/XIII/
Vrátil jsem se do domu. Dveře ložnice byly zavřeny. Zaklepal jsem a nedostal jsem odpověď, a tak jsem zprudka otevřel. Harold, oblečený ve spodním prádle a v ponožkách, seděl na okraji postele. Svisle mezi koleny držel pušku dvaadvacítku. Nenamířil ji na mne. Sebral jsem mu ji a vyndal jsem z ní jediný náboj.
„Nemám odvahu se zabít,“ přiznal se.
„To máte kliku.“
„Jo, náramnou kliku.“
„Myslím to vážně, Harolde. Když jsem byl dítě, znal jsem jednoho muže, který za krize přišel o svůj pohřební ústav. Rozhodl se, že si dvaadvacítkou vystřelí mozek. Ale jenom ho to oslepilo. Posledních třicet let proseděl v temnotě. A jeho synové mají největší márnici ve městě.“
„Takže bych měl být funebrákem.“ Vzdychl si. „Nebo čímkoliv, jen ne bratrem. Vím, co mě čeká.“
„Je to jako nemoc. Přejde to.“
„Můj bratr,“ řekl, „je nemoc, která nikdy nepřejde.“
„Tentokrát přejde, Harolde. Po zbytek jeho života o něho bude postaráno.“
„Jestli ho chytíte.“
„Chytíme ho. Kam měl odtud namířeno?“
„To mi neřek.“
„Kam myslíte?“
„Hádám, že do Nevady. To bylo vždycky jeho oblíbené místo. Když má peníze, nevydrží bez hráčských stolků.“
„Kde bydlel, když pracoval na Jižním pobřeží Tahoe?“
„Kupovali si přívěs, ale přišli o něj, když ztratil místo výčepního. Jeho šéf říkal, že byl příliš neurvalý na opilce. Potom se stěhovali z místa na místo, většinou do motelů a do chat kolem jezera. Nemůžu vám dát žádnou přesnou adresu.“
„Jak se jmenoval klub, kde pracoval?“
„U černého jantaru. Carol tam také čas od času pracovala. Dělala jakousi zpěvačku a zároveň číšnici. Jednou jsme si ji tam jeli poslechnout. Lile se zdálo, že zpívá mizerně, ale mne se líbila. Zpívala hezké sexy písničky, a proto Lila.“
Přerušil jsem ho: „Máte telefon? Chci si párkrát zavolat.“
„Je v předním pokoji.“
Vzal jsem si pušku s sebou pro případ, že by ho zase napadlo zastřelit sebe nebo mne. Stěny předního pokoje byly přeplněny jako stěny obrazové galérie Haroldovými fotografiemi. Starý muž, Stará žena, Mladá žena, Západ slunce, Divoké květiny, Hora, Moře a Lila. Většina z nich byla ručně kolorována a tři Liliny portréty se na mne smály z různých stran, takže jsem se cítil obklíčen zubatými, pleťově zbarvenými tvářemi.
Vrátil jsem se do ložnice. Harold si obouval boty. Poněkud rozmrzele vzhlédl:
„Jsem v pořádku. Nemusíte mě v jednom kuse kontrolovat.“
„Jen mě napadlo, jestli nemáte Mikeovu fotografii.“
„Jednu mám. Je skoro dvacet let stará. Po tom, co se dostal do maléru, mi už nikdy nedovolil, abych ho fotografoval.“
„Ukažte mi ji.“
„Nevím, kde je. A stejně, byla brána v době, kdy byl ještě mladík, a už tak nevypadá. Je tam vyfotografovaný v boxerských trenýrkách – je to jakási umělecká studie jeho svalů.“
„Jak vypadá teď?“
„Myslel jsem, že jste ho viděl.“
„Bylo zrovna tma.“
„No, je to stále ještě docela pohledný mužský, myslím v obličeji. Nechal boxování dřív, než byl příliš potlučený. Má hnědé vlasy – žádné šedivé – a na straně si češe pěšinku. Mike vždycky míval pěknou hřívu.“ Poškrábal se ve svých vlastních řídkých vlasech. „Zelenošedé oči, a když dělá něco nekalého, mívá v nich takový divoký pohled. Úzká ústa. Vždycky jsem si myslel, že vypadají jaksi krutě. Zuby nemá moc v pořádku. Ale stejně je to ještě pořád pohledný chlapík, a dobře rostlý. Udržuje se ve slušné tělesné kondici.“
„Výška a váha?“
„Měří asi metr osmdesát. Boxoval polotěžkou váhu, ale teď je jistě těžší. Možná tak něco přes osmdesát kilo.“
„Nějaké jizvy nebo poznávací znamení?“
Harold pohodil hlavou. „Jo. Má jizvy na zádech, jak ho táta tlouk. Já je mám taky.“ Vyhrnul si nátělník a ukázal mi bílé jizvy po celých zádech, jako hieroglyfy zachycující dávnou minulost. Harold zřejmě bral své jizvy jako samozřejmost.
„Žijí ještě vaši rodiče?“
„Jistě. Táta dosud hospodaří na farmě. Je to na Hadí řece,“ řekl bez nostalgie. „Pocatello, Venkovská cesta 7. Ale tam by se Mike nepustil. Nenávidí Idaho.“
„Člověk přesto nikdy neví,“ mínil jsem, zatímco jsem si dělal poznámky.
„Dejte na m…
