci světa, hned u bazénu.”
“Co se chystá státní návladní podniknout?”
“Conrad už se tam s O’Brienem a fotografem vypravuje.”
“Vyrazili?”
“Za pět minut budou na cestě.”
“Díky, kapitáne. Postarám se o to,” řekl Gollowitz a zavěsil. Našel očima Seigela. “Maurerovi upadla u bazénu June Arnotové do kanálku v šatně zlatá tužka. Kdyby se našla, mohli by jí přisoudit spojitost s vraždou. Tři policisté už se vypravili, že ji vytáhnou. Chci ji. Běž a vydoluj ji!”
Tomuhle Seigel dobře rozuměl. Trápilo ho, že s Weinerem neuspěl, a ještě větší starosti ho přepadly, když Gollowitz pozval Ferrariho. Ny…
