V.
Conrad udržoval ještě nižší rychlost, než byla povolena, a plou-žil se s autem postranními uličkami, aby se vyhnul dopravnímu ruchu spojenému s nočním životem. Neradostně uvažoval, jestli Janey splnila pohrůžku a vyrazila si někam ven, a pokud ano, jestli už je zpátky. Zrovna v tuto chvíli o ní nechtěl přemýšlet, ale ať chtěl či nechtěl, vždycky když se vracel domů, myšlenky na Janey mu v hlavě vyskočily.
Zpomalil, aby si mohl zapálit cigaretu. Když oknem vyhazoval vyškrtnutou zápalku, padla mu do oka cedule s označením ulice: Glendale Avenue.
Teprve skoro na druhém konci ulice si vzpomněl, že adresu Glendale Avenue číslo 145 udala do knihy Frances Colemanová, dívka, která večer v sedm přišla navštívit June Arnotovou. Prudce šlápl na brzdu a zajel s autem k chodníku.
Chvíli seděl bez hnutí, předním sklem pozoroval vylidněnou tmavou ulici. Doktor Holmes říkal, že June Arnotová zemřela kolem sedmé. Je možné, že ta dívka něco spatřila?
Vystoupil z vozu a podíval se zblízka na nejbližší dům. Měl číslo 123. Conrad pár metrů popošel a ocitl se před číslem 145.
Byl to vysoký, omšelý barák z hnědého kamene. V některých oknech svítilo světlo, v jiných ne.
Conrad vystoupil po strmém kamenném schodišti a zkoumal, co je za skleněnou výplní vchodových dveří. Mizerně osvětlená hala, schody, které se nahoře topily ve tmě.
Zmáčkl kliku a strčil do dveří. Povolily a kolem Conrada vyrazil do ulice, jako by chtěl vystřelit na čerstvý vzduch, proud pachu ze smažené cibule, kocouřích výměšků a rozkládajících se odpadků.
Conrad si popostrčil klobouk z čela, svraštil nos a popošel chodbou dál. Řada poštovních schránek přišroubovaných ke zdi mu napověděla, v jakém domě se ocitl. Třetí schránka patřila slečně Colemanové - jinými slovy bydlí v třetím patře.
Conrad stoupal po schodišti a míjel oprýskané dveře bytů, ze kterých se řinuly nápory swingové muziky, jako by posluchači uvnitř byli hluší jako pařezy, ale rozhodli se, že si ji poslechnou.
Dveře proti schodům ve třetím poschodí mu napověděly, že právě tady bydlí slečna Colemanová. Na čisté bílé cedulce připíchnuté připínáčkem se skvělo její jméno.
Když zavřel ruku, aby pěstí zabušil, všiml si, že dveře nejsou dovřené. Zaklepal, dlouhou chvíli čekal a pak ostražitě ustoupil.
Najdu snad za těmi pootevřenými dveřmi další mrtvolu? blesklo mu hlavou.
Dnes večer už se mu naskytl pohled na šest mrtvých těl, zabitých všelijak, úděsně a truchlivě. Cítil, jak mu pod kůží hrají nervy a vlasy se mu v zátylku ježí.
Vytáhl si cigaretu a přilepil si ji na spodní ret. Když si ji zapaloval, všiml si, že ruce se mu už tolik netřesou, a náhle se ušklíbl.
Předklonil se, strčil do dveří a číhal do tmy.
“Je tu někdo?” houkl.
Nikdo neodpověděl. S lehkou vůní značky Kalifornský mák vyplulo z místnosti jen zaryté ticho.
Conrad o dva kroky postoupil a zašátral po vypínači. Když se rozsvítilo, v očekávání nejhoršího se zhluboka nadechl, ale nikde žádná mrtvola, žádná krev, žádná smrtící zbraň; jen kamrlík s železnou postelí, prádelníkem, jednou židlí a kredencí z borového dřeva. Vypadal právě tak pohodlně a útulně jako Záhořovo lože.
Conrad se chvilku jen rozhlížel, pak popošel a otevřel jednu přihrádku v kredenci. V příborníku bydlila vyvanuta vůně levandule, jinak nic. Conrad se zamračil a povytáhl jednu zásuvku u prádelníku. Rovněž vymetená.
Ukazováčkem se poškrábal na zátylku, ještě jednou přejel všechno pohledem, pak pokrčil rameny a šel na chodbu.
Zhasl světlo a pomalu, zamyšleně zamířil ke schodům. Když se dostal opět do vstupní haly, podíval se slečně Colemanové do schránky. Nebyla zamčená a uvnitř prázdno.
Všiml si cedulky na zdi. Stálo na ní: Domovník. Suterén.
“Co můžu ztratit?” pomyslel si a vydal se po dlouhé chodbě až k nemytému oddílu schodiště padajícímu do tmy.
U paty schodiště do něčeho vrazil a tiše zaklel.
“Je někdo doma?” zavolal.
Otevřely se dveře a světlo holé žárovky Conrada oslepilo.
“Nic volného, hošánku,” vylil se přes práh lepkavý, tahavý hlas. “V tomhle bar…
