4
Christiana a dva osobní strážci dojeli do Curychu, odkud odletěli do Vídně a tam nasedli na letadlo do Tbilisi v Gruzii. Čekal je pětapůlhodinový let.
V sedm hodin večer přistáli v Tbilisi a za půl hodiny už v prastarém malém letadle pokračovali do Vladikavkazu v Severní Osetii na jihu Ruska. Letadlo bylo plné, vnitřek ošuntělý a špatně udržovaný a při startu se turbovrtulový stroj znatelně otřásal. Když krátce před devátou vystupovali z letadla, všichni tři vypadali po celodenní cestě unaveně.
Christiana si s sebou vzala nejmladší ze svých bodyguardů. Oba prodělali výcvik u švýcarské armády a jeden z nich předtím sloužil v izraelském přepadovém komandu. Vybrala si správně.
Vůbec netušila, co je čeká v Digoře, asi padesát kilometrů od Vladikavkazu, kam měli namířeno. Plánovala, že hned po příjezdu najdou stanoviště Červeného kříže a nabídnou jim pomoc. Předpokládala, že na místo se dostanou. Nebála se a nehledala ani ubytování v hotelu. Chtěla pracovat v centru dění ve dne v noci, pokud bude potřeba. Připravovala se na to, že bude dlouhé hodiny na nohou, beze spánku. Ve škole absolvovala kurz první pomoci, avšak jinak nemohla nabídnout nic, kromě svého mládí, dobrého srdce a páru ochotných rukou. Na rozdíl od starostlivého otce se neobávala případného nebezpečí. Byla přesvědčená, že osoby venku před školou, kterou ovládli teroristé, jsou vystaveny minimálnímu riziku. Navíc spoléhala na své strážce.
První nečekaná nepříjemnost ji zastihla už na letišti. Jeden z bodyguardů podal celníkovi všechny tři pasy. Předtím se s nimi Christiana dohodla, že v Rusku za žádných okolností neodhalí její původ. Nepředpokládala, že by narazila na obtíže, a tak ji překvapilo, když celník dlouho zíral do pasu a pak se zadíval na ni. Na fotografii si byla podobná. O to určitě nešlo.
„To jste vy?“ zeptal se trochu útočně. Promluvil na ni německy, protože zaslechl, že s jedním bodyguardem mluvila německy a s druhým francouzský. Christiana přikývla. Zapomněla, jaký je mezi jejím pasem a pasy obou mužů rozdíl. „Vaše jméno?“ Teď jí to došlo.
„Christiana,“ odpověděla tiše. V dokladu měla zapsáno pouze křestní jméno, jak příslušníci královských rodů mívají. Například Alžběta Anglická. V pasech patřících členům královských rodin se uvádí vždycky jen křestní jméno, bez titulu či příjmení. Ruský úředník se tvářil rozzlobeně a zmateně.
„Vy nemáte jméno?“ Christiana zaváhala a pak mu podala krátký dopis, který jí vydala lichtenštejnská vláda. Potřebovala ho, když studovala v Kalifornii. Zažívala tehdy podobné problémy s americkými imigračními úředníky. Listina byla sepsána v angličtině, němčině a francouzštině a Christiana ji měla u pasu. Předkládala ji jen na požádání. Ruský celník si ji pečlivě přečetl, dvakrát vzhlédl ke Christiane a k jejím bodyguardům. „Kam jedete, slečno princezno?“ Christiana se snažila nesmát. Vyrostl v komunistickém státě a s tituly očividně neměl zkušenosti, i když jistý dojem to na něj udělalo. Princezna mu prozradila cíl cesty a muž opět přikývl, orazítkoval pasy a nechal je projít. Její země byla neutrální jako Švýcarsko, což jí často otevíralo dveře. Už se jich na nic nevyptával, a tak zamířili k půjčovně aut a čekali půl hodiny ve frontě jako ostatní.
Všichni tři měli hlad. Christiana podala dvěma mužům balíček sušenek a lahve s vodou, které měla v batohu, a sama si otevřela také jednu. Trvalo celou věčnost, než přišli na řadu. A když se na ně dostalo, byla k dispozici pouze deset let stará Zastava Yugo za astronomickou částku. Christiana souhlasila, že ji vezmou, a podala přes pult svou kreditku, na níž také nebylo příjmení. Žena požádala o hotovost. Christiana si s sebou nějaké peníze vzala, ale nechtěla je hned utratit, a tak žena nakonec souhlasila, že kartu přijme.
Princezna podepsala smlouvu, vzala klíče a požádala o mapu. Za deset minut s Maxem a Samuelem mířili na parkoviště pro vůz. Byl maličký a vypadal opotřebovaně. Oba muži se do něj sotva vešli, zatímco Christiana snadno vklouzla na zadní sedadlo…
