/V/
Tiše jsem vyšel hlavním vchodem, vzal jsem si z kufru svého vozu klobouk a plášť do deště a pustil jsem se dolů po serpentinové příjezdové cestě. Ve zvadlém listí pod duby šelestily kapky deště a uvolňovaly vůně a vzpomínky. Když mi bylo sedmnáct, pracoval jsem jedno léto na ranči pro turisty na úpatí Sierry. Ke konci srpna, když vzduch začínal být ostřejší, jsem si našel děvče, a než léto skončilo, setkali jsme se v lese. Všechno od té doby mělo mírně sestupnou tendenci.
Dospívání jako by bylo stále obtížnější. Rozhodně bylo stále obtížnější odhadnout mladé lidi. Možná že Stella Carlsonová, jestli se k ní dostanu, by mi pomohla porozumět Tomovi.
Carlsonovi měli schránku na dopisy o dvě stě metrů níž po cestě. Byla to miniaturní kopie jejich koloniálního domu se zelenými okenicemi, vyvedená se vším všudy, i s těmi okenicemi, byly mi proti srsti jako nevkusný inzerát. Vystoupil jsem po příjezdové cestě k cihlovému zápraží a zaklepal jsem na dveře.
Otevřela mi hezká rudovlasá žena v plátěných šatech a věnovala mi chladný zelený pohled. „Prosím?“
Nedomníval jsem se, že se přes ni dostanu bez lhaní. „Jsem z pojišťovny.“
„V El Rancho nesmějí agenti chodit po domech.“
„Já vás nechci pojistit, paní Carlsonová, jsem likvidátor pohledávek.“ Vytáhl jsem z náprsní tašky starou průkazku, která potvrzovala mé prohlášení. Svého času jsem pracoval pro pojišťovací společnosti.
„Jestli je to kvůli mému havarovaném autu,“ řekla, „myslela jsem, že to už bylo všechno vyřízeno minulý týden.“
„Zajímáme se o příčinu nehody. Víte, vedeme si statistiku.“
„Nijak zvlášť netoužím po tom, abych se dostala do statistiky.“
„Váš vůz tam už je. Pokud vím, byl ukraden.“
Zaváhala a ohlédla se, jako by v hale byl nějaký svědek. „Ano,“ řekla konečně. „Byl ukraden.“
„Nějakým mladým darebákem ze sousedství, je to tak?“ usměrňoval jsem hovor.
V odpověď se zarděla. „Ano, a velice silně pochybuji, že to byla nehoda. Vzal mi vůz a naboural ho čistě ze zlomyslnosti.“ Slova vybuchla, jako by jí v mysli byla vřela už řadu dnů.
„To je zajímavá hypotéza. Smím jít dál a pohovořit si o tom s vámi?“
„No dobře.“
Vpustila mě do haly. Sedl jsem si ke stolku s telefonem a vytáhl černý poznámkový blok. Stála nade mnou, s jednou rukou na sloupku u začátku točitého schodiště.
„Máte něco, co by podpořilo tuto hypotézu?“ zeptal jsem se s pozvednutou tužkou.
„Myslíte to, že naboural auto úmyslně?“
„Ano.“
Její bílé zuby sevřely plný rudý dolní ret a zanechaly na něm krátkou rýhu. „To je něco, co se vám nevejde do statistiky. Ten chlapec – jmenuje se Tom Hillman – se zajímal o naši dceru. Dřív to býval daleko hodnější chlapec než teď. Po pravdě řečeno, trávíval zde většinu svého volného času. Jednali jsme s ním, jako by to byl náš vlastní syn. Ale náš vztah se pokazil. Velice pokazil.“ Říkala to zároveň hněvivě i lítostivě.
„Co ho pokazilo?“
Prudce mávla rukou. „Raději bych to nerozváděla. To pojišťovna nemusí vědět. Ani nikdo jiný.“
„Snad bych si mohl promluvit s tím chlapcem. Bydlí vedle, že?“
„Jeho rodiče, Hillmanovi, tam bydlí. Myslím, že jeho poslali někam pryč. My se teď už s Hillmanovými nestýkáme,“ dodala škrobeně. „Nejspíš to jsou docela slušní lidé, ale kolem toho kluka nadělali spoustu hloupostí.“
„Kam ho poslali?“
„Nejspíš do nějaké nápravné školy. Potřeboval to. Začal se jim úplně vymykat z rukou.“
„V jakém směru?“
„Ve všech směrech. Rozmlátil mé auto, což nejspíš znamená, že pil. Vím, že se potloukal po výčepech dole na Hlavní třídě.“
„Tu noc, než naboural auto?“
„Celé léto. Dokonce se snažil naučit těmto zlozvykům i Stellu. Právě to pokazilo naše vztahy, když to chcete vědět.“
Udělal jsem si poznámku. „Mohla byste být ještě přesnější, paní Carlsonová? Zajímáme se o celé společenské pozadí těchto nehod.“
„No, abych řekla pravdu, zatáhl Stellu do jednoho z těch hrozných brlohů. Dovedete si to představit, vzít nevinné šestnáctileté děvče do zaplivané putyky dole na Hlavní? Pokud nás se týká, tím pro nás Tom Hillman přestal existo…
