3
Čtvrtého července, právě na Den nezávislosti, uplynul od Johnnyho smrti měsíc. Alice dala vyvolat fotografie z večera před maturitním plesem a pohled na syna, který se na ni usmíval ve smokingu, jí zraňoval srdce. Johnnyho podobenky zarámovala a pověsila do Charlottina, Bobbyho a svého pokoje.
Někdy si říkala, že ty obrázky všechno jen zhoršují. Znovu na nich viděla svého krásného syna, mladého a plného života.
Letos si Petersonovi o svátku neužili radost. Piknik a grilování, které pořádali každý rok, se staly minulostí.
Pohled na přátele by jim pouze připomněl pochmurnou atmosféru pohřbu a navíc neměli náladu cokoli slavit. Nebylo proč se veselit ani čemu se smát. V posledních týdnech se jejich dům ponořil do ponurého ticha.
Všichni vypadali vyčerpaně a pouhé přežití každého dne jim připadalo stejně obtížné jako zdolat Mount Everest. Když se večer setkali u společného jídla, s otřesem si všimli, jak všichni scházejí před očima.
Alice zhubla přes pět kilo a pod očima měla tmavé kruhy. Při častých telefonátech s Pam Adamsovou přiznávala, že v noci nemůže spát. Usínala až kolem šesté ráno a za hodinu se zas probouzela. Někdy si dokonce zdřímla jen v křesle.
Jim polehával na pohovce a pil do bezvědomí. Charlotte bez ustání plakala, odmítala vycházet z domu a za poslední měsíc vynechala všechny zápasy. Bobby se stáhl do sebe stejně jako tenkrát po nehodě, kdy skoro utonul.
Podle Pam na tom ani Becky nebyla o moc lépe. První týden proležela v posteli, a když se konečně vrátila do práce, byla tak rozrušená, že ji poslali domů. Teprve minulý týden se jí podařilo nastoupit na částečný úvazek. Nepřestávala plakat, málo jedla a tvrdila, že radši měla zemřít s Johnnym.
Její sourozenci si o ni dělali starost. Také jim Johnny chyběl. Byl to i jejich přítel.
„Musíte se trochu vyspat,“ přesvědčovala Pam Alici. „Nakonec se vám to podaří. Když Mike zemřel, cítila jsem se stejně. Ale nechcete přece onemocnět. Co kdybyste si vzala prášky na spaní?“
Po manželově smrti je Pam chvíli brala, ale protože se každé ráno probouzela s bolestmi hlavy, nakonec se raději obešla bez nich.
„Copak mi takhle bude pořád?“ vzdychla Alice. Jen těžko si představila, že by zbytek života prožila v takové depresi.
„Myslím, že smrt dítěte vás zasáhne nejvíc. Nikdy nezapomenete, ale časem se to změní. Naučíte se s tím žít.“
Pam se z Mikeovy smrti stále nevzpamatovala, a to už uplynuly dva roky. Přesto se jí už dařilo každý den vstát, postarat se o děti a občas se i zasmát. Zamlčela však Alici, že od té doby už nezažila žádnou opravdovou radost. Přátelé ji však stále přesvědčovali, že i tohle se jednou změní.
„Všechno se zlepší, Alice. Vždyť uplynul teprve měsíc. Co děti?“
„Charlie hrála včera znovu baseball, ale odešla uprostřed zápasu. Trenér to vzal skvěle. Řekl jí, ať si dělá, co chce. Že může hrát nebo jen sedět a dívat se. Když byl v jejím věku, zemřela mu sestra, takže ví, jaké to je.“
„Co Bobby?“
„Úplně se uzavřel do sebe. Celý den jenom leží, dokonce se ani nepřijde dolů najíst, takže mu musím nosit jídlo do pokoje. Jim si myslí, že bych ho neměla rozmazlovat, ale…,“ znovu se jí zlomil hlas, „Bobby a Charlotte jsou to jediné, co mi zbylo. Jim je pořád pryč, a když se vrátí… No, víte, jak to s ním je… Zpije se do němoty, aby nic necítil. Vůbec nechce o Johnnym mluvit. Myslí si, že bych měla vyklidit jeho ložnici a všechno odvézt. Ale nedokážu to, možná nikdy. Někdy tam chodím a sedávám uvnitř. Jako bych doufala, že když to vydržím dost dlouho a budu na něj čekat, vrátí se. Dokonce jsem ještě ani nepřevlékla povlečení. Musí vám to připadat bláznivé,“ dodala omluvně, ale Pam to velmi dobře znala.
„Manželovo oblečení jsem si nechala přes rok a pořád si schovávám pár jeho oblíbených věcí.“
„Nebyla jsem na to připravená,“ vzdychla Alice nešťastně, „a nikdy nebudu. Ani ve snu mě nenapadlo, že by zemřel, že by se nám něco takového stalo. To se přece děje jen jiným lidem…“
Přesně tak se cítila Pam, když Mike tak nečekaně odešel. Ale ztráta …
