4
Trvalo téměř dvě hodiny, než hasiči vrak limuzíny rozebrali. Museli pracovat nesmírně obezřetně, aby Billovi a Isabelle neublížili ještě víc. Předtím jim ještě oběma zavedli infuzi a Isabelle stáhli přeťatou žílu na levé paži. Paramedici byli za chvíli zmazaní od krve stejně jako oba ranění, o kterých stejně nikdo neřekl, že by mohli přežít. Nikdo by nevěřil, že Isabelliny šaty byly původně bílé, protože nasákly krví od krku až po dolní lem. Zatím ještě nikdo netušil, o koho vlastně jde. Než je dostali do sanitky, všechny oběti a zraněné z autobusu už rozvezli do nemocnic. Jeden z paramediků si během jízdy na chirurgii nemocnice svátého Tomáše stačil pročíst Billovy doklady, ale Isabellinu totožnost neznali.
„Má snubní prstýnek,“ povšiml si paramedik, „určitě to je jeho manželka.“ Pro jistotu se vysílačkou spojil s policisty, kteří ještě vyšetřovali na místě nehody, aby se ve vraku poohlédli po dámské kabelce s doklady.
Ani jeden ze zraněných nenabyl cestou do nemocnice vědomí, zůstávali v hlubokém kómatu i během převozu na oddělení traumatologie, kde se na každého z nich vrhl celý tým lékařů. Velmi rychle zjistili, že oba zranění potřebují okamžitou operaci – Bill měl poraněnou páteř i míchu a zlomený krční obratel a Isabelle utrpěla vážné poranění hlavy, několik rozsáhlých vnitřních zranění a měla proříznutou tepnu na paži, kterou bylo třeba operovat co nejdřív, aby pacientka o paži nakonec nepřišla.
„Ježíši, to ale byla šeredná bouračka, co?“ zašeptala jedna ze sestřiček své kolegyni, když pacienty vezli do oddělených operačních sálů. „Tak hrozná zranění jsem neviděla už hodně dlouho.“
„Podle mě nemůžou operaci přežít, tedy, pokud jsou ještě vůbec naživu,“ poznamenala sálová sestra, která se chvatně převlékala do sterilního oděvu. Měla asistovat u Isabelle, jejíž přežití bylo mnohem míň pravděpodobné než u jejího partnera. Zranění hlavy bylo sice velmi závažné, ovšem nejhůř měla postiženy vnitřní orgány – játra, plíce a srdce, které náraz a následně tíha zborceného plechu doslova rozmačkaly.
Během pár okamžiků už oba leželi na operačních sálech, obklopeni týmy odborníků, anesteziologové jim dávali narkózu, nad nimi zářily operační reflektory a shromáždění lékaři i asistenti naslouchali kompletnímu výčtu poranění, posloupnosti a hlavně způsobu jejich ošetření, který by zraněným později, po jejich případném uzdravení, nevyloučil aspoň zčásti hodnotný život. Nebylo možné ani určit, který ze zraněných je v horším stavu, oba na tom byli doslova kriticky a hned na začátku operace jim začaly postupně selhávat životní funkce, takže bylo třeba napojit je na podpůrné přístroje.
Sotva se chirurg se skalpelem v ruce naklonil nad Billovou roztříštěnou páteří a přerušenou míchou, Bill cítil, že se zvedá do sedu a už za pár vteřin kráčel po zářivě osvětlené stezce. Kolem něho se ozývala řada zvuků a daleko, skoro až za obzorem, zářilo oslnivé světlo. Bill se překvapeně rozhlédl kolem sebe a spatřil Isabelle. Seděla na velkém kameni hned vedle cesty.
„Nestalo se ti nic?“ Měl dojem, že vypadá nezvykle, skoro jako by se zrovna propadla do spánku, ale najednou se zvedla a čekala, až k ní Bill dojde.
„Nic mi není,“ ujistila ho, ale nedívala se mu přitom do tváře, protože stejně jako Billa ji hypnotizoval ten oslnivý zdroj světla. „Co je to?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. Byl celý popletený, protože Isabelle už nějakou dobu hledal a nemohl ji najít. „Kdes byla?“
„No přece tady, čekala jsem na tebe. Nešel jsi celou věčnost.“ Mluvila skoro neslyšně, v obličeji byla bílá jako křída, ale zdála se prapodivně klidná.
„Ale já tu byl, nikam jsem neodešel!“ hájil se Bill, jenže Isabelle ho neposlouchala. Zřejmě toužila co nejdřív se vydat blíž ke zdroji světla.
„Půjdeš se mnou?“ obrátila se konečně k Billovi. Popoběhl, aby ji dohonil, jenže Isabelle rázovala tak hrozně rychle, že měl sto chutí ji požádat, ať proboha zvolní, že ten spěch je zbytečný.
„Proč tak letíš?“ vyhrkl, ale Isabelle jen mlčky potřásla hlavou a dál spěchala směrem…
