3
Christiana odjížděla v úterý brzy ráno. Předtím se zastavila u otce. Už pracoval, soustředěně listoval stohy dokumentů, diskutoval s ministrem financí a ani jeden z mužů se netvářil příliš potěšeně. Kdyby nikam nejela, večer by se na to otce vyptala. Ráda s ním probírala jeho politická rozhodnutí, návrhy změn ve funkcích a ekonomické otázky. Jen kvůli tomu by byla ochotna souhlasit se studiem politických věd na Sorbonně, ale ještě se nerozhodla. Líbila se jí představa, že opustí Vaduz, avšak nevyvolávalo u ní nadšení, že by se opět vrátila do školy. Chtěla dělat něco smysluplnějšího pro lidstvo. Víc než Sorbonna ji lákala práce v nadaci.
„Měj se hezky,“ popřál jí otec. Jakmile princezna vešla, přerušil diskusi s ministrem. Ministr netušil, nakolik se otec dceři svěřuje či kolik toho ví. Vyznala se v řízení knížectví mnohem víc než její bratr. Freddy chtěl řídit jen rychlá auta. „Pozdravuj sestřenici. Co máte v plánu, nebo se raději nemám ptát?“ dobíral si ji.
„Nejspíš ne.“ Usmála se, ale kníže si nedělal starosti. Dobře věděl, že ať má Viktorie za lubem cokoli, Christiana je velmi rozumná dívka. „Za týden jsem zpátky, tati. Večer ti zavolám.“ Věděl, že slib dodrží. Vždycky splnila, co slíbila, už od dětství.
„Se mnou si nedělej starosti. Jen se hezky bav. Ale to je smůla,“ dodal a předstíral, jak moc toho lituje. „Zmeškáš státní večeři v pátek.“ Věděl, že takové večeře považuje za nudné.
„Chceš, abych přijela?“ zeptala se Christiana vážně a nedala najevo zklamání. Pokud by si to otec přál, vrátila by se, třebaže by jí vadilo, že musí návštěvu v Londýně zkrátit. Pro oba však povinnosti byly základním heslem, podle něhož žili.
„Samozřejmě že ne, blázínku. To by mě ani ve snu nenapadlo. Klidně tam zůstaň déle, když budeš chtít.“
„Uvidíme,“ podotkla Christiana. „Tobě by to nevadilo?“
„Vůbec ne,“ ujistil ji otec. Objala ho, zdvořile si potřásla rukou s ministrem, naposledy zamávala a odešla.
„Je tak milá,“ poznamenal ministr.
„Ano, to tedy je,“ přitakal Hans Josef hrdě.
Řidič Christianu a její dva bodyguardy dovezl na curyšské letiště, kde ji čtyři příslušníci ochranky doprovodili k letadlu.
Hned bylo jasné, že cestuje důležitá osoba. Palubní personál kolem ní neustále kroužil, nabízeli jí šampaňské, které odmítla, a okamžitě po startu jí donesli čaj. Jeden osobní strážce seděl vedle ní, druhý přes uličku. Christiana si celou cestu četla knihu o ekonomice, kterou jí doporučil otec. Za hodinku a půl přistáli na letišti Heathrow, kde na ni čekala limuzína. Bleskově prošla celní kontrolou, nic k proclení neměla, a dva členové letištní ochranky spojili síly s jejími bodyguardy a dovedli ji k vozu. Ani ne za hodinu auto zastavilo na Sloane Square před Viktoriiným elegantním domem. Viktorie patřila k několika málo ženám s titulem a velkým majetkem. Za něj vděčila své americké matce, která se vdala kvůli titulu, a když před dvěma roky zemřela, zanechala dceři obrovské dědictví. Viktorie si peníze užívala a vůbec jí nevadilo, když ji lidé pomlouvali, že je rozmazlená. Sama si toho byla vědoma, ale bavila se, za svůj výstřední život se nestyděla a k přátelům se chovala velmi velkoryse.
Otevřela Christianě osobně, v modrých džínách, tričku a botách na vysokém podpatku, s obrovskými diamantovými náušnicemi a tiárou nasazenou maličko nakřivo na zářivě rudých vlasech. Jakmile zahlédla svou sestřenici, vyjekla, vrhla se k ní a odváděla si ji dovnitř, zatímco Christianini bodyguardi se zavazadly kráčeli za komorníkem po schodech nahoru.
„Vypadáš úžasně!“ pochválila Christianu. Čelenka jí při tom sklouzla k uchu a Christiana se dala do smíchu.
„Proč máš tu věc na hlavě? Neměla bych si ji taky nasadit? Jdeme večer někam?“ Christiana si nedokázala představit jediné místo, kam by šla s tiárou na hlavě, snad s výjimkou plesu u královny. Ale Viktorie se o ničem tak důležitém nezmiňovala.
„Jen mi připadalo hrozně hloupé nechávat ji pořád v trezoru. Řekla jsem si, že ji občas provětrám. Nosím ji všude.“ To byla celá Viktorie.
D…
